Jeden ze způsobů, jak začít jaro (1.)

Spíše shodou okolností vedla trasa místy, kde z různých historických důvodů nebyly hranice mezi státy zrovna stálé. Povíme si o tom stejně jako o všelijakých nesnázích, které tentokrát přicházely se železnou pravidelností.

1. kapitola: Když plány berou za své (20. března 2024) 

Dnes ráno přesně ve 4 hodiny, 6 minut a 4 vteřiny začalo jaro, tedy období, kdy člověka začne obtěžovat všeliká havěť, které nestačí, že si může jen tak lítat venku. Přesto ale hledím do téhle části roku vždy s optimismem. Šeď zimy je pryč, a to probuzení do nového života hýří barvami, jež jsou pro mě spolu s těmi letními nejpřitažlivějšími.

Vázán tou dobou pracovními povinnostmi jsem odjezd tak brzy ráno stihnout nemohl. Podaří se mi však vyrazit v době, kdy je jaro teprve ve své šesté hodině. Už dávno se řídím poučkou, že i cesta je cíl, takže existuje plán, kam zajet a kde se zastavit, a s ním samozřejmě i hrubý odhad časový. Jenže to všechno se začíná sypat už po pár desítkách kilometrů. Takhle brzy jsem totiž zjistil, že mi nedobíjí telefon. Jelikož jeho součástí je i foťák, je to problém zásadní. Následuje, co následovat musí: nucená zastávka v Písku a zkouška různých variant, včetně zásuvky u jedné benzínky. Ze všeho mi logicky vyplývá, že chyba je v telefonu. Nezbývá tedy nic jiného, než se porozhlédnout po místě, kde bych si opatřil nový.

Chybu v telefonu mi záhy potvrdí i v písecké prodejně operátora sice konkurenčního, ale nový přístroj jsou mi ochotni prodat. Přijde samosebou i to nezbytné, ale na nabídku smlouvy reaguji pouze slovy "prosím, teď ne". Stačí mi, že od nich odcházím lehčí zhruba o sedm a půl tisíce, přičemž čas nutný k přestěhování dat ze starého telefonu do nového znatelně překročil hodinu a půl. K tomu přidejme chvilku domlouvání, jak se dá co vyřešit, a jsme prakticky na dvou celých.

Přesto zhruba třicet minut po poledni odcházím v rámci možností spokojen. Sice jsem chtěl být už úplně jinde, ale některé věci neovlivním. Moje spokojenost bohužel vydrží jen do chvíle, než uskutečním první pokusný hovor. Na druhé straně totiž nevědí, kdo volá. Problém se snažím vyřešit nejprve nastavením v telefonu, posléze i vzdáleným přístupem. Ten druhý pokus probíhá při pravidelné zastávce v Českých Budějovicích, zredukované tentokrát jen na kafe. Nevyřeší se ale nic. Nezbývá mi, než se s tím pro tuhle cestu smířit.

Hrůza, jak ten čas letí. První zastávka, tedy ta plánovaná, se měla konat po poledni, ale nestíhám ji ani ve tři. Přesto ji nevynechám. Navazuje totiž na začátek cesty předchozí. Vzpomínáte? Weitra, Vitorazsko... Pro dnešek bude podstatné město Gmünd, roztržené na dvě části hranicí stanovenou po první světové válce. Část Gmündu před řekou Lužnicí (německy Lainsitz) připadla nově vzniklé republice a dostala název České Velenice. Českých tradic ovšem bylo pomálu, a tak byly v zápalu nadšení ulice nového města pojmenovány po Komenském, Palackém, Husovi, legiích a podobně.

Spolu s předměstím Gmündu dostalo Československo asi desetinu Vitorazska. Staletí sporů mělo ukončit právě tohle rozdělení, místo toho ale vznikly problémy nové. Největší železniční nádraží na někdejší Dráze císaře Františka Josefa nám připadalo strategicky významné a také jsme ho získali, ale to bylo v podstatě vše. Většina lidí tu mluvila německy, a z té většiny chtěl být Čechoslovákem jen málokdo. Obyvatelstvo se s naší republikou vlastně nikdy neidentifikovalo, a kupodivu to platilo i o tom česky mluvícím, jež tvořilo pouhých šest procent. V neblahých dobách po anšlusu Rakouska a po Mnichovu byla celá oblast připojena k Německu. Tím pádem došlo k opětovnému spojení obou měst do jednoho - z Českých Velenic se stala čtvrť Gmünd III-Bahnhof. A i když se německy hovořící obyvatelé Vitorazska už cítili být více Rakušany než Němci, národnostní problémy byly po válce vyřešeny odsunem. Počet obyvatel Českých Velenic se tím snížil na polovinu.

