Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Jeden ze způsobů, jak začít jaro (2.)

Spíše shodou okolností vedla trasa místy, kde z různých historických důvodů nebyly hranice mezi státy zrovna stálé. Povíme si o tom stejně jako o všelijakých nesnázích, které tentokrát přicházely se železnou pravidelností.

2. kapitola: Slovinské Korutany (21. března 2024)

Korutany jsou samozřejmě jednou ze zemí Rakouska, kde se jim německy říká Kärnten. Současná země ale není co do územního rozsahu totéž, co historické vévodství téhož názvu. Dnešní hranici mezi Rakouskem a Slovinskem určil ozbrojený konflikt, který začal ještě v posledních dnech první světové války a skončil až v červnu 1919. Každá ze zemí jej dodnes vnímá odlišně, což je vidět už z pojmenování: zatímco Rakušané mu říkají boj za obranu Korutan (německy Kärtner Abwehrkampf), Slovinci jej nazývají bojem o severní hranici (slovinsky boj za severno mejo). Království Srbů, Chorvatů a Slovinců nakonec na Rakousku vybojovalo jeden malý a jeden ještě menší kousek Korutan. A v souběžně vedeném boji také Dolní Štýrsko s Mariborem, jak už jsme si řekli mnohem dříve. Ale jsme v Korutanech, jimž Slovinci říkají Koroška, věnujme se tedy jim. Oficiálně vše bylo stvrzeno v roce 1920 plebiscitem, který odtržení dalších částí Korutan od Rakouska odmítl, a konečně mírovými smlouvami ze Saint Germain. Obyvatelstvo však zůstalo národnostně smíšené na obou stranách nové hranice, což dalo základ dalšímu vzájemnému pošťuchování, které vyvrcholilo při padesátém výročí plebiscitu ničením dvojjazyčných cedulí v rakouské části Korutan. Za další půlstoletí se oba národy naučily spolu nějak soužít a k podobným excesům už nedochází. 

Po první noci musím ubytování v Prevalje opět po všech stránkách chválit. Vyspal jsem se dobře a hlavně pohodlně. Trochu podezřelý může našinci připadat snad jen název Brančurnik. Jeho původu jsem se nedopátral, vlastně abych pravdu řekl, ani jsem to nijak neřešil. Ale bude to nějaký místní název - kromě ubytování se tak jmenuje i ulice a několik firem v těsném okolí. 

Za světla vypadá všechno jinak než v noci, to platí i pro ubytování. Je to budova sice nízká, ale docela rozlehlá. Spíš dlouhá, to opět pro přesnost. V jedné části se bydlí, v další je restaurace. Průchod mezi nimi není, a tak se chodí venkem. 

Po včerejšku vstávám co nejpozději, a tak příchod na snídani stíhám snad na vteřinu přesně. Ale mohu být v klidu, nejen na mě nikdo nijak nespěchá. Posadím se a čekám. 

Ne dlouho, snídani mi donesou dvě minuty po osmé. Je to velké, je to bohaté, a to mi ještě nabízejí další chod. Ten už ale musím odmítnout. 

?Ráno je příjemné a takové jarní. Stupňů sice asi pět, ale slunečných. Navíc s příslibem, že se zmiňovaná hodnota během dne vyšplhá podstatně výš. Prostě je ten nejlepší čas podívat se po okolí. Brzy po snídani popojedu pár kilometrů do sousedního Ravne na Koroškem, tvořícího s Prevalje dvojměstí zajímavé třeba i tím, že každé z obou měst je střediskem jiné občiny. 

Ravne na Koroškem je typickým podhůrským městem v údolí. Na mapě úzké a dlouhé, v reálu pak s centrem v podobě kruháče s čímsi uměleckým uprostřed. Někde poblíž vždy hledejte radnici. Stejně to mají i tady, byť v tomto případě šlo původně o základní školu, která v budově z roku 1910 působila až do 90. let. 

Poblíž je i menší z místních kostelů, zasvěcený sv. Antonínovi Velikému (ve slovinštině známému jako sv. Anton Puščavnik). Z Prevalje kolem něj přijedete. 

