Klaus dráždí i po roce a půl

Nejen vulgarity a další kontroverzní kroky nynějšího českého prezidenta hýbou nyní českou "prezidentskou scénou", dá-li se to tak nazvat. Svou míru pozornosti zaslouženě získal i Václav Klaus svými výroky o Václavu Havlovi.

Ten člověk (míněn prezident Klaus) to vůbec nemá lehké: ať řekne nebo udělá cokoliv, vždy se najde početná skupina - a nehodlám zkoumat, zda je to většina či menšina, která prezidentovi adresuje výroky nelichotivé, aniž by se snažila zamyslet nad tím, co vlastně říká. Nejvíc je mu asi vytýkáno poměrně nové vyjádření o Václavu Havlovi coby reformním komunistovi.

Pětadvacet let od převratu se zjevně zdá být dost dlouhá doba na to, aby národ hodně věcí zapomněl. Přirovnání Havla k reformním komunistům se může zdát drsným, ale zkusme si dát pár věcí dohromady.

Je už zapomenuta politická dohoda, podle které takzvanou vládu národního porozumění jmenuje normalizační komunistický pohlavár nejhrubšího zrna Gustáv Husák, onoho času ve funkci československého prezidenta, načež odstoupí? Zdůvodňováno to bylo ústavní nutností, což ale byla účelová lež. Husák mohl rezignovat klidně před jmenováním vlády a žádná ústavní krize by se nekonala. Vládu by jmenovalo předsednictvo Federálního shromáždění, přesně podle tehdy platné československé ústavy. Neexistovalo-li by předsednictvo, mohlo být zvoleno poslanci. Ačkoliv tvrdím, že ústavní krize nehrozila, připusťme na chvíli možnost, že by ústavní mechanismy selhaly. V tom případě se mohl parlament usnést na nouzovém ústavním zákoně, který by ony mechanismy znovu nastartoval. V revoluční době něco takového rozhodně připustit lze. Koneckonců, když prošly ve stejné době Zdeňkovi Jičínskému kooptace...

Je už zapomenuto, že svou kandidaturu na funkci československého prezidenta podmiňoval Václav Havel tím, že bude jakákoliv ústavní funkce svěřena Alexandru Dubčekovi? Hluboce si vážím Dubčeka, ale kdo jiný by měl nést označení "reformní komunista" než ztělesněný symbol roku 1968?

Je stejně tak zapomenuto, že byl Václav Havel zvolen prezidentem Československa jednomyslně, z většiny komunistickým Federálním shromážděním? Co tehdy bránilo poslancům, kteří s volbou nesouhlasili, aby hlasovali proti, a dali volbě alespoň lepší zdání objektivity?

Je už zapomenuto, že v čele už zmíněné vlády byl Marián Čalfa, tou dobou člen KSČ, ale také předseda legislativní rady předchozí Adamcovy vlády zodpovědný za přitvrzení tiskového zákona v lednu 1989, a že komunistům zůstala i při účasti nestraníků, lidovců a socialistů ve vládě většina? Zapomněli jsme snad už, že toto složení vlády bylo vydáváno za revoluční změnu, při které byl komunismus údajně odstraněn? Uvědomí si dnes někdo, že Havel se složením vlády neudělal nic, a to ani v době, když už byl prezidentem Československa a měl k tomu pravomoc? Mimochodem, vzpomínáte si ještě, jak ministři-komunisté houfně zahazovali své stranické legitimace, čímž se nám zázračně poměr sil ve vládě přelil ve prospěch bezpartijních? Totéž se dělo i v republikové české vládě, v jejímž čele stanul exkomunista Petr Pithart, jenž byl členem státostrany od roku 1960 a k vystoupení jej v září 1968 donutila až okupace Československa. Pravomoc ovlivnit složení republikové vlády prezident sice neměl, ale i tato vláda byla výsledkem politických dohod, které za Občanské fórum vedl až do nástupu do funkce prezidenta právě Václav Havel. A komunistický předseda české vlády František Pitra byl v jejím čele s naprostým klidem ponechán, ač 19. listopadu 1989 v Československé televizi obhajoval zásah bezpečnostích složek na Národní třídě a varoval před silami, které budou chtít situaci zneužít. Z funkce Pitra odstoupil zcela dobrovolně až 5. února 1990, v době už poměrně poklidné.