Dnes žije ve městě kolem tří a půl tisíce lidí, to je pořád asi o tisícovku méně než před válkou. Kdo by si myslel, že sem vede nějaká pořádná cesta, mýlil by se. Od Trhových Svinů jedu po silnici sice s kvalitním povrchem, ale široké právě tak na jedno auto. Ale aspoň to nedrncá.

Město tvoří viditelný výběžek území, což zase sehrálo roli po roce 1945. Hranice se vrátila do stavu před Mnichovem, ale celé České Velenice se záhy ocitly v hraničním pásmu, pro většinu obyvatel státu zapovězeném. Ze tří stran bylo město obklíčeno ostře střeženou hranicí, z té čtvrté jej od zbytku země oddělovala železná opona, která pocit života na periferii jen utužila. 

Už v roce 1889 založili čeští katolíci Kostelní spolek. Uspořádání po první světové válce jejich snahy jen urychlilo. Kostel sv. Anežky České byl postaven během roku 1935. Anežka byla v té době jen blahoslavenou, budějovický biskup si musel vyžádat výjimku u samotného papeže, ale dostal ji. Českovelenický kostel byl tak vůbec první na světě, který byl zasvěcen v té době nekanonizovanému světci. 

O zdejším železničním nádraží už byla řeč. Možná tedy právě ono bylo tou pravou příčinou, proč českoslovenští představitelé stáli o připojení tohoto kousku země k nové republice. Nádraží je v provozu od roku 1869, a bohatá štuková výzdoba dodávala secesní budově honosný vzhled. Opravy po těžkých škodách z konce druhé světové války proběhly ve zcela jiném duchu. Historickým paradoxem pak zůstává, že po rozdělení Evropy železnou oponou význam dopravního uzlu celkem pochopitelně upadl. 

Nádraží tak přišlo o všechno svoje staré kouzlo, na nějž dává vzpomenout snad jen podchod a na něj navazující výstupy na nástupiště. 

Poslední rekonstrukce byla dokončena v roce 2010, a výsledkem prý bylo nádraží evropského střihu. Tak tady jsem trochu na rozpacích. Omšelost z nádraží totiž přímo čiší.

Hranice oddělující České Velenice a Gmünd byla poslední červencový den roku 1920 stanovena na řece Lužnici. Z nějakého důvodu byly však Československu přiřknuty dva celé mosty, jež řeku překlenují. Jeden železniční, no a to druhé je tedy spíš lávka. 

Ani mezi nimi hranice neprobíhá středem Lužnice, jak bývá obvyklé, ale pár metrů od jejího pravého břehu. Železniční most z lávky vidět je, ale mám ho přesně proti slunci. Takže ho neuvidíte, ostatně i ten strom je uprostřed fotky především proto, aby stínil. 

Mezi Lužnicí a hranicí je tak asi deset tisíc čtverečních metrů českého území, které je nám víceméně k ničemu. Dosažitelné je totiž jen velmi obtížně. Pokud byste se chtěli po tomhle pruhu a dvou různě velkých obdélníčcích projít, nejjednodušší asi bude se na ně z lávky skutálet. 

Takže tady za Lužnicí a za úzkokolejkou začíná Rakousko a zhruba pětitisícový Gmünd. Moc pozornosti mu ale nevěnuji. Jednak je jeho centrum jinde, jednak bych tam někde vzadu, jak jsou vidět domy, měl zanedlouho projíždět. A taky mě trochu začíná tlačit čas. Nedá se nic dělat, musím to tu zkrátit na minimum. Jen sem nakouknu, a pak se otáčím zpátky přes hranici.

