Komedie plná hokeje

Mistrovství světa v ledním hokeji, svěřené v roce 2014 běloruskému Minsku, je za námi. Před jeho začátkem ho provázely celkem očekávané i oprávněné kontroverze, vesměs spojené s tamním politickým režimem. Kolikrát bylo zdůrazňováno, že politika musí jít stranou a že nakonec musí zvítězit sport. Jsem ale přesvědčen, že nakonec nezvítězil. 

Již během turnaje se často žehralo na úroveň rozhodčích. Jejich výkony mnohdy byly - kulantně řečeno - slabé, a došlo i k tomu, že jejich výroky bezprostředně ovlivnily výsledky zápasů. Poškozených má toto mistrovství nebývale mnoho: počítat se mezi ně může i český tým, který se dokonce dočkal i oficiální omluvy (pěkné, ale v konečném součtu pranic platné), dále Švýcaři, Lotyši… V zájmu objektivity třeba přiznat, že i tady je k nalezení česká stopa - Jeřábkův zářez Lotyšska v zápase s Běloruskem by stejně jako ostatní excesy neměl být zapomenut. Především proto, že do čtvrtfinále pomohl právě Bělorusku, představitelé jehož režimu se potřebovali předvést před světem. Kvalifikační skupina B se změnila v absurdní drama, v němž ovlivněné výsledky zápasů  bezprostředně rozhodovaly o tom, kteří účastníci půjdou do čtvrtfinále a kteří zůstanou před jeho branami.

Česká stopa

Byť o chybná rozhodnutí rozhodčích nebyla nouze ani ve skupině A, kde hrálo české mužstvo, ovlivnění konečných výsledků se zdá být přece jen o něco menší. V praxi to znamená asi tolik, že do čtvrtfinále se dostaly tytéž týmy, které by v něm byly i bez ovlivnění některých zápasů ze strany rozhodčích.

Celkem třikrát se toto ovlivnění týkalo zápasů české reprezentace, a dá se mít za prokázané, že náš tým byl třikrát poškozen. Jeden chybně uznaný gól v zápase se Švédskem skutečně může být tím, co u takto vyrovnaných soupeřů rozhodne o výsledku. Na druhou stranu, Dánsko je při vší úctě stále mužstvem, kde bychom takovou situaci měli ustát. Trochu sporný je zápas s Kanadou - Kovářovo vyloučení na 5 minut bylo rozhodnutím bezpochyby špatným, nicméně náš tým byl tou dobou již v úloze prohrávajícího, a byť nakonec přišlo jeho jisté vzepětí v poslední třetině, je otázkou, zda by přišlo i bez sporného momentu. Možná ano, možná bychom ale také v letargii dohráli třeba s výsledkem 1:3 s gólem do prázdné branky.

Češi se nakonec i přes potíže v základní skupině dostali do čtvrtfinále, přes které přešli, což je obecně považováno za úspěch. Jsme mezi nejlepší čtyřkou na světě, což se prostě počítá. Sympatické je, že mužstvo mělo ambice minimálně o jeden stupínek vyšší. Otázkou však zůstává, nakolik byly takové plány reálné. Český hokej trpí vleklou střeleckou neproduktivitou. Čtyřiadvacet vstřelených gólů za deset zápasů, z toho navíc čtyři prodlužované, je prostě málo, s tím se na výraznější úspěch pomýšlet zkrátka nedá. V zápasech o medaile jsme totálně vyhořeli - poslední gól jsme dali Američanům v čase 36:19, od té doby už jsme úspěšní nebyli. Dobrá, šlo o vyhraný zápas, kde je více než průběh důležitý výsledek, do této míry můžeme být ještě spokojeni. Varující však bylo, jak jsme zápas dokázali za pohodového stavu 4:1 zdramatizovat. Stačilo trefit prázdnou branku a při 5:1 by už nebylo co řešit. Ale ani americký gól na 4:2 neměl znamenat tolik. Místo vyhraného vhazování přišlo další snížení už po 13 sekundách, a ze zápasu bylo drama. Prakticky všichni dotazovaní férově přiznali, že čas tlačili dopředu očima, ti duchovněji založení se i modlili.

