Horké české léto

Řeč o počasí opravdu nebude. V meteorologii nejsem odborníkem, to samé platí i o politologii. Existují však závažné a zásadní důvody, proč se po několikerém váhání a odkládání k současné politické situaci vyjádřím. Vláda jubilejního desátého českého premiéra je totiž velmi podivný útvar, hrozící pošlapáním demokratických principů a nastoupením cesty k autoritářské vládě. Vznikl ze zvůle prezidenta, který slíbil likvidaci Nečasovy vlády. Splnil to způsobem, který se vymyká všem dosavadním zvyklostem. 

Vládu provází mnohé paradoxy. Zatímco minulá vláda padla mimo jiné kvůli korupci, tato korupcí nastartovala. Dokud byl nynější ministr financí neúspěšný prezidentský kandidát, tedy v podstatě politický loser, nikdo po něm ani neštěkl - rozuměj nikdo se neměl k tomu, aby mu pomohl splatit dluhy z prezidentské kampaně. Jakmile se rozneslo, že Fischer bude ministrem financí, potřebných zhruba 5 miliónů se behěm pěti dnů našlo. Jen největší naiva si může myslet, že je to náhoda. Pokud je Jan Fischer opravdu tak čestný, měl funkci odmítnout ještě před tím, než peníze obdržel - už jen proto, aby nezavdal příčinu k nemalému a rozhodně důvodnému podezření.

Jako další lze uvést jeden moment ze šarády okolo odvolání-neodvolání ředitele Národního divadla Jana Buriana. Jedna z verzí ministra kultury Jiřího Balvína zněla, že ředitele musel odvolat, aby nezačala platit jeho koncepce. To je opravdu tragikomické od ministra-člena vlády, která nemá důvěru parlamentu. Národní divadlo po tomto extempore už nebude vypadat tak, jako dříve. Nedivím se Miroslavu Donutilovi i dalším, že za sebou bouchli dveřmi a nechtějí je znovu otevřít.

Nejde teď vůbec o to, jestli všichni dosud odvolaní a vyměnění lidé byli ti praví na svých místech. Mnohdy se dá snadno souhlasit, že možná ani nebyli. Jde o to, že tato vláda nemá sebemenší oprávnění provádět cokoliv kromě běžné údržby - tak nějak se ty každodenní činnosti nazývaly u dřívějších překlenovacích vlád. Rusnok a jeho tým však provádí doslova čistky. Kdo bude na řadě teď - šéf ČEZu, Národní galerie nebo České filharmonie? Řekl bych, částečně s klasikem: zlatý pr.....ocesy... Jeden z možných scénářů je nyní ten, že ti, co oznámili odchod, se už nevrátí a ředitel Burian, když se mu divadlo rozsype pod rukama, nakonec rezignuje sám.

Rusnok je ekonom, a tak má zcela jistě spočítáno, zda se mu ty personální čistky vyplatí. Na několik jednotlivých měsíců by to opravdu význam nemělo, snad kromě pomsty předchůdcům. Věc musí mít větší smysl - naskýtá se otázka, kolik měsíců má vlastně od prezidenta slíbených. Ani sám Rusnok nevyloučil, že v demisi mohou vládnout poměrně dlouhou dobu. Psát podrobné programové prohlášení pro několikaměsíční vládu také postrádá logiku. To, s čím předstoupí před sněmovnu, není program na měsíce, ale spíše na roky. Ta představa až děsí.

Posledním paradoxem, který tu zmíním, je sám úřadující premiér - člen NERVu nyní kritizuje vládu, které byl poradcem. Ostatně u Rusnokovy osobnosti stojí za to napsat ještě jednu dvě věty. Vždy vystupoval jako slušný člověk, a jsem pořád přesvědčený, že jím i je, nebo alespoň byl. Proč dal svoje jméno všanc tomuto experimentu, nechápu. Přijetím funkce premiéra se jednou provždy zdiskreditoval. Není sám, totéž provedl i ministr obrany Picek. 