Už jsme si řekli, že historie tu nikdy nebyla jednoduchá. Ze všech jejích zvláštních a leckdy i nepěkných kapitol je tu připomínána železná opona. Pár metrů repliky signální stěny stojí na českém břehu Lužnice po obou stranách cesty k lávce. 

Gmünd leží v těsném sousedství Českých Velenic, to už také víme. Z ohybu hlavní ulice, kde se název mění z Revoluční na Čsl. legií, je to na rakouský konec lávky asi čtvrt kilometru. Po silnici jsou to do Gmündu celé dva, a pokud byste chtěli dojet do míst, kde jsem se před chvílí procházel pěšky, ujedete  pochopitelně čtyři. . 

Hraniční přechod je totiž až kdesi na severním okraji města, poblíž historického centra Gmündu. 

Gmündský zámek těsně za hranicí minu. Provoz je hustý, zastavit se nedá. Vyfotit ho z auta ani nemá smysl zkoušet, je vidět akorát brána. Otáčet se a hledat nějaké parkoviště se mi nechce. Je v tom únava ze všeho, časový skluz, a přiznávám i díl rezignace. Přibrzdit mě přinutí až Městské náměstí (německy Stadtplatz) s řadou renesančních domů. A to, co mnozí považují za kostel, je ve skutečnosti Stará radnice (německy Altes Rathaus).

Po případném zákazu zastavení se rozhlížím, ale nevidím ho. Zastavím na okraji ulice, seběhnu dvacet, možná třicet metrů, počkám na první okamžik, kdy přede mnou neprojíždějí auta, a fotka je hotová. Dvě minuty, víc centru Gmündu pro dnešek nevěnuji. Byla to vlastně trochu zajížďka, teď mě čeká jízda takřka podél hranice, abych po 40 minutách skončil ve Freistadtu. Dálniční známku kupuji ve čtvrt na šest. 

Na zbytek cesty potřebuji kolem pěti hodin. Hosty v rezervovaném ubytování přijímají do půlnoci, ale i tak volám a slibuji příjezd mezi desátou a jedenáctou. Počítám přitom i se zastávkou na jídlo, kterou nakonec uskutečním asi po půldruhé hodině na odpočívadle Sankt Pankraz.

Cesta mě sem nějak zavedla sama, ale je to šikovné místo i kvůli rozhledně, kterou už znám z dřívějška, a z které se mi povede vyfotit aspoň něco málo z Alp za soumraku. Na rozdíl od mojí první návštěvy je výhled na horu Spering vysokou 1605 metrů tentokrát tím nejlepším, co mohu nabídnout. 

A je tu příjemná nabídka pro mě. Sekaná v housce je přesně to, co mi sedne, a cena 6,69 eura i s pitím je docela příznivá. Německy se sekaná řekne Leberkäse, to se vám třeba může někdy hodit, byť je ten název trochu záhadný. Neboť bavorská sekaná se sice od naší trochu liší, ale ani játra (Leber) ani sýr (Käse) rozhodně neobsahuje.

Jedu dál, ale dlouho to nevydrží. Další zdržení představuje půl hodiny stojící kolona před Bosruckým tunelem.

Když kolem půl deváté zaplatím u mýtnice šest a půl eura, zbývají mi pořád ještě necelé dvě stovky kilometrů. Po dálnici jich vede jen část, v horském terénu nenaženu už vůbec nic, spíš zase trochu ztrácím. Pomalu, ale jistě se tak posouvám ke konci toho slíbeného časového rozmezí.

Nakonec to ale přece jen stihnu. Slovinskou hranici přejíždím po půl jedenácté,...

... zdržím se jen pár minut při pořízení několika fotek. Do cíle v Prevalje mi zbývá už jen sotva deset kilometrů. 

Poslední díl času si vezme semafor na opravovaném kousku cesty. Pak už jsem konečně na místě. Vyjde to  opravdu těsně před tou jedenáctou. 

Jedna noc i se snídaní mě vyšla na skvělých 38 eur. Snídani si objednávám na osmou a jdu se zabydlet. Je tu trochu zima, ale topení funguje. Jednolůžák je malý, takže se vyhřeje docela rychle. Spát se mi dnes bude asi dobře. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.