Deník pozdního léta (6.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

1. díl: Chorvatsko

6. kapitola: Pula dopolední a moře večerní (28. srpna 2021)

Včera večer jsem procházejíc kolem přístavu stihl ještě jednu věc, a sice zajistit si program na dnešní večer. Ale o tom ještě bude řeč. Teď je ráno, a jelikož pěkné počasí nemá vydržet celý den, spěchám do města. 

V Pule samozřejmě nejsou jen památky antické. Stačí se jen projít po přístavu a nejbližším okolí a najdete tu v podstatě od všeho něco. Jenže ať chci nebo ne, jako první si mě najde zase antika. Cestu mi totiž zkříží třetí brána, tedy přesněji Slavobrána Sergiů (Slavoluk Sergijevaca, občas též Zlatna vrata), pojmenovaná po místním významném rodu.

Jméno je to samosebou italské, italská menšina tu má kořeny už starověké, byť Italů tu dnes žije pomálu - jen něco kolem čtyř procent. Nicméně i Pula se poslední roky prezentuje jako město dvojjazyčné. Tato brána by mohla soupeřit s Herkulovou o pozici nejstarší památky ve městě, s její stavbou se začalo prý už v roce 27 před naším letopočtem. Trochu se s tím ale courali, a tak byla dokončena až někdy koncem prvního století nebo začátkem druhého. Její zachované zdobení hlavic sloupů tak jako tak patří k nejcennějším v celém městě. Místo, kde brána stojí, vlastně vůbec nepřekvapí - je jen pokračováním pomyslné čáry, jíž si můžete spojit Dvojitou a Herkulovu bránu. Což vám mimo jiné naznačí průběh starověkého opevnění.

Staveb církevních tu najdete mnoho. Raně křesťanská Bazilika Sličné Matky Boží (Bazilika sv. Marije Formose) byla postavena už v 6. století. Dvaatřicet metrů dlouhá stavba s dvěma symetricky umístěnými kaplemi musela být vskutku monumentální, ale v roce 1242 ji vážně poškodil požár a od té doby víceméně chátrá.

Poslední citelnou ránu jí v 16. století zasadil benátský architekt Jacopo Sansovino (přesně ten, který projektoval budovu dnešní benátské prefektury), když nechal odvézt mobiliář baziliky a vůbec vše, co mohlo mít nějakou cenu, do Benátek. K postupnému zřícení budovy nepochybně přispěl i vyjmutím několika mramorových sloupů. Jak už to tak bývalo, o zbytek se postarali místní obyvatelé. Kámen z baziliky bychom našli asi v mnoha pulských domech. Dodnes se kromě půdorysu a části obvodových zdí zachovala pouze jedna z kaplí. 

K Františkánskému klášteru (Franjevački samostan) musíte vystoupat po schodech (kdo nerad, nechť vynechá ulice označené jako "uspon", doslova něco jako "stoupání do kopce").

Pozdně románská stavba s raně gotickými prvky byla dokončena kolem roku 1314. Kostel i klášter jsou provedeny stroze a jednoduše, v souladu s tehdejším papežským nařízením o stavbách náležejících řeholním řádům. 

Kostel sv. Mikuláše (Crkva Svetog Nikole) je pravoslavný od roku 1583, kdy byl přidělen náboženské obci přistěhovalců z Kypru a Neapole. Předtím byl coby katolický zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. Nevelkou budovu s výraznou apsidou nemůžete minout, vydáte-li se od Františkánského kláštera směrem k Amfiteátru. Možná překvapí stáří kostela - postaven byl už ve druhé polovině 6. století. 

Nostalgie po Jugoslávii je v bývalých republikách pořád přítomná. Nezřídka se setkáte s názorem, že její rozpad byl tragédií, jež ovšem zdaleka nespočívá jen ve válce, která jej provázela. Takže další park může pořád nést Titovo jméno, a busta samosebou nechybí. Budova, kterou můžete tušit za parkem, je Městká knihovna a čítárna (Gradska knjižnica i čitaonica).

Parkem je možné sejít k pobřeží, obsazenému z menší části marinou a z větší přístavem. Pláž v Pule nehledejte, k nejbližším je to odtud okolo pěti kilometrů. Když uvážím vzdálenost, plánovaný program, nestálé počasí a k tomu třeba i riziko ztráty parkovacího místa, vychází mi, že pláž v programu pulského pobytu prostě nebude.