Více než sedmitisícové město je známé čtyřsetletou ocelářskou tradicí. Zdejší ocelárny byly svého času největší nejen ve Slovinsku, ale i v celé Jugoslávii. Zakomponování průmyslu do krajiny je vždy problematické, a byť se aspoň snažili pokud možno nenarušovat panorama, rozhodně dávám přednost pohledům docela jiným. 

Řeka Meža protéká nejen Ravnem, budu ji vídat po většinu dne. Tady ve městě nad ní stojí Farní kostel sv. Jiljí (slovinsky Župnijska cerkev sv. Edigija), i vydám se k němu.

Ravne na Koroškem je docela jistě pohlednější v detailu uliček náležejících k historickému centru. Stara ulica (tak se opravdu jmenuje), vychází od kostela směrem na jihovýchod.

Krom průmyslu je z výšky vidět obchodní centrum, zblízka přiměřeně živé i s nezbytným zmatkem. Když nic jiného, tady nahoře je aspoň klid. 

O historii kostela se toho moc neví, ale předpokládá se, že byl postaven někdy ve 13. století. Zvonice  byla během staletí lehce zvýšena, dnes dosahuje 36 metrů, ale její zděná část by měla být původní. Barokní přestavba, dokončená v roce 1680, zahrnovala i dvě postranní kaple, jež s původní stavbou vytvořily půdorys přibližně o tvaru kříže. Je otevřeno, a tak vejdu dovnitř. Není problém vyjít až na varhanní emporu, a tak se na interiér kostela podívám pěkně z výšky. Jediná loď kostela je ve své ose neobvykle podepřena a tím i rozdělena řadou tří sloupů. 

Cestovatele mohou zajímat ceny u pump, mohu posloužit. Nafta stojí 1,523 eura, tedy i u nás momentálně celkem obvyklých 38,51 Kč, benzín mají pod euro a půl. Doplňuji, co se do nádrže vejde, a pokračuji dál. 

Denní světlo odhalí též podrobnosti okolo semaforu těsně před cílem. Důvodem není ani tak oprava silnice, jako stržený břeh po srpnových povodních. Podobných následků ostatně uvidím ještě víc.

Zastavím u Poljany, okrajové vsi občiny Prevalje. Ta hora nad ní, o kterou tu jde především, je Peca, se 1731 metry nejvyšší vrchol Slovinských Korutan. Odtud je vzdušnou čarou vzdálený asi 10 kilometrů.

Po jedenácté hodině najdu šikovné (rozuměj zároveň i bezplatné) místo na zaparkování. Vedle silnice na břehu Meži je jakýsi prostor, poznáte ho podle vrstvičky bahna, mnohem méně projeté než na samotné silnici. Je zvláštní, že zatímco loni těsně po povodních jsem žádné stopy po nich nepotkal, dnes už jich je docela dost. A to ještě zdaleka nejsme na konci dne.

Vydávám se na pěší část programu. Ujdu pár metrů zpátky na křižovatku, z níž odbočující cesta vede prudce nahoru. Rozcestník, který míjím, ukazuje k několika dalším cílům, z pohledu mých cest zajímavých. Aktuálně je to samozřejmě Podpeca. Raduha je přesně to místo, kam jsem nemohl jet loni v srpnu. A když všechno vyjde, Solčavu uvidím letos v červenci.

Potok Helena vypadá mírně, ale o loňském srpnu příroda ukázala svou sílu. Tok, jehož hloubka se místy limitně blíží nule, se tehdy po přívalovém dešti vylil z břehů, a jak se valil do údolí, rval vše, co mu stálo v cestě. 

Následky jsou viditelné pořád, a vyprávět by mohl i tenhle mlýn, z větší části zcela nová stavba. 

Mým cílem je vodopád u vsi Podpeca, k němuž cesta měří pouze dva a čtvrt kilometru, ale převýšení je 163 metrů. Udělalo se teplo, takže je za chvíli jedno, co je za roční období. Trasu si nechtěně ještě o trochu prodloužím, paradoxně lesní cestou, která měla zkrátit jedno esíčko na silnici. Jenže její horní část je zasypaná kamením, a tedy neprůchodná.