Náš semifinálový soupeř mohl být pokládán za nejpřijatelnějšího ze všech, kteří přes čtvrtfinále přešli. V zápase s týmem, který se po matných výkonech ve skupině a šťastném proklouznutí do play-off neuvěřitelně zvedl, jsme však byli jednoznačně horší. Byl to náš nejhorší výkon na mistrovství, o zaslouženém postupu Finů nemohlo být pochyb. Mnohem lepší výkon jsme podali v zápase o 3. místo, dokonce se dá říci, že jsme byli lepším mužstvem. Hokej se však nehraje na krásu či převahu, ale na góly, a tady jsme v závěru mistrovství krutě selhali. Sečteno a podtrženo, nebyli jsme schopni dát gól plných sedm třetin. Z tohoto pohledu je naše konečné umístění zasloužené.

Léčba Růžičkou

Oproti olympijské zkušenosti ze Soči byl znát určitý posun. Zřetelný je pochopitelně ten výsledkový, i mužstvo však náhle žilo jako tým. Narychlo indikovaná léčba Růžičkou přinesla výsledek jen dílčí, přesto bychom měli věřit, že je na čem stavět. Byť náš hokej kromě již zmíněných problémů trpí i dírami v obraně. Za daného stavu věcí je potřeba čtvrté místo opravdu brát jako úspěch, přesněji řečeno jako umístění, které je lehce nad současnými možnostmi. Zcela diametrální je i rozdíl v přístupu obou posledních českých trenérů. Zatímco Hadamczik hledal příčiny neúspěchů všude možně, jen ne u neomylného vlastního já, Růžička za výsledek převzal osobní zodpovědnost.

Trochu bych polemizoval s tvrzením, že náš hokej klesá ze světové špičky. Pořád v ní jsme, pravidelná účast ve čtvrtfinále je toho dokladem. Dokážeme hrát vyrovnaně s Kanadou či Švédskem. Bohužel však, při vší úctě k těmto týmům, i s Francií a Dánskem. Spíše tedy stojíme na určité křižovatce, z níž může vést cesta vzhůru i dolů. Ale to není pro náš hokej nic nového…

Ne všechno se Růžičkovi povedlo - sázka na některé hráče vysloveně nevyšla. Tolik za Hadamczikovy éry probíraný Hudler sice možná dřel, ale jeho příspěvek zůstal za očekáváním. Petružálek se z mistrovství tak nějak tiše vytratil. Hertl sice překonal svůj bodový výsledek z minulého mistrovství (což šlo velmi snadno), ale dlouhý výpadek na něm byl ke konci docela znát. U předpokládaných opor typu Rolinka, Ševce či Klepiše převládala ve hře spíše úpornost než nějaký větší bodový příspěvek. Spolehlivý (i když místy přehnaně impulsivní) byl brankář Salák. Jediný pokus zastoupit jej Kovářem nedopadl - i vlivem vnějších okolností - dobře, své místo tak měl vlastně jisté. Novým prvkem v naší hře jsou pak fauly v útočném pásmu. V hokeji skoro neexistuje nic zbytečnějšího. Český tým se také během soutěže potýkal s nepříjemnou epidemií střevní infekce, která mohla přispět k tomu, že nám v závěru cosi chybělo. Je třeba zmínit, že i přes střelecké neúspěchy český tým stále bojoval, šťávu ztratil v posledním zápase snad až za stavu 0:3, kdy bylo už o všem podstatném rozhodnuto.

Faktor Jágr

Samostatnou kapitolou byla a patrně ještě dlouho bude účast Jaromíra Jágra. Živoucí hokejová legenda se rozhodla pro příjezd na šampionát i přes svou dávno známou nechuť spojenou s přechodem z užšího na širší hřiště. Jágr není a už nikdy nebude spasitelem českého hokeje. Přesto i v jeho věku dokázal být přinejmenším průměrným hráčem, navíc však s neocenitelnými zkušenostmi. V hlavě ten hokej pořád je, bohužel na širším hřišti bylo znát, že rychlost už někdy chybí. I tak zůstal naším nejproduktivnějším hráčem. V jeho statistikách však přibylo i nebývale mnoho trestných minut, jejichž důvod je jasný: už prostě tolik nestíhá. Byl také často na ledě při obdržených gólech, čímž jeho bodování skončilo tam, kde začalo, totiž na velmi průměrné nule.

