Dluhy nejen slovinské (5.)

Při návštěvě kteréhokoliv místa se stává, že některé zajímavé věci nevidíte. Buď o nich nevíte, nebo je minete, někdy se vám je ke konci dne prostě už nechce hledat. Právě o splácení podobných dluhů byl necelý týden ve Slovinsku.

5. kapitola: Z koperské katedrály do Ankaranu (8. července 2022)

Když už tak doháním všechny ty resty z minulých cest, měl bych si dát pozor, aby mi nevznikaly nové, byť třeba jen v podobě těch drobných věci, které bych neměl vynechat při žádné zdejší návštěvě. Takže pro snídani jdu do pekárny u Titova náměstí, načež následuje káva v Lodžii.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, dle svého postavení v církevní hierarchii zvaný též katedrálou, byl už vidět na mnoha fotkách. Vždy ovšem pouze zvenku, s výjimkou zvonice jsem uvnitř ještě nikdy nebyl. Ten pravý čas je právě teď.

Původní kostel stál na tomto místě od roku 1187. Zpustošen, nikoliv však zcela zbořen, byl po dobytí města Janovany o necelých dvě stě let později. Další století pak trvala obnova, zkomplikovaná zemětřesením roku 1460. Výrazným rozšířením stavby došlo k propojení vlastního kostela a do té doby samostatně stojící zvonice. Promítly se tu styly románský, gotický i renesanční, poslední dva s výraznými benátskými prvky. Předpokládá se, že vnější výzdoba kostela, vzniklá po zmíněném zemětřesení, je dílem Bartolomea Bona, jenž v té době pracoval na obnově Dóžecího paláce. 

V minulých letech byl restaurován interiér kostela, a musím říct, že dílo se podařilo. Jedním slovem nádhera. V kostele byly navíc na podzim loňského roku instalovány nové varhany (které se slovinsky řeknou orgle, což nám muzikantům zase tak nesrozumitelné není), největší v celém Slovinsku.

V katedrále právě probíhá něco jako zkouška na dnešní koncert. Bohužel pro něj nezvolili zrovna nejšikovnější čas - tipuji, že ve 12 hodin bude narváno úplně jinde. A tak se tu chvíli zdržím aspoň teď, varhany mají krásný a plný zvuk, ostatně byly slyšet až do Lodžie. Jenže tam se to třískalo s reprodukovanou hudbou, takže to bylo jak u kolotoče. Tady tvoří celkem příjemnou kulisu k prohlídce kostela. Navíc je tu velmi příjemně, ať už popocházíte, nebo se jen tak posadíte. Nakonec, když už jste všechno prošli a viděli dvakrát, a trochu udiveni vyzkoušeli i automaticky otvírané dveře, stejně skončíte u bočního oltáře ze 17. století. 

A chcete-li něco detailnějšího, pak možná spočine váš zrak na některém ze sloupů. jejichž dvě řady oddělují hlavní loď katedrály od menších postranních.

Po půl jedenácté sbíhám na parkoviště. Cíl je dnes nedaleký, a ani nepojedu přes hranice. Poměr splacených dluhů tím jednoznačně převážím na slovinskou stranu.

I když na tomhle kousku moře už jaksi z principu nemůže být nic daleko, pořád zbývají místa, na něž dosud času nezbylo. Třináct kilometrů od Koperu leží Ankaran (italsky Ancarano). Nejsevernější sídlo na slovinském pobřeží je od roku 2011 nejmladší slovinskou občinou, vzniklou oddělením od koperské. Mají tu také kostel, a pak už sotva co jiného. Budova je to sice drobná, ale docela zajímavá. Stojí na kopci 55 metrů vysokém, ale dojet se dá prakticky až k ní.

Kostel Sv. Mikuláše (Sv. Nikolaj/San Nicolo) byl postaven v roce 1984. Ankaran čítá něco přes tři tisíce obyvatel, a tak i svatostánek tomu svou velikostí odpovídá. Samozřejmě nechybí oltář, a dokonce ani varhany, všechno je ovšem rozměrů dalo by se říci až domáckých. 

Kalvárii mají vymalovanou moderně, a dá se na místě samém zjistit, že její autorkou je akademická malířka Mira Ličen Krnpotič z Piranu. To jméno už asi nikdy neuslyším, a tak postačí jen ukázka v podobě prvních čtyř zastavení.

