Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Deník pozdního léta (16.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

3. díl: Maďarsko

3. kapitola: Na Hradním vrchu ve městě královen (7. září 2021)

Do Veszprému je to z Büku něco málo přes 100 kilometrů směrem jihovýchodním. Dálnice tam nevede, a tak je cestou dost času si všimnout třeba toho, jak na konci prvního týdne měsíce září začíná příroda pomalu měnit barvy.

Legenda praví, podobně jako ta o Římu, že byl Veszprém ([vesprém]) založen na sedmi pahorcích. Pravda je nejspíš taková, že tu vzniklo sídlo, jež svým postupným rozrůstáním ony vršky do sebe tak nějak vstřebalo. Sedm jich tu ale skutečně napočítáte. Takže když se chcete městem projít, je to logicky občas z kopce,...

... a za chvíli samozřejmě zase do kopce. Úplně však stačí navštívit jeden z nich, Várhegy ([-heď]), tedy Hradní vrch. Ještě před ním se zastavte na náměstí Óváros tér. Věřte nebo ne, jeho název neznamená nic jiného než Staroměstské náměstí. Jednak je na jeho okraji šikovně umístěné parkoviště, také tu mají radnici...

... a pak také jakýsi Památník tisíciletí (Millenniumi emlékmű) - dílo kamenné, jen ty proti sobě směřující špičky jsou skleněné. Dílo samotné (prý socha) se jmenuje Krystalizace (Krisztályosodás [kristájošodáš]), a má představovat plynutí času. Symbolikou si tady opravdu nejsem jist, ale nevadí. Pozornému čtenáři jistě neuniknou slunečníky v pozadí, jejichž symbolika je naopak zcela jasná.

Hradní vrch je v těsném sousedství náměstí. A zabloudit nemůžete - jednak jsou tu ukazatele, jednak na něj vede jediná ulice, nepřekvapivě nazvaná Hradní (Vár utca).

Ulice vlastně prochází veszprémským hradem a jeho nádvořím, takže si možná zkraje ani neuvědomíte, že po projití Bránou hrdinů (Hősök kapuja), do níž vystoupáte táhlým obloukem, jste už takříkajíc uprostřed dění.

Ruch tu panuje překvapivě čilý, neboť část ulice hned za branou je místem, kde sídlí nejrůznější městské úřady. Kdysi tu stával také kostel, ale nezůstalo z něj nic. Na dlažbě je však vyznačen jeho obrys. Tedy část obrysu, protože zbytek je skryt pod současnými budovami.

Jestliže návštěvníkovi hned nedojde, že je už vlastně na hradě, není to tak úplně jeho vina. Za vše může trochu neobvyklé stavební řešení hradu. Žádné vysoké věže, dokonce žádné viditelné opevnění (to slovo "viditelné" zdůrazňuji, neboť platí jen pro návštěvníka rozhlížejícího se na hradě samotném). Místo toho tu najdeme nezvykle dlouhou řadu víceméně samostatných budov, jež by klidně mohly být normální městskou ulicí, a v místě, kde se ulice rozšiřuje do náměstí, dva kostely, které by opět mohly být kdekoliv ve městě. 

Hlavní hradní palác Dubniczay palota, dokončený roku 1751, je pojmenovaný po slovenském šlechtickém rodu Dubnických a opticky tvoří jeden komplex s domem Bíró-Giczey ([gicei]). Dům - na fotce je to ten vpravo, blíže k nám - nese jména dvou biskupů, působících ve Veszprému někdy v 18. století. Byli to významní mecenáši umění a kultury vůbec, vědy a charitativních spolků. V blízké budoucnosti tu má vzniknout návštěvnické centrum, momentálně je dům veřejnosti uzavřen.

Naproti nim stojí Arcibiskupský palác (Érszaki palota), postavený ve druhé polovině 18. století. Pokud by se vám dostal do ruky seznam nejvýznamnějších staveb maďarského baroka, určitě ho mezi nimi najdete. Na případnou prohlídku jeho interiéru si však musíme počkat do roku 2023.

Jestliže jsem zmínil nádvoří či náměstí, vězte, že formálně nic takového neexistuje - úředně je vše pouze Hradní ulice. Přesto je nepřehlédnutelné, a dokonce má neoficiální název Náměstí Nejsvětější trojice (Szentháromság tér). Na jedné jeho straně, v sousedství Arcibiskupského paláce, je Proboštský palác (Nagypréposti palota), sloužící kdysi uvedenému hodnostáři coby kancelář i příbytek. 

