Jeden ze způsobů, jak začít jaro (4.)

Spíše shodou okolností vedla trasa místy, kde z různých historických důvodů nebyly hranice mezi státy zrovna stálé. Povíme si o tom stejně jako o všelijakých nesnázích, které tentokrát přicházely se železnou pravidelností.

4. kapitola: Mezi vinicemi do Rakouska (23. března 2024)

Jen něco málo přes sto let je stará hranice Maďarska. Když se na mapě pozorně podíváte na její západní část, logiky v ní moc nenajdete. Hranice se nedrží ničeho: vodní toky přeskakuje z jedné strany na druhou, svými výběžky a zářezy kličkuje i mezi jednotlivými obcemi.

Trianonská mírová smlouva nakreslila rakousko-maďarskou hranici relativně rovně, aspoň tak rovně, jak se hranice mezi státy nakreslit dají. Ale zrovna tady proběhlo asi nejvíce změn. Konala se série místních plebiscitů, největší z nich byl samozřejmě šoproňský. Hlasovalo se i v mnoha dalších obcích, které se ocitly mimo nově vymezené maďarské území. Plebiscity dopadaly ve prospěch návratu do Maďarska, některé další obce byly získány výměnou s Rakouskem, takže se hranice pohybovala oběma směry. To vysvětluje stav popisovaný v úvodu. Nic z toho však nemohlo zmírnit pocit křivdy, kterou si Maďarsko nese do dneška. Už proto ne, že územní změny ve prospěch Maďarska lze s klidem označit za marginální. 

Obec Vaskeresztes, německy hovořící menšinou zvaná Großdorf, tedy Velká Ves, patří mezi ty, které se v roce 1922 rozhodly náležet k Maďarsku. To nad ní pomyslnou vlajku vyvěsilo v lednu dalšího roku, po třinácti měsících, kdy tu platila svrchovanost rakouská. Dnes tu žijí tři nebo čtyři stovky lidí. 

Obec je to jinak velmi stará, doložená už v roce 1221. Její název byl snad původně odvozen od starého maďarského křestního jména, ale dnes se onen kříž (kereszt) v názvu vykládá spíše křesťansky. Přídomek "vas" ([vaš]), připojený k názvu v roce 1930, pak odkazuje na župu, jíž je vesnice součástí. Kostel tu samozřejmě mají, pochází snad někdy z 15. století, zasvěcen byl sv. Mikuláši (maďarsky Szent Miklós templom).. 

Osud jim nebyl vždy příznivě nakloněný: po druhé světové válce se ves, ležící už tak na periferii geograficky i co do zájmu, ocitla v hraničním pásmu. Továrně, postavené v 90. letech, sice mnozí vyčítali, že kazí krajinu, na druhou stranu se sem díky ní vrátil život.

Vrchol blízkého kopce Eisenberg (maďarsky Vas-hegy, obojí znamená Železná hora) vysokého 415 metrů, už leží v Rakousku. V Maďarsku nepochybně existují místa, jež odpovídají vžité představě placaté země. Drobné střípky pusty nejsou koneckonců zase tak daleko odtud. V těchto místech ovšem nic rovného nehledejte. 

Zrovna tahle asi tříkilometrová procházka nabízí zajímavé srovnání. Její parametry jsou totiž velmi podobné výstupu k vodopádu na Heleně. A chvílemi to krpál opravdu je, takže si párkrát na cestě odpočinu.

Vinice potěší oko, a další příležitostí ryze formální je překročení hranice. Ta tady probíhá v zásadě zleva doprava, ale těsně před cestou se dvakrát zlomí v pravém úhlu. 

Na maďarské straně si můžete prohlédnout informační tabuli, která ukazuje vývoj státní hranice v oblasti župy Vas, jak také zní překlad toho velkého červeného nápisu. Tmavou barvu je vlevo vyznačena původní maďarská hranice, jak platila tisíc let. Červeně je vyznačena hranice stanovená Trianonskou smlouvou, oranžově pak její změny. V pravé části pak najdete znaky "věrných vesnic" (maďarsky "hűséges falvak"), které si v místních referendech prosadily připojení zpět k Maďarsku. Vaskeresztes je poslední z nich. Maďarsko bylo nepochybně úspěšné v konaných referendech, méně však už v prosazení jejich konání. Původně totiž chtělo do svých hranic vrátit 96 obcí. 

Do cíle už je to jen kousek, od hranice rovný kilometr. Příroda hranice nezná, a tak jsou podmínky pro pěstování vinné révy stejně příznivé v obou státech. 

Vrchol se přehlédnout nedá, vysoký sloup s vysílačem je dostatečným orientačním bodem. Přesně v deset jsem nahoře, výstup trval několik málo minut přes hodinu. 

