Při návštěvě kteréhokoliv místa se stává, že některé zajímavé věci nevidíte. Buď o nich nevíte, nebo je minete, někdy se vám je ke konci dne prostě už nechce hledat. Právě o splácení podobných dluhů byl necelý týden ve Slovinsku.
6. kapitola: Autem přes Alpy (9. července 2022)
Ač je sobota, očekávané kritické místo u slovinského hlavního města se nekoná. Jenže přízeň osudu nikdy netrvá věčně. Ještě stihnu obdivovat výhledy na Alpy, když to přijde. Světelná tabule nad dálnicí hlásí dvoukilometrovou frontu u tunelu Karavanky.
Přestávku jsem si stejně chtěl udělat, něco malého k zakousnutí by se rozhodně hodilo. Při té příležitosti bude čas mrknout do mapy a zkusit vymyslet nějakou alternativní trasu. Důvodů k zastavení se tedy sešlo víc, než aby je šlo ignorovat. Nechám se tedy náhodně ovlivnit jednou z těch hnědých značek, které u dálnic a silnic upozorňují na zajímavé cíle, a sjíždím na Brezje.
Dojedu na poloprázdné parkoviště, za které chtějí dvě eura bez časového omezení. To by šlo. Na první pohled je tu stánek s věcmi povahy duchovní i světské, na druhý nalézám restauraci s venkovním posezením. Více vlastně od vesnice s necelými pěti stovkami obyvatel ani nečekám.
No a teď to hlavní, kde to vůbec jsem. Zeměpisně asi tak deset kilometrů před Bledem a podobně daleko od hranic s Rakouskem. Fakticky pak na slovinském národním poutním místě, zasvěceném Panně Marii, Pomocnici křesťanů. Snad pod vlivem němčiny (Maria-Hilf) zkrátili Slovinci její pojmenování na Marija Pomagaj, v kteréžto podobě se ocitlo v názvu baziliky v Brezje.
Poutě na toto místo začaly někdy po polovině 19. století v reakci na tři údajná zázračná uzdravení. V roce 1888 pak bylo rozhodnuto o nahrazení původního menšího kostela větším. Ten byl dokončen v roce 1900. Ve výhledu na baziliku trochu brání střecha letního hlediště, takže komu třeba vadí, že nevidí dveře kostela s nápisem "vrata nebeška", tedy brány nebeské, dočká se hned vzápětí. Ten nápis hledejte v modrém oválu nad dveřmi.
Novorenesanční budova se může zdát cennější svým významem než samotnou architekturou, ale vnitřek baziliky byl vyzdoben mnoha obrazy a sochami z kostela původního. Také se traduje, že bazilika je kompletně dílem Slovinců, dokonce často místních nebo z nejbližšího okolí - od architekta přes stavaře a umělce všeho druhu až třeba k poslednímu řezbáři. To se ale netýká například autorů obrazů přenesených z původního kostela. Jejich autory jsou zpravidla malíři vídeňští.
Varhany jsou v kostele až od roku 1911. Tady bych si dovolil malou odbočku k jedné jazykové zajímavosti. V češtině určitě odlišíme varhanáře od varhaníka. Ve slovinštině také, ale trochu obtížněji. Obojí se píše shodně "orglar". Slovinština sice má dlouhé samohlásky, ale nijak je neoznačuje. Někdy však jejich délka mění význam slova, a tak je tomu právě v tomto případě: [orglár] je varhanář, zatímco [órglar] je varhaník.
Bazilika se skládá jednak z budovy vlastního kostela, jednak z kláštera františkánů. Na jeho nádvoří je Kaple Františka z Assisi (Kapela Frančiška Asiškega), postavená v roce 1967 ve stylu slovinské horské chaty. Abyste měli představu, jak je vše prostorově uspořádáno, tak kostel mám právě teď za zády.
Vpravo vedle baziliky je pak upomínka na 17. květen 1996, kdy Brezje navštívil papež Jan Pavel II. Právě od tohoto data se smí zdejší kostel nazývat bazilikou.
Brezje jsou jinak vesnice upravená... já vím, vesnice, mluvil jsem o tom v minulé kapitole, ale mým uším zní vesnice rozhodně lépe než strohé označení sídlo... tak tedy vesnice upravená, taková typicky podalpská. A hlavně klidná. Aspoň tedy v tuhle chvíli. Je totiž hojně navštěvovaná, za rok sem prý přijde okolo čtyř set tisíc turistů. Pravda, jsou do toho započítáni i poutníci, kteří zcela jistě v určitých dnech přicházejí ve velkém počtu naráz.
Kromě poutní baziliky nabízí Brezje též pohled na Julské Alpy. Vidět je jejich docela významná oblast, jejíž součástí je i druhá nejvyšší slovinská hora Škrlatica (2740 m). Její obrys trochu zaniká v mracích, ale při troše snahy ji najdete. Spolu s vrcholy Visoki Rokav (2646 m) a Veliki Oltar (2621 m) tvoří výrazný masiv, zakončený vpravo trochu osamělým vrcholem Kukova špica (2427 m).