Nedá se nic dělat, ten kousek se musím vrátit. Vlastně mohu být rád, že je po čem jít. I silnice vypadá chvílemi řekněme nejistě. Občas tu ale projede nějaké auto, což mě uklidní. 

Tahle oblast bývala kdysi krajem hornickým, a tak kousek před koncem cesty potkám obnovenou hornickou vesnici...

... a téměř na jejím konci pomník horníka a bojovníka v jedné osobě, upomínající na partyzánské boje druhé světové války. Sotva ale sejdu ze silnice na poslední úsek po pěší cestě, zastaví mě parta dřevorubců, že prý cesta dál není. Pokračovat mohu jen po silnici někam dál do kopce.

Hornické tradice jsou jistě zajímavé, ale vodopád je vodopád, navíc se mi po tom výšlapu nechce vzdát posledních sto metrů. Aspoň to tedy zkusím. Dřevorubcům naznačím, že jdu jen k pomníku (ale těm je to stejně nejspíš jedno), načež nedbám ani jejich rad, ani padlého plotu. Pravda, znamená to přeskočit pár kmenů, ale naštěstí po rovině, takže se to dá. V poledne jsem u cíle. Vodopád, který nemá ani žádné zvláštní jméno - říká se mu prostě Slap potoka Helena - je vysoký asi 4 metry. Voda řádila i tady, to je vidět na první pohled. Podobu změnilo nejen koryto potoka, ale i samotný vodopád. To zase dokazují jeho starší fotky ve veřejně dostupných zdrojích.  

Přejdu můstek přes potok (tím vlastně splním příslib daný dřevorubcům), hned za ním je po pravé straně pramen vody. Vítám ho, jako kdyby bylo parné léto. 

Chvíli si tu odpočinu, jsou tu nějaké přístřešky. Nejspíš patří nějakému turistickému oddílu, ale svoje krátké posezení neshledávám v nějakém rozporu s touto skutečností. A když už tu jsem, tak tedy vyfotím pomník ještě jednou. Dole jsem pak za pětadvacet minut. Ono to nechce ani moc brzdit, prostě jen jít, a ten čas se pod polovinu oproti době potřebné pro cestu nahoru dostane tak nějak sám.

Podobné malé vodopády jsou v okolí ještě dva, a dokonce velmi blízko sebe. Zvlášť jeden je prý trochu schovaný, ale najít se prý dají. Za Črnou na Koroškem k oběma najdu ukazatel, i autem se na cestu smí, a tak jedu.

Ne dlouho, rovných 600 metrů. Pak je v zatáčce stržený most. Kus cesty chybí, a tohle je překážka opravdu nepřekonatelná. Dobrodruh trochu jsem, ale po kamenitém sesuvu se nevydám ani po svých. Na otočení tu není místo, musím z toho kopce couvat víc než sto metrů. 

Zastavím se aspoň ve městě. Črna na Koroškem je jedním z mála, kde se dá parkovat zadarmo a neomezeně dlouho.

Žije tu o trochu víc než dva tisíce lidí, takže je to na naše poměry spíše maloměsto. Tomu také odpovídá klid, který tu panuje, i když jsou tu soustředěny tři čtvrtiny obyvatel stejnojmenné občiny, řadící se i ve skromných slovinských poměrech k těm početně menším. Od parkoviště to mám 150 metrů do centra, což je kruhové náměstíčko, kolem nějž je doslova nalepené vše, co můžete ve městě potřebovat. 

Celé prostranství má název Plečnikovo krožišče, a z dopravního hlediska je to kruhový objezd. Jak také v těchto krajích jinak. Socha uprostřed je památník obětem dvou světových válek. Zdejší kostel, zasvěcený sv. Osvaldovi (slovinsky sveti Ožbolt), mám celou dobu na očích, ale lépe je vidět z protější strany, a tak tedy přejdu. 