Jako všechny občiny na slovinském pobřeží, i Ankaran je oficiálně dvojjazyčný. Ale v tomto případě je to spíš z tradice, neboť doby, kdy tu Italové tvořili většinu obyvatelstva, jsou dávno pryč. Ještě po válce to byla polovina, ale to platilo jen po dobu, kdy Ankaran patřil k Terstu. Dnes se jejich počet pohybuje kolem 2,5 %. 

Italové každopádně dali Ankaranu název. Horší už je to s vystopováním jeho původu, teorií existuje hned několik. Mohl se tak kdysi jmenovat benediktiský opat. Není to tak nepravděpodobné, benediktini v Ankaranu opravdu působili. Jméno mohla dodat i bohyně Ancaria, ochránkyně před nájezdy nepřátel. Původ může být iv italském slově ancora či latinském anchora. Obě varianty se vyslovují stejně ([ankora]), český význam slova je kotva. 

Mluvíme-li o Ankaranu, je zcela lhostejno, máme-li na mysli samotné sídlo, nebo mluvíme-li o občině stejného jména. Ankaran je totiž jednou z opravdu mála slovinských občin, které se skládají pouze z jednoho sídla, jinými slovy k nim nepatří žádná z okolních vesnic. I když, vesnic... s tímto označením se ve slovinštině moc nechytneme. Obydlená místa se tu řadí do několika málo kategorií: jednak je to mestna občina, kam patří největší města v zemi, pak právě občina, přeložitelná možná jako obec, ale ve významu trochu odlišném než třeba u nás, a pak sídlo, slovinsky naselje. Ze sídel se pak skládají občiny obojího druhu.

Centrum Ankaranu tvoří jeden kruháč, k němuž více či méně přiléhají pošta, restaurace a parkoviště, sloužící zjevně i jako tržiště.

Na parkovišti zaparkuji, v restauraci se narychlo občerstvím,...

... poštu nepotřebuji, no a ten kruháč? Prosté: za mnou je obytná zóna, silnicí vlevo přijedete do Koperu, vpravo do Itálie, rovně na pláž.

Ta je součástí kempu, ale pochopitelně je přístupná všem. Jen si musíte, jako téměř vždy a všude, zaplatit parkování. 

Velké slovinské pláže, mezi které ankaranská rozhodně patří, jsou vlastně řešeny všechny podobně. Vstup do vody si můžete vybrat postupný oblázkový, nebo rychlejší po schůdkách z mola. Hloubka moře tu trochu mate, ale odliv dělá svoje. O pár hodin později bude voda až po to betonové plato.

Milovníci výhledů pak mohou ocenit pohled na koperský přístav. Vzdušnou čarou je to odtud k němu asi tak dva a půl kilometru. 

Zbývá vyzkoušet zdejší restauraci. Je jedna hodina, dá se tedy říci, že čas vhodný. Odmyslete si ty prolézačky a skluzavky, ta restaurace za nimi opravdu je. 

Menu nijak překvapivé není, prostě standard za přijatelnou cenu, rozhodně ale překvapí provedení. Kdybyste tápali, tak to vpravo, nakrájené na dlouhé proužky a obalené, je smažený sýr.

Ještě jsem nezmínil novinku, která se týká všech obcí na pobřeží a asi nejen tam: kvůli velkému suchu je nařízeno šetřit vodou. Ode dneška si tedy nezalijete zahradu a neumyjete auto. Vypnuté jsou i všechny sprchy na plážích, a třeba v Koperu zůstaly na suchu i všechny fontány.

Vracím se dnes trochu dříve, abych si v klidu pobalil věci před zítřejším odjezdem. V závěru dne pak doženu ještě jeden drobný restík. Restauraci Sarajevo '84 mám na protější straně Tomažičova náměstí, ale dosud jsem ji míjel. Na fotce možná rozluštíte nápis "kot je nekoč bilo", což česky znamená "jak to bylo kdysi". 

Ač označena jako "čevabdžinica", nabízí toho samozřejmě mnohem více. Pod názvem "piščančje krpice v pol lepenji" se skrývá kuřecí plátek, lepenje je opravdu půlka. Obloženo je nadrobno krájenou cibulkou a přiložen je ajvar. Požadovaných 6,90 je cena z říše snů.

Vidíte, jak se nevyplatí vynechávat a přehlížet. Něco málo přidám za pití a pak i za cviček. Ten mi spolehlivě vydrží až do setmění. Toho policejního auta si nevšímejte, žádné pozdvižení se nekonalo. Přišli, chvíli klábosili, a nakonec si odnesli něco v krabičkách. A kdybyste chtěli vědět, jak daleko to mám do téhle restaurace, tak od dveří odhadem takových patnáct metrů.