Ono to náměstí není nijak velké, takže když si vyfotíte jeden objekt, máte v záběru i některý další. Tady jsou vidět hned dva. V rohu se trošku krčí Gizelina kaple (Gizella-kápolna). Pojmenovaná je po královně Gizele Bavorské, manželce Štěpána I., která si Veszprém oblíbila natolik, že jí ho Štěpán věnoval. Po ní tu rády pobývaly i ženy dalších maďarských králů, až se z toho stala hezká tradice. Proto je také Veszprém nazýván městem královen (a királynék városa). 

Pro chod a život hradu měla samozřejmě zcela zásadní význam hradní studna. Její přesné stáří neznáme, poprvé je zmíněna v roce 1569. 

Po obvodu studny můžeme číst latinský nápis "Civitas ubi fotes uberrimi culturae gentis Hungarorum eruberant", tedy "město, které bylo kdysi zdrojem nejbohatší kultury maďarského národa". Hloubka je přesně 40 a tři čtvrtě metru. 

Také Katedrálu sv. Michala (Szent Mihály székesegyház) jste už mohli na předešlých fotkách zahlédnout, ale proč jí nevěnovat trochu bližší pohled. Svatoštěpánská legenda praví, že o založení a výzdobu katedrály se zasloužila královna Gizela, ale důkazy o tom chybějí. Katedrála každopádně patří k symbolům města, její dvě věže (na fotce v zákrytu) jsou viditelné z mnoha míst. Postaveny byly nicméně až po smrti Štěpánově. Gizela jej přežila o 27 let. Tedy možná. Sice víme, že zemřela 7. května, ale nevíme přesně, kterého roku. Nejspíše to bylo někdy mezi lety 1060 a 1065. Dnes neznáme přesně ani původní vzhled kostela, neboť vzal za své při turecké okupaci. Obnova katedrály pak trvala až do 18. století. 

Socha Nejsvětější trojice (Szentháromság szobor) tak trochu cloní, ať fotíte cokoliv, takže i jí věnujme pohled detailní. Stojí tu od roku 1750.

Františkánský kostel sv. Štěpána (Ferences Szent István király templom) byl postaven mezi roky 1723 až 1730. Věž však dostal až po novorománské přestavbě po požáru v roce 1909. Tehdy byl také stavebně spojen s klášterem, který při té příležitosti dostal jedno patro navíc. 

Je odemčeno, vstoupím tedy aspoň na chvíli dovnitř. Bohaté fresky vytvořil mezi lety 1798 a 1801 původem německý malíř Xaver Bucher. Jméno je známo spíše ve zdejším kraji, a vzhledem k počtu děl nacházejících se v kostelích župy nejen veszprémské ho Maďaři považují snad i právem tak trochu za vlastního. Není ale bez zajímavosti, že renovaci fresek po požáru prováděl jeden z jeho potomků v přímé linii Franz Xaver Bucher. 

Hradní ulice končí slepě u sousoší královského páru sv. Štěpána I. a Gizely, jež tu stojí od roku 1938, kdy se vzpomínalo 900. výročí Štěpánova úmrtí. Z téhož místa je pak úžasný výhled na celé město. 

Nejblíže k hradu, trochu vpravo, je Benediktův vrch (Benedek hegy). Jeden ze sedmi vrchů, na nichž Veszprém stojí, je neobydlený, najdete na něm pouze kříž a cestu k němu. A pokud si jako já prohlížíte hrad pouze zevnitř, jen zde na konci Hradní ulice potkáte něco, co připomíná hradby čili opevnění. I když zrovna tady ve velmi stylizované a novodobé podobě. 

Nakouknu do otevřených vrat paláce Dubnických. Hned za nimi je pokladna, která patrně funguje coby návštěvnické centrum v současnosti. Nejenže se mi dostane spousty zajímavých informací, navíc je tu možnost navštívit palác. Rád přijímám, ovšem musím nejprve zaběhnout na parkoviště. Trochu jsem podcenil parkovací dobu, která mi za pár minut končí. Takže se s přítomnými loučím s tím, že jsem do půl hodiny zpátky. Prý není spěch, i tak to stíhám o něco rychleji. 

