Jeden ze způsobů, jak začít jaro (5.)

Spíše shodou okolností vedla trasa místy, kde z různých historických důvodů nebyly hranice mezi státy zrovna stálé. Povíme si o tom stejně jako o všelijakých nesnázích, které tentokrát přicházely se železnou pravidelností.

5. kapitola: Na cestě domů (24. března 2024)

Když jsem v lednu zmiňoval doma zapomenutý sprcháč, netušil jsem, že tahle bezvýznamná drobnost může mít nějaké pokračování. Nechť je to třeba i drobnou reklamou na Jánose a jeho apartmány. Nic zapomenutého se tu zkrátka neztratí.

Raději už předem prozradím, že dnešek se obešel bez ztrát malých i velkých, a mezi skutečné zisky mohu zařadit i počasí. Zůstalo sice trochu chladno, ale aspoň už neprší. Zpáteční cesta by tedy nemusela být pouhým přesunem domů.

Sám jsem na ni už připraven, zbývá ještě postarat se v tomto směru i o auto. Cena litru nafty činí po přepočtu 41 korun a 38 haléřů, beru jen to nejnutnější množství, abych měl jistotu, že se dostanu aspoň za českou hranici.

Zatím se však dostávám sotva k té maďarské. Znovu se dotknu včerejšího tématu, neboť těsně u hranice leží vesnice Harka, a jako jedna z devíti dalších obcí byla zahrnuta do oblasti, jíž se týkal šoproňský plebiscit.

Ten, jak už z minulých kapitol víme, dopadl většinou asi 55 % ve prospěch znovupřipojení oblasti k Maďarsku. Harka je v tomto kontextu vesnicí rozhodně zajímavou, neboť pro Maďarsko hlasovala pouhá desetina jejích obyvatel. Nešlo zase o takové překvapení: drtivou většinu (přes 97 %) obyvatel totiž tvořili Rakušané, takže bychom se spíše mohli ptát po těch odpadlících z jejich řad. Každopádně jsou to údaje dobré akorát tak pro statistiky. Hlasy se totiž sčítaly za celou oblast plebiscitu dohromady. Dnešní terminologií bychom hovořili o jediném volebním obvodu. Harka se tedy vrátila do Maďarska v podstatě nechtěně.

Vesnice leží pár kilometrů na jih od Šoproně, východně od ní leží Kópháza. Jižním sousedem Harky je pak rakouská vesnice Deutschkreuz. Západním směrem bychom místo vesnic našli jen pár kopců, a nakonec též hranici s Rakouskem. Výrazné orientační body má Harka dva. Jedním z nich je římskokatolický Kostel sv. Petra a Pavla (maďarsky Szent Péter és Szent Pál templom).

Pozdně románská stavba je písemně doložena v roce 1309. Předpokládá se ovšem, že kostel byl postaven už ve 2. polovině 13. století. Tím by se řadil mezi ty, které pamatují ještě vládu Arpádovců, kteří mezitím v roce 1301 vymřeli. Jednolodní kostel prodělal na přelomu středověku a novověku několik přestaveb, mezi jejichž přínosy se řadí i 25 metrů vysoká zvonice. V roce 1894 proběhla poslední větší rekonstrukce, během níž byl mimo jiné instalován nový oltář. Kostel od té doby vypadá víceméně stejně.

Kdy přesně byla založena obec, v níž dnes žije kolem osmnácti stovek obyvatel, nevíme. V roce 1245 ji poprvé zmiňuje král Béla IV., což připomíná kamenný pomník odhalený 750 let poté.

Evangelický kostel je na dohled odtud. Dokončen byl v roce 1878. Jeho vznik umožnil až Toleranční patent Josefa II., do té doby byli luteráni nuceni svoje náboženství vyznávat i provozovat tajně.

Původní podoba kostela byla mnohem skromnější. Varhan se dočkal v roce 1819, v roce 1827 byla přistavěna fara. Zvonice pochází až z roku 1886.

Harka byla vždy nevelkou obcí, ale vždy též poměrně bohatou. Snad i její výhodná poloha mezi Rakouskem a Maďarskem pomohla k založení šlechtické akademie, která zaručovala příslušníkům vyšší třídy přístup ke vzdělání. Od toho byl jen krůček k tomu, aby tu vzniklo též centrum kultury. V dubnu roku 1881 sem zavítal samotný Ferencz Liszt.

Bezmála sedmdesátiletý skladatel, který se tu zastavil na cestě do svého rodného Doborjánu (dnes Raiding v Rakousku), vyslechl v budově fary zpěv mužského sboru Concordia Dalárda. Jeho nadšená slova, jimiž výkon sboru ocenil, jsou zvěčněna na pamětní desce z roku 2011: „Pánové, ve svých hrdlech máte zlato!“

V roce 1947 Harka trochu kuriózně přišla o svůj název. Na počátku všeho byl poválečný odsun německy mluvících obyvatel do Rakouska. V následném přívalu národoveckých nálad pak kdosi prohlásil název obce za německý. Nebyla to pravda, ale to už nikdo blíže nezkoumal. Od září se vesnice jmenovala Magyarfalva. Ke svému historickému názvu se Harka vrátila po místním referendu v roce 1990.