Míjím Amfiteátr a pokračuji v exkurzi po městě. Najdu samozřejmě též objekty světské a mezi nimi ryze praktické, jako je třeba námořní hraniční přechod.

I díky antickým dějinám je Pula tradičním turistickým cílem, ubytovacích kapacit nejrůznějších typů i úrovní je tu nespočet. Nejstarší hotel zvaný Riviera byl postaven v roce 1907 pro vysoké důstojníky rakousko-uherské armády. 

Ač schovaný za Parkem Františka Josefa I. (Park Franje Josipa I.), působí hotel opravdu velkolepě. Jestliže se jinde přímořské objekty fotí špatně z prostorových důvodů, tady je na vině právě ten park. 

Spojení světského a duchovního představuje kostel sv. Antonína (Crkva Svetog Antuna), dokončený na přelomu 30. a 40. let 20. století. Zvonice kostela, vysoká 45 metrů, je nejvyšší stavbou v Pule. 

Shodou okolností se křesťanství rozšířilo do Říma zhruba v době, kdy vznikal pulský Amfiteátr. Ten je navíc symbolem města, a tak je vymalován hned nad oltářem.

S prvními kapkami stíhám ještě pohled od kostela k Amfiteátru, ale předpověď počasí je neúprosná, a jak se zdá, je i přesná. Pršet má od dvanácti do tří, takže jen doufám, že stejně přesná bude předpověď i na konci uvedené doby.

Vracím se do apartmánu, aniž stihnu zmoknout. Sílící déšť a vítr slyším už přikrytý prostěradlem. Budíka nastavuji na 16 hodin a 10 minut a prvních pár odpoledních hodin jednoduše prospím. 

Po probuzení rozděluji věci na nutné a méně nutné. Ty druhé sbalím a cestou do města odnesu do auta. To, co zbyde, zvládnu zítra odnést naráz. Kolem půl páté vycházím ven a zjišťuji, že předpověď počasí nelhala.

Ve srovnání s počasím, jaké v Pule panovalo před čtyřmi hodinami, je to neuvěřitelný kontrast. Je skoro jasno, a skoro se dá říct, že i horko. Všechno jde podle plánu, od auta tedy mířím k přístavu.

Tyhle výlety lodí se těší pověsti různé. Vůbec jsem se při výběru nesnažil jít po ceně, ale bylo to dost marné. Rozdíly jsou totiž nevelké. Všichni vám slibují i delfíny při západu slunce, ale pochybuji, že delfíni jsou na nás zvědaví aspoň z poloviny jako my na ně. Zatím si tedy hledám nějaké šikovné místo k sezení, volím spodní palubu. Do odplutí zbývá ještě nějaký čas, který si krátím pozorováním slunce, které se nad přístavem pomalu blíží k obzoru. 

Brijunské ostrovy, oddělené od pevniny Istrie dva nebo tři kilometry širokým Fažanským průlivem, jsou obestřeny aureolou jisté výjimečnosti. Známy byly už v antice, dodnes zachované pozůstatky staveb jsou toho důkazem. Mezi válkami byly centrem zájmu turistů, za té druhé byly těžce poničeny. Význam jim vrátil sám Tito, ale jelikož si je zvolil za své letní sídlo, zůstaly turistům nadále uzavřeny. To se změnilo až na přelomu 80. a 90. let. Výjimečnými však ostrovy zůstaly: stálé osídlení na nich není a jejich pověst milionářské rezidence je zřejmě oprávněná.

Tak daleko však zatím ještě nejsme. Přístav Pula je totiž šikovně ukryt v poměrně dlouhé a úzké zátoce, takže dostat se z něj na širé moře chvíli trvá. Krátce po vyplutí samozřejmě každého zaujme pohled na Amfiteátr a Kostel sv. Antonína. Jak už jsem zmínil, stojí tyhle dvě budovy v těsné blízkosti, takže tvoří podstatnou část panoramatu Puly.

Zatímco starověký Amfiteátr i novověký kostel pomalu mizí, vynořuje se vlevo obrys hotelu Riviera. Pověsti o úžasných výhledech na moře mají nepochybně reálný základ, troufám si ale tvrdit, že se týkají jen horních pater. 

Poměrně těsně míjíme ostrůvek Andrija, ukrývající ruiny byzantského kostela a pevnosti z 19. století. Ostrůvek 300 metrů dlouhý a 200 metrů široký je dnes nejen neobydlený, ale i nepřístupný.

Jak vyjíždíme z přístavu, což signalizuje minutí majáku Peneda na nejjižnějším cípu ostrova Veliki Brijun,...