Za příjemných 1500 forintů si koupím vstupenku do paláce a do dalšího objektu, o němž si povíme za chvíli. Získávám též průvodce - člověka, který mi sice ochotně otvírá dveře kamkoliv, ale moc toho nenamluví. Začínáme v patře, takže fotka hlavního schodiště je logickým začátkem.

Vnitřek Paláce Dubnických vám, pokud jde o historii, moc nedá. Mobiliáře mnohých maďarských hradů se v době komunismu ocitly bůhvíkde. Budova sama je pěkně zrestaurovaná, slouží však momentálně jako galerie moderního umění. 

Postup je tedy ten, že pokaždé někam vejdeme, průvodce si pak někam sedne a čeká, až si projdu vystavená díla. Je to směska všeho možného, od malířství přes sochy až po velmi zvláštní instalace. Popisky nechybí, ale některá díla jsou chápatelná velmi obtížně. Inu, moderní umění. Takže si to projdu stylem, jenž je kompromisem mezi rychlostí, která by urážela autory, a takovou, která by představovala zdržení větší, než je nutné. 

Následuje asi desetiminutová přestávka. Během ní splatím takový malý dluh, který vznikl u soch Štěpána a Gizely. Po prvním maďarském králi je pojmenován i most, po kterém do Veszprému nejspíš přijedete. Z té vyhlídky ho spíš tušíte, ale poradím, že mnohem lépe je vidět za Palácem Dubnických.

Zajímavé je jižní křídlo paláce s expozicí zvanou Tegularium. Latinské slovo tegula znamená česky cihla, ostatně i české pojmenování té věci je z latinského odvozené. A nejen české: maďarsky se cihla řekne "tegla", a vzpomeňte na slovenštinu (tehla).

Veszprémské Tegularium opatruje 80.000 cihel z různých období maďarského státu, pár jich je i ze zahraničí. Trvale vystavováno je kolem čtyř tisíc z nich, ostatní při různých tematických výstavách a podobných příležitostech. Cihly pocházejí větším dílem ze staveb, které byly zbořeny, dílem byly získány při rekonstrukcích starých budov. Je to unikátní sbírka dokumentující osobitým způsobem maďarskou historii. Najdete tu cihly s rytými monogramy šlechtických rodů,...

... s vyznačenými letopočty...

... nebo s označením měst, ze kterých pocházejí. Vše je umístěno v rekonstruovaných prostorách sklepení a bývalé knihovny.

Průvodce mám i tentokrát, člověk je mladý a hovorný, navíc ochotný mluvit maďarsky na úrovni, které jsem schopen porozumět. Takže to není jen jednostranný výklad, chvílemi jsme v družném hovoru. Čas na něj je, neboť jsem v tuhle chvíli jediný návštěvník. Opět tedy platí, že není spěch. A na mém průvodci je znát, že o těch cihlách ví opravdu hodně. A protože se snaží potěšit každého návštěvníka, ať je odkudkoli, v oddělení cihel ze světa mi předvede krásný exponát z Prahy.

Nějaký čas mi ještě zbývá, a tak se ještě projdu do města. Cestou potkám sídlo Veszprémské župy, honosnou budovu dokončenou v roce 1887. 

A v blízkém parku také Alžbětu zvanou Sissi. Však víte, město královen. Tady ve Veszprému jí samozřejmě říkají Erzsébet.

Kousek od ní je něco jako vlastivědné muzeum. Jo, je po někom pojmenované. Jak se dá zjistit, Dezső Laczkó byl příslušníkem řádu piaristů a onoho muzea zakladatel. Překlad názvu Laczkó Dezső múzeum by ale nutně vyžadoval skloňování, jež je u maďarských jmen tohoto typu záležitost vždy trochu ošemetná, a tak se raději uchýlím k tomuto opisu.

Vstupné je 800 forintů, proč to tedy nezkusit. Momentálně probíhající výstava, jež zabírá prakticky veškerý prostor muzea, je orientovaná dosti národně, ale to není v Maďarsku nic neobvyklého. 

