Hlasování o hrdinství je nemravnost

Petr Vejvoda byl oceněn Cenou Michala Velíška. Ta nese jméno člověka, který se před více než devíti lety zachoval obdobně jako Petr, známý jako „student ze Žďáru“, a shodně jako on za to zaplatil svým životem. Poté, co se k vyznamenání Petra Vejvody neodhodlala hlava státu, byl jeho čin konečně nějak adekvátně ohodnocen, chtělo by se říct. Věc má ale pozadí, které ji staví do zcela jiného světla.

Shrňme si nejprve základní fakta. Michal Velíšek byl střihač tuzemské komerční televize Nova. Možná si ještě vzpomenete na září roku 2005 a na příběh, který tehdy zahýbal českou veřejností. Velíšek byl svědkem konfliktu, kdy jakýsi muž ohrožoval na Karlově náměstí v Praze střelnou zbraní ženu. Poté, co se do sporu vložil, muž namířil zbraň na něj a vystřelil. Michal Velíšek byl in memoriam vyznamenán Medailí Za hrdinství a byla po něm pojmenována cena, která je každoročně udělována za podobně projevenou odvahu. Za udílením ceny stojí, jak se asi dá očekávat, TV Nova, jež ji vyhlašuje společně s nadací ADRA.

Problém je v tom, že cena je udělována každý rok jen jediná, a o jejím držiteli rozhoduje hlasování. Kdyby se během roku objevilo (lépe snad řečeno projevilo) třeba deset hrdinů, vybrán z nich bude jen jeden jediný. Lidé internetovým hlasováním rozhodnou o tom, který z hrdinských činů je ten nejhrdinštější. Akt ocenění úctyhodného činu je tím degradován na hlasovací show.

Hlasovat se má ve volbách, v anketách, a prosím, když už je řeč o TV Nova, třeba i v onom stokrát proklínaném Českém slavíkovi. Volit však největšího z hrdinů, kteří svůj skutek provedli z těch nejvyšších lidských pohnutek, je nemravné. Letos je snad Cena Michala Velíška nakonec v dobrých rukou, to z ní ale nesnímá tu pachuť, že se jedná o cenu pochybnou nebo přinejmenším velmi problematickou. Troufá si snad někdo tvrdit, že pomoc ženě při útoku v autobusu, v principu ne nepodobném tomu ze žďárské školy, či záchrana člověka z potápějícího se auta je skutkem cenným méně? Většina z více než dvanácti tisíc hlasujících patrně toho názoru byla. Cenu dva zmínění zachránci nezískali pravděpodobně jen proto, že při dané události nezemřeli. Zbyla na ně jen porážka v jakémsi finále. Činy těch, co zůstali mimo finále, zmiňovány ani nejsou.

To podle mého není ten pravý způsob, jak ocenit hrdinství. Hrdinství není hra o pořadí, je to projev lidství a úcty k životu druhého. Proto považuji způsob udělování ceny za nemravný, a kdyby tu nešlo o vážné věci, snad by se mi chtělo říci i směšný. V každém případě není hodný ani Velíškova jména.