... uvítal bych aspoň nějaký výklad. Brijunské ostrovy se skládají z dvou větších a více než deseti malých ostrovů či spíš ostrůvků, takže popis by se rozhodně hodil. Pro neznalého cestovatele totiž vypadají ostrovy jinak na mapě a jinak z výšky několika málo metrů nad hladinou moře. Ale tady bych asi chtěl moc. Nakonec je z toho prostě vyjížďka po moři. Titovu rezidenci míjíme z velmi uctivé dálky.

Samozřejmě bez jakéhokoliv upozornění, takže nebýt notné dávky štěstí, že jsem se podíval ve správnou chvíli správným směrem, neviděl bych nic. I tak trochu pochybuji o smyslu fotky, kterou se snažím pořídit. Slibované jídlo je spíš reklamní vzorek, kvality navíc nevalné. Říkají mu pljeskavica, ale tu už jsem jedl několikrát, a vypadala i chutnala úplně jinak. 

Největším oživením je tak hejno racků, od jisté chvíle provázející naši loď. Stejně jako mnozí jiní se s nimi podělím o kus té housky, takže rackové mají o důvod víc s námi ještě chvíli zůstat. Dost možná, že je to důvod jediný.

Vrcholné číslo této části programu předvádí jakýsi turista z horní paluby, který krmí racky přímo z talíře.

Proplouváme kolem skupinky drobných ostrůvků západně od dvou hlavních Brijunských ostrovů, ale zorientovat se mezi nimi bez výkladu opravdu nejde. Většině cestujících je to asi jedno, ale já, který rád vím, co vidím, trochu trpím. Utěšuji se jen tím, že jsou to ostrůvky nepatrné, kvůli nepřítomnosti vody s minimem jakéhokoliv porostu a samosebou neobyvatelné, a jejich jména budou pro další události zcela nepodstatná. Ovšem chcete-li, můžete si vybrat: Madona, Vanga, Grunj, Galija, Gaž, Obljak... 

V tomhle ohledu je nejlepší výhled na volné moře, neboť vím jistě, že jde o Jadran, odhadnu zhruba severovýchodní směr, a víc není zapotřebí.

Kdyby nám organizátoři místo delfínů slíbili racky, udělali by lépe. Jednak je s nimi zábavy poměrně dost, navíc vypadají, že jsou průvodci mnohem spolehlivějšími. A dokonce se mezi nimi najde i takový, který ochotně zapózuje.

Neopouštějí nás ani ve chvíli, kdy - už na zpáteční cestě - proplouváme kolem hotelu Neptun & Istra na ostrově Veliki Brijun. 

Korunu celému výletu nasadí snad něco jako kapitán těsně předtím, než loď zatočí zpět do pulského přístavu, když náhle zakřičí: "Teď tady vpravo jeden delfín skočil! Viděli jste ho? Ne? Tak máte smůlu, ha ha ha..." Byl to jeho jediný výklad, ba přímo jediný kontakt s námi cestujícími, kterého se za celou cestu dopustil. Protože ale nemám v povaze vidět věci jen černě, zkusím teď hledat i nějaké klady. Výsledkem tříhodinového výletu je pár žánrových obrázků, na kterých je moře, zkraje samozřejmě maják, sem tam nějaký ten ostrov, pochopitelně rackové a nakonec západ slunce. Velmi působivý, díky skoro jasné obloze slunce krásně zmizí pod hladinou.

Občas také potkáte nějakou další loď. Na první pohled těžko říct, jaké panují poměry u konkurence, ovšem na druhý si třeba všimnete siluety delfína. Místní provozovatelé výletů na moře si v tomto punktu patrně nemají co vyčítat.

Existují naštěstí věci, které sebehorší posádka nepokazí. Zapadající slunce je samozřejmě jednou z nich, ale kdyby nic jiného, tak za noční pohled z moře na osvětlený Amfiteátr ten výlet stál.

Navíc, doteď jsem si myslel, že různobarevně nasvícené jeřáby v loděnici Uljanik, nacházející se na stejnojmenném ostrově v těsném sousedství pulského přístavu, jsou jen fotkou z katalogů. Vždycky potěší, když něco vypadá stejně i ve skutečnosti.

Ta večeře na lodi byla nejvíc ze všeho podivným karbanátkem, o němž víte ještě dlouho poté, co ho sníte. Cestou domů se tedy stavím na malé dorážedlo, kterým navíc zneutralizuji, co se dá.