Deník pozdního léta (17.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

3. díl: Maďarsko

4. kapitola: Loučení a malá exkurze do historie (8. září 2021)

Na osmou ráno jsem zván k Fehérló. Dva dny jsme se teď s Anett neviděli - udělala si totiž také konečně volno a byla někde u Balatonu. A tak jsem slíbil přijít na rozlučkovou kávu. Z Büku odjíždím krátce před devátou s docela reálnou nadějí, že budu doma kolem páté. 

Z nově otevřeného úseku dálnice číslo 85 ujedu asi 16 a půl kilometru. Cestu to nijak zásadně nezkrátí, ale když už mám platnou známku, projedu se po něm. Dálnice navíc končí někde vedle Sopronu.

A to doslova vedle, takže vše je nakonec svedeno jednou z vedlejších silnic na okraj města a posledních pár kilometrů se jede po staré okresce, což momentálně obnáší i jízdu částečně po staveništi. Zdržení na hranici s Rakouskem je jen nepatrné.

Větší mě čeká na dálnici A21 jižně od Vídně, kdy pár kilometrů přede mnou dojde na zúženém úseku k lehkému ťukanci. Ten kousek si poctivě odskáču doslova po pár metrech, protože v místě nehody je průjezdný jen jeden pruh.

Co kdybychom se cestou nepřenesli jen o těch pět stovek kilometrů, ale i o nějaké roky zpátky? Třeba takový rok 1910 by znamenal, že bych vůbec nemusel řešit přechody přes hranice, které v době koronavirové mohou být občas trochu problematické. Celá cesta včetně všech výletů by se vešla do území habsburské monarchie, jíž jsme si zvykli říkat Rakousko-Uhersko. Uvnitř jejích hranic leželo celé dnešní Chorvatsko včetně Kvarnerských ostrovů i Slovinsko. Části Štýrska, náležející dnes Rakousku a Slovinsku, tvořily jednu rakouskou zemi, další bylo Rakouské přímoří (Österreichisches Küstenland), jehož součástí bylo dnešní pobřeží Slovinska i Chorvatska a náležely k němu i ostrovy Krk a Cres. A protože součástí monarchie byly i české země a Maďarsko, nebyl by k cestě potřebný cestovní pas. Je to samozřejmě obrazně řečeno, neboť žijeme v době, kdy k překročení hranic stačí i občanka. 

O deset let později, tedy v roce 1920, byla mapa Evropy zcela jiná. Objevilo se na ní Československo, samostatné, ale značně okleštěné Maďarsko, a také Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později přejmenované na Jugoslávii. Té však nepatřila Istrie - až po Rijeku sahalo území Itálie, která právě v tom roce ukončila okupaci Krku a Crese. Ostrovy byly od té doby jugoslávské, s výjimkou období druhé světové války, kdy si je Itálie nakrátko "vypůjčila" znovu.

Druhá světová válka rozvířila vše. Její konec znamenal zásadní změny především pro Istrii. Téměř celá se dostala pod jugoslávskou nadvládu. Pouze její severozápad, zahrnující i slovinské pobřeží, náležel Svobodnému území Terst, městskému státu zřízenému víceméně z vůle mezinárodního společenství. Jeho účelem bylo snížení napětí mezi sousedy, v oblasti strategicky významného přístavu obzvlášť patrného. Hranice s Jugoslávií tehdy vedla zčásti po řece Mirně, jen kousek na sever od Limského zálivu. Přejíždíte-li Viadukt Mirna na chorvatské dálnici A9, přejíždíte i tuto bývalou státní hranici (fotografie je z 29. srpna, byla pořízena během cesty do Koperu).

Svobodné území Terst bylo zvláštním státem - sice měl vlastní měnu i poštovní známky, západní státy s ním pro budoucnost počítaly (týkal se ho například Marshallův plán), ale nikdy neměl vlastní státní představitele. Správa byla ve skutečnosti okupační, a nikdy se neobtěžovala jmenovat guvernéra, jehož existenci všechny mírové dohody předpokládaly. Nakonec byl stát v roce 1954 de facto zrušen rozdělením jeho území mezi Jugoslávii a Itálii. Formálně bylo vše stvrzeno až v roce 1975, od kterého je italsko-jugoslávská hranice smluvně zaručena. 

Po bouřlivém rozpadu Jugoslávie požadovala Itálie od Slovinska garance, kterých se jí nakonec dostalo velmi záhy, už v roce 1992. Rok po svém vzniku Slovinsko prohlásilo, že se cítí být vázáno smlouvou z roku 1975. Zajímavější to bylo o malý kousek jižněji. Hraniční spory mezi Slovinskem a Chorvatskem byly dlouhé a ve formě drobného špičkování obou národů přetrvaly vlastně až dodnes. Jejich kořeny je nutno hledat už v časech jugoslávských - hranice mezi republikami byly pouze administrativní, a tedy ne zas až tak důležité. Když se tyto hranice staly státními, vyplavaly původně nevýznamné nejednoznačnosti náhle na povrch.

Značná část sporů se také odvíjela od zvláštního tvaru pobřeží, které slovinskou část svírá mezi teritoriální vody Itálie a Chorvatska. Ze Slovinska tak nebylo možno volně vyplout na širé moře. Chorvatsko z ne moc jasných důvodů dlouho trvalo na námořní hranici s Itálií, s níž jej na souši nepojí ani metr. Nakonec se přece jen podařilo uzavřít dohodu o třistametrovém slovinském koridoru a zbývalo ji ještě ratifikovat parlamenty obou států. Slovinsko tak učinilo, Chorvatsko čekaly volby, které změnily poměr politických sil. Nový parlament smlouvu neschválil. Nejen, že se vše vrátilo zase na začátek, pokračovaly i různé drobné provokace z obou stran. 

Vše se nakonec po právní stránce vyřešilo až před pár lety. Slovinsku byl zcela logicky a podle dávného očekávání přiřknut koridor zaručující volný přístup do mezinárodních vod. To, co slovinské noviny vítaly titulky "Zaljev je naš", pouze přestěhovalo pocit křivdy na druhou stranu hranice. I když ne tak docela. Výměnou za moře muselo totiž Slovinsko ustoupit na souši. 

Vraťme se ovšem na cestu. Od té nehody na rakouské dálnici už je volná. Uháním, jak se dá. Ta pátá hodina mi vyjde skoro přesně. Jsem na konci, za sebou mám 3801 kilometrů. Tak třeba zase příští rok...