Při vědomí tohoto i spousty kritiky, která se na jeho hlavu mnohdy neoprávněně snesla, je jeho rozhodnutí o ukončení reprezentační kariéry jen logické. Byť něco takového z Jágrových úst neslyšíme poprvé, jednou ten konec přijít musí, neboť čas nikdo nezastavíme. A děláme-li si nějaké naděje v souvislosti s příštím mistrovstvím světa na české půdě, musíme si uvědomit, že dnes 42letý Jágr bude za rok opět o jeden rok starší, přičemž kritika domácího publika bude jen sílit. Má to zapotřebí?

Fraška zvaná finále

Skončit musím tam, kde jsem začal: u výkonů rozhodčích. Jejich výkon ve finále byl přímo symbolický - jestliže byli kritizováni po celou dobu trvání mistrovství, finále prokázalo, že se tak dělo oprávněně. Poslední zápas byl totiž změněn v ubohou frašku v režii rozhodčích. Její děj naznačila už první minuta zápasu s nepotrestaným Malkinovým faulem. Utkání bylo díky tomu od samého počátku nervózní, hráči se pošťuchovali při každém přerušení hry. Chvílemi se více diskutovalo než hrálo, první třetina se nebývale natáhla - trvala rovných 41 minut.

Již ona první minuta určila trend, jakým se bude další řízení finále ubírat. Rozhodčí zcela okatě pískali podle ruských not. Opravdu nezbývalo než věřit na vyšší cíle a politické zadání, a závidím všem, kteří dokázali televizi vypnout před koncem zápasu. Počet trestných minut je výmluvný: Finové 28, Rusové 12. K tomu je třeba přičíst komedii s několika desítkami sekund přidané ruské přesilovky, když rozhodčí nedokázali nebo nechtěli pochopit, že 2 minuty a jednu sekundu po vyloučení již musel udělený menší trest uplynout. Ano, lze namítnout, že i Finům prošly některé zákroky, které si zasloužily vyloučení. Stalo se tak ale za víceméně rozhodnutého stavu, zatímco rozhodující ruské góly padly z přesilovek, jimž předcházela vyloučení ne sporná, ale přímo neoprávněná (zvláště nafilmovaný pád s piruetou, který poslal Finy do tří, stál za to). Vše symbolicky zakončil nepotrestaný faul jmenovce ruského premiéra (to už je snad opravdu jen náhoda) přesně devět minut před koncem, což by byla pro Finsko patrně poslední možnost, jak se pokusit se zápasem ještě něco udělat.

To, co včera získali Rusové, snad ani není mistrovský titul. Finové byli od začátku odsouzeni k roli statistů v komedii. Otázkou je, kdy a kým byla připravena či domluvena. Cíle však bylo dosaženo, přičemž Rusům ani nebyla dána pořádná možnost Finy férově přehrát. Vše, co se včera večer událo, korunoval trenér Rusů Znarok nebo Znaroks (kdo se v tom má vyznat, co je vlastně správně či jak se teď jmenuje), který po skončení zápasu porušil uložený disciplinární trest a i přes výslovný zákaz se zúčastnil předávání medailí. Počkejme si ještě na případnou dohru, vsadil bych však spíše na možnost, že mu bude blahosklonně odpuštěno. V této souvislosti bych ještě rád dodal, že má-li být suspendovaný trenér suspendován opravdu důsledně, měl by - pokud už bude vpuštěn na tribunu - být podroben osobní prohlídce, při kterém mu budou odebrány veškeré mobilní telefony a vysílačky. Ku cti Finů je pak třeba říci, že svůj úděl nesli statečně a závěrečný ceremoniál zvládli rozhodně s větší grácií než svého času právě Rusové, kteří si okamžitě po dekorování sundávali z krků své stříbrné medaile. Jaký to kontrast, přitom právě letos bych od poraženého podobné gesto pochopil spíše.

Celkový dojem? Neskrývaná spolupráce spřátelených režimů Putina a Lukašenka i na poli sportovním, komedie nazývaná finále a v kontrastu s loňským zákazem „protestní“ běloruské vlajky rudé hadry se srpy a kladivy v minském hledišti. Snad se příští rok u nás zadaří líp. Němečtí fandové nepřijdou s historickými německými zástavami z přelomu 30. a 40. let, omylů rozhodčích bude méně a finále nebude jednostranně řízenou okatou fraškou. Kdyby se však náhodou cokoliv nepovedlo, viníka bychom měli - když už ten Klaus může za nízkou volební účast…