Dluhy nejen slovinské (2.)

Při návštěvě kteréhokoliv místa se stává, že některé zajímavé věci nevidíte. Buď o nich nevíte, nebo je minete, někdy se vám je ke konci dne prostě už nechce hledat. Právě o splácení podobných dluhů byl necelý týden ve Slovinsku.

2. kapitola: Na nejvyšším útesu a v nejdelším tunelu (5. července 2022)

Včera večer jsem uvítal, že mi paní domácí v pokoji předem zapnula klimatizaci. Víc jsem neřešil. Kolem páté ráno mě probudil nezvyklý pocit chladu, nebál bych se říct až zimy. Teplota totiž byla nastavena na 15°C, což klimatizace během dne ani večera v pětatřiceti zvládnout asi nemohla, ale když v noci teplota klesla na dvacet a něco, najednou těch nastavených patnáct zvládnout šlo. Trochu tedy ubírám na výkonu, nastavuji také dvacet a něco. Vstávat se mi ale ještě nechce, a tak znovu zavírám oči. Ven se nakonec vykopu ve tři čtvrtě na deset. Zase tak to nevadí, dnes pojedu jen do Strunjanu, což je z Koperu asi dvanáct kilometrů.

Strunjan (italsky Strugnano) je velmi zvláštní obec. Část jí leží kolem křižovatky na hlavní silnici z Izoly do Portorože prakticky v úrovni mořské hladiny, další domy jsou ale všemožně rozstrkány po okolních kopcích, jejichž nadmořská výška se pohybuje kolem 40 až 50 metrů. 

Útesy v Měsíčním zálivu jsem si loni prohlédl z pobřeží. Teď je tedy ten pravý čas na ten nejvyšší z nich vylézt. Najít tam cestu není ten nejjednodušší úkol, žádná šipka k němu totiž neukazuje. Stačí ale vědět, že na cestě k vrcholu míjíte kostel - a k němu už šipky ukazují. Dojet autem ke kostelu sice lze, ale zákaz vjezdu se na vás nevztahuje jen v případě, že v těch místech máte ubytování, případně trvalé bydliště. Jinak riskujete odtah. Takže nezbývá nic jiného než nechat auto na parkovišti před pláží a zbytek dojít. Že půjdu asi kilometr a čtvrt, to je údaj skoro nepodstatný. Důležitější je, že na tom malém kousku činí převýšení 56 metrů. Však už jsem zmiňoval, že je to nejvyšší útes celého Jadranu.

Cestou nahoru se můžete zastavit v Kostele zjevení Panny Marie (Cerkev Marijinega prikazovanja / Chiesa di Santa Maria della Visione). Renesančně upravená stavba dostala název podle legendy z roku 1512, kdy se prý Matka Boží zjevila dvěma hlídačům vinohradů. Jak kostelu říkali předtím, to netuším, každopádně tu v nějaké podobě stál už koncem 13. století.

Ve zdejších krajích bývají kostely otevřené, využívám toho. Přece jen je uvnitř příjemně chladno, což po tom kilometrovém výstupu, zatím o 40 metrů, přijde docela vhod. 

K vrcholu odtud zbývá asi čtvrt kilometru co do vzdálenosti a 16 metrů co do výšky. Kříž, postavený v roce 1600 a po zřícení obnovený v roce 1912, je dlouho skrytý za stromy. Uvidíte ho až na posledních pár metrech.

Z vrcholu máte sousední útesy a samozřejmě i Záliv Svatého kříže (Zaliv Svetega križa / Baia di Santa croce), jak se zdejší zátoka jmenuje, jak na dlani. 

Popis toho, co vidíte, je na vyhlídkách dnes už celkem běžnou záležitostí. Tady jej ovšem vyřešili velmi originálně. 

Za příznivého počasí prý má být vidět i Triglav. Zatímco tedy na opačnou stranu je zataženo, směrem k Triglavu zřejmě počasí příznivé je. Jeho vrchol lze rozeznat v levé polovině fotky, kousek od konce bílé šmouhy mraků.

Cestou nahoru nelze přehlédnout občerstvení, nazvané jednoduše Okrepčevalnica pri križu. Zastavit se zde cestou dolů je už vyloženě nutnost. 

Původní objednávku, to jest kávu a něco k pití, záhy rozšířím. Chvíli to totiž vypadá, že sprchne. Nakonec je z toho asi deset minut deště (dnes poprvé). Nicméně ten sendvič se sýrem a pršutem už vracet nebudu.

Ono to počasí má dnes být vůbec tak nějak nejisté, ale pláž po tom výstupu přijde vhod. Jenže to znamená ten útes nejdřív sejít. On to je docela krpál i dolů...

Snad to střídavě oblačno je příčinou, že parkoviště u pláže není úplně plné.

Pláž mají ve Strunjanu moc pěknou, to už vím, obloha se navíc vybere, takže na fotkách to vypadá pěkně. Ve skutečnosti je zase pětatřicet jak vyšitých, takže ten čas trávím ponejvíce ve vodě.

Trochu mě ale děsí místní plavčík. Ten člověk neustále chodí po molu a cosi vypráví. Nejdřív jsem myslel, že do telefonu, ale nic takového v ruce ani v uších nemá. Svoji pozornost maskuji snahou o vyfocení Piranu (jedna fotka se i docela povede), ale je to asi jedno, plavčík totiž vypadá, že svět okolo moc nevnímá. Takže jsou jen dvě možnosti: buď se učí něco nazpaměť, a v tom případě se jeví být dobře připraven, nebo je to plavčík magor. 

