Deník pozdního léta (7.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

1. díl: Chorvatsko

7. kapitola: Přes Kamenjak, Limský záliv a Sipar do Koperu (29. srpna 2021) 

Do konce chorvatské části cesty zbývá sotva půlden. Z Puly odjíždím před osmou hodinou a ze všeho nejdřív jedu na jih, tedy opačným směrem, než je příští cíl. Těch sto kilometrů, které mě od něj dělí, si tím pádem i trochu prodloužím.

Nejjižnější kout Istrie tvoří poloostrov Kamenjak, skoro devět kilometrů dlouhý, široký však nejvýše kilometr a půl. Poslední vesnicí je Premantura, zastavím se tu na snídani.

Těsně za Premanturou už začíná přírodní rezervace, poměrně velké neobydlené území, do kterého ovšem můžete za mírný poplatek vjet (za auto zaplatíte 80 kun) a projíždět se dle libosti. Přesněji tam, kam se s autem vejdete. Rychlost je omezena na dvacítku, ale co si budeme povídat, rychleji by to ani nešlo. 

Na to, že cesta dál je pouze pro pěší či pro cyklisty, jste včas upozorněni, a na patřičných místech jsou parkoviště o dostatečné kapacitě. Cesty jsou tu prašné, místy se vyskytne nějaká ta louže, což je na autě znát velmi záhy. Ale s tím se tady prostě musí počítat.

Pěšky se můžete projít po kamenitém pobřeží (odtud zjevně pochází i název poloostrova). Často rozeklané kamenné plotny, sbíhající šikmo k mořské hladině, dávají tomuto místu osobitý vzhled. Stále ještě nízké ranní slunce vytváří odrazy známé spíše z hodin večerních.

Terén je tu chvílemi poměrně náročný, překročit musíte nejednu sklaní puklinu a ty kamenné plotny občas přecházejí v útesy. Vše sice můžete obejít po cestě, jenže ta je od pobřeží tu méně, tu více vzdálena, takže tu pravou tvář Kamenjaku byste z ní třeba ani nepoznali. 

V obou případech vám budou odměnou úžasné výhledy. Nejjižnější výspu Istrijské župy, od pevniny asi dva a půl kilometru vzdálený ostrůvek Porer o průměru 80 metrů, poznáte snadno podle majáku vysokého 34 metrů. Ten byl postaven v roce 1933 a jeho přízemí si dnes můžete pronajmout, pokud chcete strávit naprosto osamělou dovolenou a jste ochotni vydat za ni opravdu nemalý peníz.

Už po opětovném nasednutí do auta se zastavím u výhledu na zátoku Portić a ostrůvek Šekovac na východním pobřeží Kamenjaku. 

Chvílemi si tady připadáte, jako když se proháníte autem po safari, jen sloni, žirafy či zebry tu chybí. Ale to vás v tu chvíli ani nenapadne, divočina je to dokonalá, a dojem nekazí ani zaprášené stromy a keře při okrajích cest.  

Před polednem se Kamenjak plní lidmi i auty, ale tou dobou už mířím ven.

V půl dvanácté projíždím bránou a přírodní rezervaci opouštím. Fotka mimo jiné dokazuje, že přírodní rezervace opravdu bezprostředně sousedí s Premanturou. 

Po asi 50 kilometrech, které převedeny na čas obnášející tři čtvrtě hodiny, jsem u další zastávky. Limský záliv (Limski zaljev) odvodil svůj název z latinského slova limes značícího hranici, v tomto konkrétním případě mezi dvěma římskými provinciemi. V minulosti byl nazýván fjordem, s nímž má možná podobný tvar, ale žádné ledovce tady do údolí neklouzaly. Geomorfologicky jde o něco úplně jiného.

Pravda, v době ledové sice Limský záliv vznikl, ale stalo se tak zatopením krasového údolí. Tento 12 kilometrů dlouhý a u ústí 1500 metrů široký záliv se do západního pobřeží Istrie zařezává zhruba v jeho polovině. 

Za 100 kun tu nabízejí asi patnáctikilometrovou vyjížďku lodí, počítáno tedy tam i zpět. Odplouvá se ve dvě, to je asi za 40 minut. Lístek kupuji hned, na ostatní si rád počkám.

Přicházím podle požadavku deset minut před druhou hodinou, vyplouváme přesně s úderem celé. 

V zálivu panuje zvláštní režim. Výletní lodě jsou povoleny, ale sportovní nikoliv. Zčásti je to kvůli ochraně přírody (Limský záliv je chráněným přírodním výtvorem), zčásti kvůli chovaným ústřicím a slávkám. Těmto místům tu říkají farmy, na hladině je poznáte naprosto bezpečně.

Všechny ty rozměry zálivu a zajímavosti kolem něj se dozvídáme od lodivoda, průvodce a majitele lodi v jedné osobě. V porovnání se včerejší vyjížďkou je to obrovský rozdíl.