Na závěr své návštěvy Brezje využívám služeb zdejší restaurace. Všechny stoly ve stínu jsou obsazeny, nacházím volné místo alespoň někde na hraně. Během té zhruba půlhodiny se jen občas přesunu. Výběr tu není bůhvíjak bohatý, zkusím aspoň něco místního. Kraňská nebo chcete-li kranjská klobása, podávaná s cibulkou, hořčicí a ajvarem, je naštěstí mastná spíš co do ceny - asi horská přirážka. A může se to zdát neuvěřitelné, ale před nějakými deseti lety se tahle klobása stala předmětem diplomatického sporu mezi Slovinskem a Rakouskem. Co nakonec rozhodlo ve prospěch Slovinska, nevím. Možná jen to, že z někdejšího Kraňského vévodství, požívající v rámci habsburské monarchie výsad korunní země, nezbylo Rakousku v novodobé historii nic. Jen nepatrná část někdejšího Kraňska leží dnes v Itálii.
A jak jsem si slíbil, nacházím také alternativní cestu odtud. Ze Slovinska vede do Rakouska ještě jeden tunel, průjezdný zdarma, jen ta cesta se už podle mapy zdá být o něco zábavnější. Ale co, poskakovat několik kilometrů v koloně se mi rozhodně nechce, zkusím ji. Vracím se tedy na dálnici, ovšem najíždím ve směru na Ljubljanu. Hned příštím výjezdem ji definitivně opouštím a držím se směru na Klagenfurt, slovinsky nazývaný Celovec.
Cedule upozorní na poslední benzínku před hranicí. Umístěná je trochu nešikovně a viditelná na poslední chvíli, takže vše řeší rychlá brzda a drobné couvnutí. Cena v přepočtu asi 44 a půl koruny se oproti všemu, co je na cestě přede mnou, rozhodně vyplatí.
Za obcí Bistrica pri Tržiču je krátký, asi padesátimetrový tunel, kterým se dostanu do trochu jiného světa.
Za ním totiž následuje alpská silnice, která na hranici s Rakouskem překonává na deseti kilometrech výškový rozdíl asi 500 metrů, přičemž v závěru, samozřejmě v tom nejprudším stoupání, přicházejí také ty nejlepší serpentiny. Jízda mezi alpskými štíty by svoje kouzlo měla, kdybyste je ovšem stíhali sledovat. Fotka v méně náročném úseku vznikla díky tomu, že široko daleko za mnou zrovna nikdo nejel. Pak už nestíhám nic, jen koukat na cestu a točit se střídavě vpravo a vlevo.
Těch deset kilometrů si nakonec vyžádá půl hodiny. Na jejich konci je tunel Ljubelj, na rakouské straně nazývaný Loibltunnel, dlouhý 1566 metrů. Státní hranici překonává krátce před polovinou své délky.
Za tunelem mě čeká obvyklá rakouská hraniční kontrola se zdržením několika sekund. Jsem v rakouské spolkové zemi Korutany (Kärnten), a teprve tady přichází to pravé ořechové, totiž alpské.
Tunel se nachází na nadmořské výšce něco přes jedenáct stovek metrů, a teprve za ním začíná úsek serpentin, proti kterým byly ty na slovinské straně jen reklamním vzorkem. Pořádně jet se tu vlastně nedá, značkám omezujícím rychlost na šedesátku se jen usmívám. Chvílemi i nahlas.
Přeplněno na téhle trase rozhodně není, ale tím výhody končí. Nejen brzdy dostávají zabrat - musím přiznat, že postupně i já sám. Jedu navíc krajem naprosto neznámým, takže vůbec netuším, co mě v další chvíli čeká. Když jsem po patnácti kilometrech o sedm stovek metrů níž, je to neskutečná úleva. Odteď snad bude cesta aspoň trochu normální.
Samosebou tuším, že existuje nějaký Klagenfurt, dokonce i vím, kde ho na mapě asi tak hledat, ale tam moje vědomosti o něm končí. Směrovky na žádný známý cíl neukazují, snad odmyslím-li si Vídeň. Ale ta mi v těchto místech nepomáhá v orientaci prakticky vůbec. Snad by bylo lépe trochu si zajet přes Villach a napojit se na dálnici od tunelu Karavanky na Salzburg. Ale navigace zvolila trasu dle vlastního uvážení a tudíž nejkratší. Od Klagenfurtu mě čeká dalších 120 kilometrů, než dojedu k dálnici A9 od Grazu. Neznámá cesta mi moc neutíká, ale terén je naštěstí už mnohem příjemnější, chvílemi dá se říci až odpočinkový. Za fotkou hradu Dürnstein in der Steiermark nehledejte nic významnějšího, snad jen znamení plynoucí už z názvu, že z Korutan jsem dojel do Štýrska. Jinak se jen sešlo několik příznivých okolností: dobré světlo, prázdná silnice a čistý fakt, že hrad na skále se mi docela líbil na pohled. Navigace byla v tom podstatném naštěstí sdílná, a tak jsem si během té kratičké zastávky poznamenal pomocí screenshotu aspoň jeho jméno.
Dopřeji si přestávku na krátké občerstvení, ale vlastně vůbec netuším, kde to bylo. Další stopka přijde až v Dolním Dvořišti. Sice se zařadím do fronty k benzínce těsně za hranicí, ale když odhadnu dobu čekání na dobré dvě hodiny a uvědomím si, že tou dobou už můžu být skoro doma, vzdávám to. Ušetřená padesátikoruna mi za to prostě nestojí.
Na poslední fotce z dálnice u Příbrami jsou už jasné barvy soumraku. Však je taky pět minut před půl desátou. Doma jsem přesně o půl hodiny později. Počet kilometrů jsem tentokrát prozradil hned na začátku, takže nezbývá, než se rozloučit.
Úplně poslední stopou této cesty je pondělní upozornění, že mi končí sedmidenní předplatné na koperském parkovišti. Jenže tou dobou už jsem v práci.