Posuňme teď děj o tři hodiny dopředu. Znovu zastavím u přehrady Otterstein. Jestliže jsem se posledně více věnoval mostu a zříceninu Lichtenfels jsem viděl jen zdálky, dnes to bude obráceně.

Kemp u přehradní nádrže je samozřejmě zavřený, takže jediná možnost, jak se dostat k hradu, je pěšky. Vracím se tedy na parkoviště za mostem, k uzavřené odbočce je to asi 150 metrů. Cesta je vyšlapaná vedle silnice, oddělená od ní svodidlem, takže bezpečná. 

Ke zřícenině se neprojdete víc než kilometr, což je tak akorát na aktivní odpočinek během cesty. Kdybyste i tak zapochybovali o směru, šipky vás bezpečně navedou. Ukazují i k pláži, to je samozřejmě teď na prahu jara trochu navíc. 

Hrad se mezi stromy vynoří později, než byste možná čekali. Ani v tuhle chvíli ale nemáte zcela hotovo. 

Ještě je zapotřebí překonat asi dvacet metrů hlubokou rokli, takže ta druhá šipka není tak docela od věci – na té pláži se opravdu ocitnete. 

Hrad LIchtenfels byl dokončen v roce 1150, a původně stál na vysoké skále nad soutokem řeky Kamp a jejího přítoku Purzelkamp. Od druhé poloviny 50. let, kdy byla naplněna přehradní nádrž Ottenstein, se nachází na úzkém poloostrově, od ostatní pevniny navíc lehce oddělené zřetelnou šíjí širokou asi 50 metrů.

Hrad nechal postavit rod Rauhenecků, kterým zde udělil léno rakouský vévoda Jindřich II. Babenberský. Hospodařili zde do roku 1335, od té doby se lenní držitelé střídali častěji.

Dějin hradu se dotkla i česká historie. Od roku 1426 totiž řádily kolem Zwettlu husitské bojůvky, tamní opatství na hrad ukrylo cennosti a rozsáhlou knihovnu právě včas. V březnu 1427 došlo k bitvě, českými prameny uváděné jen zřídka.

Její výsledek nebyl nijak jednoznačný, těsné vítězství si nárokují obě strany. Jisté je, že po samotné bitvě vojska prokopa Holého vtrhla do města a zapálila jej. „Ti zpropadení čeští kacíři pobili na čtyři tisíce křesťanů,“ konstatuje dobový kronikář Andreas von Regensburg, u nás známý jako Ondřej Řezenský.

Za rakouský úspěch je i přes početné ztráty na životech vydáván fakt, že husité po dokonání svého svatého díla odtáhli směrem na české hranice a oblast kolem Zwettlu byla dalšího pustošení ušetřena.

Habsburkové coby noví vládci země hrad a okolní panství formálně zdědili, ale v podstatě jej nikdy nepotřebovali. V roce 1623 tedy Ferdinand II. Štýrský vše prodal do soukromých rukou. Stejně jako předtím lenní pány střídal hrad Lichtenfels a jeho okolí rychle majitele. Poslední z nich jej opustil po roce 1770. Opati ze Zwettlu se pak pokoušeli chátrající hrad zachránit, ale na jeho údržbu neměli prostředky. Definitivně jej opustili v roce 1804.

Pokud sem třeba někdy zavítáte, samozřejmě si hrad projděte zevnitř. Jedním z oken se nezapomeňte podívat také směrem k mostu.

Co však mohu doporučit, obejděte poté hrad a dojděte i posledních pár desítek metrů až na samotný konec poloostrova.

Na české hranici jsem něco po páté. Domů mi ještě něco zbývá, zvlášť když se zastavím U Jakuba v Halámkách. Tam je to na další hodinu, menu je bohaté.

V osm večer jsem doma, za sebou mám 1597 kilometrů. A tady by asi vyprávění mělo končit, jenže občas ještě přijde epilog. Tenhle přišel o jedné noci, kdy si vodní havárie vyžádala návštěvu instalatéra a vydání v podobě pětimístné částky. Byl tam několikadenní odstup, přesto nějakou spřízněnost s událostmi na cestě cítím. Abych ale nejmenoval jen katastrofy: problém s telefonem byl nakonec na počkání vyřešen v místě jeho zakoupení. A obnos, obdržený po ránu v Prevalje, nakonec na opravu blatníku bohatě stačil. A to už je k téhle svým způsobem zvláštní cestě opravdu všechno. Uvidíme, co přinese ta další.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.