V zálivu si chvílemi připadáte jako na trochu širší řece, ale je to opravdu moře. Ačkoliv ta úvaha o řece není tak docela od věci, neboť se předpokládá, že tímto údolím kdysi ústila do moře řeka Pazinčica.

Z časových důvodů volím prostou plavbu po zálivu, ovšem na výběr jsou i výlety se zastávkami v jeskyních, jichž je v okolních skalách hned několik. Skály se od pobřeží zvedají opravdu prudce, jejich výška přesahuje místy sto metrů.

Konec léta je tu znát víc než ve městě tak velkém, jako je Pula. Na lodi nás je pět plus lodivod. Což je dost na to, aby se mezi cestujícími našel někdo, kdo mě dokáže vyfotit, a zároveň dost málo na to, abychom si navzájem překáželi.

Další výletníky tu ale potkáváte docela pravidelně. Aspoň tedy teoreticky. Na téhle lodi jsem nějaké pasažéry hledal marně.

V Limském zálivu nakonec strávíme něco málo přes hodinu. Příjemnou hodinu, sluší se dodat. Především tenhle výlet nesliboval nic, co by nešlo splnit. 

Na odjezdu se ještě stavím na rozhledně. Cestou k ní je třeba minout úplný konec zálivu a pak odbočit na hlavní silnici ve směru na Vrsar. Většina z těch tří kilometrů je do prudkého kopce, neboť rozhledna je ve výšce asi 120 metrů nad mořem. 

Vypadá mírně chatrně, asi už dost pamatuje, ale výhled na část zálivu za ten malý výstup na ni stojí.

Odjíždím kolem půl čtvrté. Do časového plánu se mi vejde ještě jedna krátká zastávka, kterou v podstatě uzavřu chorvatskou část cesty. Z dálnice A9 sjedu směrem na Umag, pak hledám jeho okrajové části Katoro a Zambratija. Na okraji té druhé jmenované odbočím z hlavní silnice směrem k pobřeží.

O hradu Sipar se toho dá zjistit asi tolik, kolik z něj zbylo. Pravděpodobně tu stával už v době vlády byzantského císaře Justiniána, což by znamenalo 6. století.

Je trochu problém rozhodnout, na čem vlastně základy hradu dnes stojí. Úzký výběžek pevniny je při přílivu zaplavován mořem, takže poloostrov se pravidelně mění v ostrov (tak je tomu i v tuhle chvíli). Odpolední slunce je v tuto roční dobu už poměrně nízko, a jelikož jsem na západním pobřeží Istrie, nezbývá nic jiného než vyfotit vše proti slunci. Na místě samém ani pořádně nevím, co na fotkách mám. Až později večer seznám, že nedopadly až tak špatně.

Ač je voda teplá a tím i lákavá, zkusím ji jen po kotníky. Přece jen už trochu spěchám. Musím se proplést několika vesnicemi, krátce před hranicemi dojedu kolonu aut. Ta naštěstí popojíždí docela rychle, takže se zdržím opravdu jen krátce. Pět minut před pátou hodinou jsem konečně ve Slovinsku a mohu začít další díl své cesty.

Do Koperu přijíždím ve čtvrt na šest. Odteď tedy už ne dva deset, ale dvajset, ne dobar dan, ale dober dan, a ne molim, ale prosim. Je toho samosebou víc, ale to hlavní, hvala (děkuji), je stejné v Chorvatsku i ve Slovinsku. Některá slova se mi pořád pletou, ale paní domácí, která pamatuje Jugoslávii, naštěstí rozumí všemu.

Počasí je tu střídavé, to jsem zjistil už cestou - když se zatáhne, jsme na nějakých 22 stupních, když mraky odejdou, je rázem o pět víc. Krátký déšť (ne kiša, ale dež) se přežene v době, kdy vybaluji, kteroužto činnost zkrátím jen na nejnutnější dobu. Naštěstí jsem doteď nezapomněl, jak platit parkoviště. A pak už konečně jdu na koperskou pláž. Po těch pár dnech v Pule mi moře už docela chybí. Voda je stejně úžasná jako o pár kilometrů jižněji a pláž neuvěřitelně prázdná.

Nehnán v tuto chvíli už vůbec ničím tu nakonec vydržím skoro do tmy. 

Stará známá restaurace Pri Vodnjaku nezklamala. Jídlo jako vždy vynikající, i když v den, kdy jsem víceméně vynechal oběd, chutná skoro cokoliv. Obsluha příjemná, večer příjemně teplý a ceny příznivé. I s pitím platím 11 eur. 

Kolem deváté odcházím. Doma si před spaním ještě udělám trochu pořádek ve věcech - to rozdělení z Puly a chvatné vybalování se na nich trochu podepsalo. Za chvíli ale přeji všem, samozřejmě opět po místním způsobu, lahku noč.