Kousek od vysílače je vedle silnice odpočinkové místo. Teď už to bude víceméně jen z kopce, a tak sice z cesty sejdu, ale nezastavím se. 

Název blízké vsi Weinberg, náležející k obci Eisenberg an der Pinka, znamená česky vinice. A to je samozřejmě pojmenování velmi příhodné. 

Symbolem vsi je vinařský lis, ale ani u něj nenacházím žádnou šipku, která by mě nasměrovala k vyhlídkové plošině, asi největšímu zdejšímu turistickému lákadlu. Naštěstí potkám místního člověka, a samozřejmě nejsem od té vyhlídky nijak daleko.

Půl kilometru, navíc bez odbočky. Vlastně jsem nemohl minout, ani kdybych se nezeptal.

A přicházím včas. Mraky se aspoň trochu rozestoupí, takže vidět je opravdu pěkně. Na jedné straně Vaskeresztes, a nebýt oparu, viděl bych i kopec Somló.

Na druhé straně je to samozřejmě Weinberg. A na obou stranách vinice, kam jen oko dohlédne.

Na plošině chvíli zůstanu, spotřebuji občerstvení, které jsem si přinesl, ale je čas vydat se zpátky.

Cesta dolů je o něco kratší. Samozřejmě už neobcházím vrchol. Devatenáct minut po jedenácté jsem opět v Maďarsku.

Pak teprve následuje největší sklon,...  

... takže zbytek cesty k autu zvládnu za další necelou půlhodinu. 

Do Büku se vracím v šikovném čase, abych stihl pořídit jednak něco na zítřejší snídani, jednak něco místních specialit.

Odvezu si nákup domů a pokračuji do místních lázní. Už jsem tu nějaký čas nebyl, aspoň uvidím, co je nového.

Nové je lázeňské náměstí s turistickým informačním centrem a rozhlednou. Ta sotva převyšuje už tak nízké střechy okolních budov, takže se o její účelnosti dá docela pochybovat.

Pohled na vstup do lázní je díky ní nový docela určitě. Otázkou však je, kolikrát na ni člověk kvůli tomu poleze.

Od tří je sleva na vstupném, a taky jsem na to u pokladny upozorněn, ale bez pár minut hodinu se mi čekat nechce. Jdu hned. Nově dávají i tady v Büku skříňky. Mám sedmatřicítku, marně ale přemýšlím, proč je před každým číslem to velké É. Moc slov v maďarštině na něj nezačíná, a nenapadá mě žádné, které by mělo nějakou souvislost s lázněmi, plaváním, vodou a podobnými záležitostmi. 

Ještě před tou třetí se teploměr vyšplhá až na 23 stupňů, obloha je v tu chvíli modrá, a tak ten zimní režim s vypuštěnými venkovními bazény působí skoro až nepatřičně.

Obvykle je zprovozňují někdy na přelomu dubna a května - a do té doby zbývá pořád ještě hodně času. 

Co se v Büku nezměnilo vůbec, je bohužel jídlo. Výběr je minimální, se Sárvárem se to nedá vůbec srovnávat. Sázím na místní klasiku, snad se jakžtakž trefím. S chlebem, nealko pivem a ovocným salátem místo zákusku je to za 4850 forintů. Ten chleba nejmenuji jen tak pro nic za nic, platí se stopade za každý krajíc.

Všeho do času, jak říká klasik, tudíž ani počasí nevydrží věčně. Zatáhne se a rozprší se, přičemž teplota spadne na čtrnáct. A to už je opravdu znát. V krytých lázních to je v pohodě, ven už nechodím a vydržím tu prakticky do konce provozní doby. Ten je v osm, takže snad už i tady v Büku pochopili, že zavírat v létě v sedm a mimo sezónu ještě o hodinu dříve je nesmysl. 

Doteď se mohlo zdát, že aspoň dnešek proběhne bez ztrát. Zřejmě je však nutná nějaká denní obětina, a tak závěrečné převlékání nepřežily plavky. Náhle vzniklou situaci zhodnotím krátkým pohledem a stejně rychlým zamyšlením. Plavky jsem před necelými pěti lety zakoupil v Büku, naše soužití tedy zde i ukončíme. 

Jako je ve Slovinsku klasikou kremšnita, tímtéž je v Maďarsku guláš. Tentokrát si jej nechám přinést ve variantě s rýží.

A když už jsem den začal mezi vinicemi, tohoto tématu se večer přidržím. Odrůda Zweigelt koneckonců pochází z Rakouska, vyšlechtěna byla kousek od Vídně. 

Účast u Fehérló je dnes slabá, i těch pár lidí odchází poměrně brzy. Jsem tu nakonec poslední, ale svoje víno si v klidu dopiju, a pak jdu. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.