Když už je řeč o vládě národního porozumění, vzpomenete si ještě na "týdenní" vládu (ve funkci 3.-10. prosince 1989), jež měla být výsledkem opět politických dohod, a v jejímž čele měl stanout a také stanul člen KSČ Ladislav Adamec? Nebýt toho, že svou dohodnutou roli zcela nezvládl a po jmenování vlády v sestavě 15 komunistů, 1 lidovec, 1 socialista a 3 nestraníci se zvedla taková vlna lidového odporu, která Adamce prostě smetla, mohli jsme jako důsledek revolučního vítězství nad komunismem mít v čele státu komunistickou vládu v čele s komunistickým papalášem Adamcem, od roku 1963 členem ÚV KSČ, v kteréžto pozici přežil i rok 1968, neboť podle sovětského vedení se v krizové době nijak nezkompromitoval. Překladu do normální mluvy snad netřeba. Kdy a jestli vůbec by pak rezignoval i Gustáv Husák, o tom lze dnes jen spekulovat. Faktem je, že svou rezignaci přislíbil až v onom týdnu úřadování oné "pokrokové" Adamcovy vlády. Slíbil tak učinit 10. prosince po jmenování vlády nové, což dodržel.

Adamec však ve funkci premiéra dočasně přežil i přes fakt, že byl na Letenské pláni vypískán přítomným shromážděním poté, co odsoudil generální stávku plánovanou na 27. listopadu. A mnohé se lze dočíst o tom, jak byl Adamec i po 3. prosinci přemlouván k tomu, aby ve funkci premiéra zůstal. Ku cti mu lze přičíst to, že přece jen realisticky zhodnotil situaci a 7. prosince podal demisi. Zbytek se můžete dočíst o něco výše.

Václav Havel vzešel z prostření Charty 77. Ta byla reformních komunistů plná. Nechci nikomu vyčítat někdejší členství v komunistické straně, třeba i krátkodobé a mnohdy omezené jen na dobu obrodného procesu z konce 60. let, o to méně pak skutečnost, když dotyčný po okupaci prohlédl a další své politické kroky vedl z opozice. Reformní komunista není nadávka, je to prosté konstatování, pouhé pojmenování. V prostřední Charty 77 se pohybovali lidé, jejichž jména dnes nelze nemít v jisté úctě - jen namátkou spisovatel Ludvík Vaculík (vyloučen z KSČ v roce 1967, později autor manifestu Dva tisíce slov a spoluautor prohlášení Charty 77), básník Pavel Kohout (šéfoval mládežníkům a Svazu československých spisovatelů, obrat ke kritice režimu nastal až v roce 1967, z KSČ vyloučen roku 1969), Zdeněk Mlynář (v roce 1968 člen ÚV KSČ, ze strany vyloučen v roce 1970), Petr Uhl (ač nikdy nebyl členem KSČ, o jeho levicové orientaci nemůže být pochyb), Jiří Hájek (v KSČ mezi roky 1946-1970, prakticky od počátku až do roku 1969 i členem ÚV, mezitím diplomat i ministr zahraničí), Jiří Dienstbier (do KSČ vstoupil jako student v roce 1958, vyloučen byl v roce 1969 hlavně za účast na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu) a mnozí další. Havlovy výroky o "nepolitické politice" bez politických stran, jen za účasti jakýchsi indiferentních hnutí, si nevymyslel Václav Klaus.

Nechci Havlovi upírat jeho nesporné historické zásluhy, ale předkládám fakta. Zkuste si teď sami odpovědět na dvě otázky. Tu první, zda lze Václava Havla označit, a třeba i v mírně přeneseném významu slova, za reformního komunistu, nastolil Václav Klaus. Bude to užitečnější než nekonečné vyšetřování, kdo je autorem Klausovy amnestie. Odpověď na to je totiž až primitivně jednoduchá - prezident Klaus učinil krok, k němuž je Ústavou České republiky oprávněn, tudíž je autorem on. Nic víc a nic méně. Kdo mu rozhodnutí zformuloval, je zcela irelevantní. Až toho člověka najdeme, co bude následovat? Zatčení, odsouzení, uvěznění? Nebo jen veřejné zostuzení? Směšné...

Druhou otázku si dovolím položit sám. Ve světle výše uvedených historických událostí, šlo a mělo vůbec jít v listopadu 1989 o odstranění komunismu?