O něco lépe naštěstí vypadá jeho střídající kolega: sedí v klidu a pozoruje lidi ve vodě. Takže vlastně dělá to, co se od něj čeká.

Jestli se dopoledne dalo váhat, jak vlastně dnes bude, odpoledne je jasno. A to ve smyslu obrazném i doslovném, tentokrát už na všech stranách. Hlad sice nemám, ale k vodě si nakonec nějaký pamlsek neodpustím. Ony ty koblihy vypadaly moc pěkně už na pohled.  

Po třetí hodině se přemístím o pár kilometrů dál. K dalšímu vyprávění je ovšem potřeba malý historický úvod.

Od roku 1900 byla budována a v roce 1902 byla zprovozněna úzkorozchodná železniční trať zvaná Parenzana. Slovinština ji označuje též slovem Porečanka. Jak název napovídá, Poreč byla jednou její konečnou stanicí, ta druhá byla v Terstu. Mezi těmito městy klikatá a výškově velmi členitá železnice projížděla mimo jiné Koperem, Portoroží, Savudrijí či Motovunem. Vlaky vozily převážně náklady soli, ryb a zemědělských produktů, kámen z lomů v dnes chorvatském Grožnjanu nebo průmyslové výrobky. Osobní doprava byla soustředěna především na cestování bohatších vrstev do přímořských letovisek. Porečanka byla také dost pomalá: překonat jejích 123 kilometrů s 35 zastávkami trvalo skoro 7 hodin.

Za první světové války sloužila přepravě vojáků i materiálu. Po ní se trať, budovaná původně v rakousko-uherském Přímoří, ocitla na italském území. Jakkoliv znamenala v prvních letech pro oblast přínos, na přelomu dvacátých a třicátých let už nemohla konkurovat rychlejším druhům dopravy. Hospodářská krize o jejím osudu rozhodla definitivně. Provoz na ní byl zastaven v srpnu 1935 a žádný další vlak už po ní nikdy neprojel. Poválečné úvahy o obnově komplikoval fakt, že by vlaky musely přejíždět přes italsko-jugoslávskou hranici nejprve na řece Mirně, později poblíž Terstu. Nápady na alespoň částečnou rekonstrukci pro účely turistiky nedošly nikdy naplnění. V době, kdy by Porečanka slavila sto let, už probíhala její přestavba na cyklostezku.

Abych našel, co hledám, musím opět do výšky kolem 50 metrů. Tentokrát mohu vyjet autem, ale dá to trochu hledání a motání v úzkých uličkách Portorože. Odměnou jsou mi alespoň zajímavé výhledy, ale nahrazuje je problém s parkováním. Všude jsou jen vyhrazená místa pro obyvatele místní i dovolenkové. Nakonec to někam postavím a doufám v několik věcí: že jsem nepřehlédl žádný zákaz, že nepřekážím ve výjezdu (domy jsou na jedné straně ulice místy pod terénem, a tak vám hned nedojde, že to šikovné místo akorát pro vaše auto je příjezdová komunikace k domu), a že se odtud při odjezdu vyhrabu. Nakonec klapne všechno z toho. Jen na místo samé nakonec stejně musím dojít skoro kilometr, naštěstí částečně ve stínu a víceméně po rovině (dá se tedy usoudit, že je to ta ulice, jež na fotce vede vlevo). 

Z trati Porečanky se zachovalo poměrně dost, nepočítáme-li tedy zrovna koleje. Mezi Portoroží a Strunjanem dokonce nejdelší z jejích devíti tunelů, v době provozu Porečanky zvaný Lucan podle blízkého kopce či osady na jeho svahu, dnes zvaný Valeta podle části Portorože..

Ač cedule hlásá 550, jeho skutečná délka je 544 metrů. Široký je tak, že by jím v pohodě projelo i auto, ale těm je vjezd zapovězen. Po celé délce je tunel osvětlen a směrem od Portorože je mírně z kopce.

To tedy znamená, že zpátky půjdu do kopce, ale tentokrát to nevadí. V tunelu je totiž velmi příjemně, nejméně o deset stupňů chladněji. Na jeho druhém konci jsem asi za deset minut.

Ten výlez na druhé straně je taková rána do kebule, že mi to skoro okamžitě zažene myšlenky na pokračování v chůzi směrem na Strunjan. Dám opravdu jen asi sto metrů...

... a vracím se.

Opět se tedy chladím v tunelu,...

... ale to horko si vynahradím na druhé straně - přece jen kilometr je kilometr. Po odjezdu zjišťuji, že trasa někdejší Parenzany neslouží jen cyklistům a pěším. Některé její úseky byly přeměněny i silnice či ulice, a jednou takovou od tunelu odjíždím. Můstek, jenž sloužil především pěším k překonání trati, tu také stojí dodnes.

Po návratu do Koperu dávám restauraci Pri Vodnjaku druhou šanci. Dnes je naštěstí otevřeno.

Nejen tady Pri Vodnjaku se pořád snaží držet ceny při zemi, i když mírný růst je za těch pár let prostě už znát. Dávám si čevabčiči v těstíčku - a aby bylo vůbec poznat, že je to něco takového, s fotkou tentokrát chvíli počkám. 

Konečně také dojde na cviček. Malinko mě zdrží déšť (dnes podruhé), který nakonec vypadá stejně jako ten předpolední kousek od kříže.

Po sedmé hodině už jsem doma. Chystám se jít spát, jen čekám na tmu - ráno totiž chci vstát brzy.