Je s podivem, že dvě třetiny obyvatel naší republiky si přejí, aby vláda Jiřího Rusnoka získala důvěru parlamentu. To jsou opravdu poměrně výrazné většině občanů naprosto cizí či lhostejné všechny principy parlamentní demokracie? Toto přání nelze ospravedlnit excesy těch, kteří vládli donedávna. O Nečasově vládě, Kalouskovi, Bendlovi, Peake a já nevím o kom všem si můžete myslet opravdu cokoliv, včetně toho, aby táhli kamsi. Jenže odeslat je kamsi můžeme právě až volbami - o tom ta demokracie totiž je: je jednak o svobodě hlasování, a také o smíření se s prohrou, a to na předem dané období. Je svatým právem voličstva vyměnit každé čtyři roky parlament a potažmo i vládu, každých pět let prezidenta, a když nastanou mimořádné okolnosti, pak třeba i dříve. U prezidenta je to úmrtí či abdikace, u sněmovny neschopnost sestavit většinovou vládu, případně její seberozpuštění. Tato alternativa zatím nenastala, proto bychom se za normálních okolností měli dočkat nové vlády s většinovou podporou parlamentu. Prezident republiky dává zcela neomaleně na odiv, že mu moc chutná, a svou roli si náležitě užívá. Jak jinak si vysvětlit jeho ponižující požadavek na sto a jedno notářské ověření? Předem musel vědět, že požaduje něco, co mu nebude potenciální vládní koalice ochotna splnit. Reakce Miroslavy Němcové sice může vzbudit úsměvy i rozpaky (mám na mysli ten nápad s defilé podepisujících se poslanců), ale osobně jí to za zlé nemám, považuji to za logickou reakci. Blbost si žádá reakce třeba i neobvyklé, zvláště je-li obdařena mocí.

Měl jsem Miloše Zemana za svérázného, někdy vtipného, někdy opojeného chlapíka, nesporně silnou osobnost, hlavně však za demokrata. Příklad by si měl vzít ze svého předchůdce - opravdu si někdo myslí, že Václav Klaus měl radost, když jmenoval premiéry Grosse či Paroubka? Ctil však cosi, co Miloš Zeman nazývá idiotskými ústavními principy. Vše se děje podle ústavy, v tom mají mnozí pravdu. Jiní mnozí mají však pravdu v tom, že komunistické kreatury v roce 1948 uchopili moc také ústavní cestou - a víc než 40 let si ji dokázali předávat.

Politické strany, alespoň ty, které se považují za demokratické, by se měly semknout a Zemana i s jeho týmem ráznou většinou odmítnout. Nepočítám komunisty, které za demokraty nepovažuji, a též není řeč o korupčnickém projektu Věci veřejné, který je vším možným, jen ne politickou stranou. Ale vedle ODS, TOP 09 a LIDEM (kteří mají možná více poslanců než členů) jsou tu i sociální demokraté, kteří by se měli k demokratickým proudům jasně přihlásit. Ač nejsem jejich voličem, soudím, že stát potřebuje silnou pravici i silnou levici. Silnou a demokratickou. Sociální demokracie silná není - slabý je především její předseda Sobotka. Od sociálních demokratů jsme za ten minulý měsíc slyšeli leccos: nechceme vládnout, chceme předčasné volby, chceme vládnout, Rusnoka nepodpoříme, odejdeme před hlasováním, Rusnoka podpoříme... Existuje, alespoň teoreticky, ještě nějaká možnost, ke které zatím nedošli? Tragické je, že je to - nebo doteď byla - strana s potenciálem vyhrát příští parlamentní volby. Zatím však pouze lavíruje mezi slabým Sobotkou a Zemanovým mužem Haškem. Jestli opravdu zítra zvedne ruce pro Zemanovu vládu, zařadí se jednoznačně kamsi na druhý břeh. Bohužel očekávám, že volby vyhraje i tak.

Zítřek rozhodne o tom, zda v našem státě zafungují kontrolní, nebo chcete-li záchranné mechanismy demokracie. Prezident republiky jmenováním své (ta vláda je opravdu Zemanova, Rusnok je jen krycí jméno) vlády učinil pokus uzurpovat si více moci, než mu náleží a než je zdrávo. Jasně to deklaroval již zmíněným hodnocením zaběhlých ústavních principů. Věřím nebo alespoň doufám, že bývalá vládní koalice zůstane jednotná a Rusnokova vláda důvěru nezíská, a tím toto kolo prezident Zeman prohraje. Protože ale stát se může kdykoliv cokoliv, dovolím si jedno připomenutí. Pamatujte si datum 10. července 2013. Mohl to být den, kdy v České republice skončila demokracie.

I když zítra Rusnokova vláda padne a Zeman své první kolo prohraje, vyhráno definitivně není. Prezident republiky má z ústavy ještě druhý pokus, a o neexistenci lhůt už bylo řečeno mnohé. Jednoho dne přijde na řadu vláda Zeman II (ono je opravdu lhostejné, kdo se k té směšné roli premiéra propůjčí). Mezitím uběhne pár měsíců plus ten jeden, který má ze zákona daný každá vláda jako lhůtu pro požádání o důvěru. Okamžitě po druhé nedůvěře prezidentské vládě se sice Miroslava Němcová slavně jmenuje premiérkou a do několika málo dnů nechá Zemana najmenovat svou staronovou vládu, ale to se může stát v takovém termínu, že už o důvěru třeba ani nestihne požádat. Podobné vítězství zažil už jistý Pyrrhos. Zemanovu hořkou komedii tak mohou ukončit až květnové volby.

Mimochodem, volby... Budou vůbec zapotřebí? Nebo má Miloš Zeman připravené nějaké další, tentokrát povolební překvapení?