Atrakcí Črne na Koroškem má být Hornické muzeum pod širým nebem (Rudarski muzej na prostem). Vybudováno bylo v roce 1980 ve skále v opuštěné štole v těsném sousedství centra. Volně přístupné jsou ukázky těžební techniky i důlní vlak a další technika. Vše je vyvedené v barvách určitě zářivějších, než jaké kdy mohly být pod zemí. 

To už ale začíná trochu pršet. Nakrátko se tedy schovám v kostele, novorománské stavbě z počátku 17. století.

Konečné útočiště nakonec najdu v blízké restauraci. Mimochodem, moc se tu nenaběháte. Všechny jmenované objekty - s výjimkou parkoviště - jsou na padesáti metrech.

Kuře s noky ve smetanovo-sýrové omáčce je posledním bodem dnešního programu. Večeři tím pádem už řešit nemusím. 

Do Prevalje se vracím kolem čtvrté, a protože prší sice drobně, ale vytrvale, a nic jiného se moc dělat nedá, hodinku si zdřímnu. Nic velkého nechystám ani na pozdější čas. Zůstávám v poloze lehací, čas využivám k vytřídění alespoň těch viditelně nejnepovedenějších fotek, a také napíšu základ této kapitoly. 

To je situace, kdy zdánlivě nic nehrozí. Jeden problém s telefonem snad stačí, další malý a stále přetrvávající už neřeším. A tohle všechno si snad v danou chvíli ani nepřipomínám, neboť nic dalšího už není důvod předpokládat. Ale stane se. Stačí chvíle nepozornosti, výška asi tak tři čtvrtě metru a nekontrolovaný pád telefonu na dlaždice. A jako krajíc chleba padá dolů vždy namazanou stranou, i tentokrát si loterie osudu neomylně vybere tu pravou. Na krycím skle displeje je rázem pavouk, naštěstí ne moc velký, a při vší bídě zalezlý v místě, kde tolik nepřekáží. Životnost skla byla rovných dvacet devět hodin. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.

Autor: Jaroslav Babel | úterý 2.4.2024 22:13 | karma článku: 15,77 | přečteno: 209x
  • Další články autora

Jaroslav Babel

Beze ztrát (5.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

14.5.2024 v 21:05 | Karma: 8,43 | Přečteno: 110x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (4.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

12.5.2024 v 9:57 | Karma: 10,14 | Přečteno: 146x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (3.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

6.5.2024 v 22:11 | Karma: 9,26 | Přečteno: 122x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (2.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

3.5.2024 v 15:34 | Karma: 11,00 | Přečteno: 178x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (1.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

27.4.2024 v 22:40 | Karma: 12,35 | Přečteno: 206x | Diskuse| Cestování
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Česko koupí až 77 tanků za 52 miliard, připojí se k německému nákupu

12. června 2024  8:33,  aktualizováno  17:29

Vláda na středečním jednání na návrh ministryně obrany Jany Černochové rozhodla o pořízení hlavních...

Čaputová přijela do Prahy na rozlučku. Jsem tu jako doma, řekla Pavlovi

12. června 2024  7:41,  aktualizováno  17:09

Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová ve středu zahájila svou poslední návštěvu Česka jako hlava...

Arménie vystoupí z vojenského paktu vedeného Ruskem a uzavře mír s Baku

12. června 2024  16:51

Arménie vystoupí z postsovětského vojenského paktu vedeného Ruskem, Organizace smlouvy o kolektivní...

Dálnici D7 blokovala nehoda kamionu. Vůz přejel do protisměru a převrátil se

12. června 2024  10:34,  aktualizováno  16:46

Nehoda kamionu uzavřela dopoledne dálnici D7 u Postoloprt na Lounsku. Kamion zůstal převrácený na...

  • Počet článků 313
  • Celková karma 12,28
  • Průměrná čtenost 1320x
Zdravotní sestra.

Po několika zkušenostech si dovoluji upozornit, že veškeré materiály zde publikované podléhají autorskému zákonu. Užití článků nebo jejich částí tudíž není bez výslovného souhlasu autora možné.