Trianonské téma se tu prolíná s Miklósem Horthym, rozporuplnou postavou Maďarského království 20. až 40. let minulého století. Ono i to království bylo svým způsobem zvláštní. Existovalo asi čtvrt století, ale nikdy žádného krále nemělo. Habsburky Maďaři opakovaně odmítli, na jiném králi se neshodli, a tak žádná další královna už do města královen nepřišla. Místo krále byl v čele Maďarska regent Horthy, poslední admirál rakousko-uherského válečného námořnictva. V poválečném vnitrozemském Maďarsku byla Horthyho funkce tak trochu navíc, ale titul mu zůstal. K tomu regenství se nakonec dobře hodil. Maďarsko brzy schválilo zákon, kterým Habsburky definitivně zbavili trůnu, a pak ze všeho nejvíc chyběla jakákoliv vůle nějakého skutečného krále najít. A tak Maďarsku, království bez krále, vládl neomezeně Miklós Horthy, admirál bez loďstva.

Jeho život by vydal na dlouhý rozbor, měl své viny i zásluhy, ale nic z toho se tu návštěvník nedozví. Muzeum se navíc prakticky neobtěžovalo s překladem popisu čehokoliv do jiného jazyka, takže kdo nerozumí maďarsky, má smůlu. Pro návštěvníka, který se o maďarské dějiny zase tak moc nezajímá, bude mít výstava přínos minimální. Návštěvník, který je zná do hloubky, se tu nedozví nic, co už by nevěděl. Zkrátka, je to tak trochu promarněná příležitost. 

Je kolem půl třetí, tak akorát čas vyrazit k nějaké vodě. Volím jistotu v Sárváru. Cesta tam trvá asi 80 minut a levnější vstupenky prodávají od čtyř. To je situace takřka ideální.

Večer u Fehérló tentokrát vynechám, vše potřebné obstarám tady. Nakonec zůstávám až do tmy. Když už je to naposled... 

 

Autor: Jaroslav Babel | pondělí 1.11.2021 22:22 | karma článku: 34,63 | přečteno: 779x
  • Další články autora

Jaroslav Babel

Beze ztrát (5.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

14.5.2024 v 21:05 | Karma: 8,43 | Přečteno: 112x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (4.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

12.5.2024 v 9:57 | Karma: 10,14 | Přečteno: 146x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (3.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

6.5.2024 v 22:11 | Karma: 9,26 | Přečteno: 125x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (2.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

3.5.2024 v 15:34 | Karma: 11,00 | Přečteno: 180x | Diskuse| Cestování

Jaroslav Babel

Beze ztrát (1.)

Základní schéma téhle cesty bylo dost podobné té předešlé: dva dny ve Slovinsku, dva dny v Maďarsku. Leccos bylo jinak, a dlužno podotknout, že v některých ohledech jsem v to dokonce doufal.

27.4.2024 v 22:40 | Karma: 12,35 | Přečteno: 208x | Diskuse| Cestování
  • Nejčtenější

V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel

14. června 2024  8:59,  aktualizováno  11:23

Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Brusel zveřejnil 10 kroků pro přijímání migrantů, z nichž se Česko nevyzuje

12. června 2024  18:34

Evropská komise zveřejnila harmonogram, který má zajistit, aby v jednotlivých členských státech EU...

Pravda o střelbě na fakultě. Unikátní rekonstrukce, vrah přišel ve 13:23

17. června 2024

Premium Pravda o střelbě na filozofické fakultě se vynořuje postupně a některé detaily jdou proti tvrzením,...

Evropu čeká vlna veder, dorazí i do Česka. Ve Španělsku čekají 45 stupňů

11. června 2024  15:34,  aktualizováno  15:49

Teploty v Evropě od víkendu výrazně vzrostou. Od pondělí do čtvrtka příštího týdne bude letní až...

Ve Francouzských Alpách zahynuli dva Češi, v silném proudu se s nimi převrátil raft

18. června 2024  9:39,  aktualizováno  9:57

Dva čeští občané přišli o život při nehodě raftu ve Francouzských Alpách. Nehoda se stala v pondělí...

Z novel o televizních poplatcích zmizí povinnost hlásit uživatele internetu

18. června 2024  9:25

Ministerstvo kultury odstraní z mediálních novel povinnost firem hlásit České televizi a Českému...

Požár stodoly na Rychnovsku přeskočil na sousední dům, při zásahu se zranil hasič

18. června 2024  9:15

Požár stodoly a střechy přilehlého obytného domu v Pěčíně na Rychnovsku v noci na pondělí způsobil...

Výborný: Jurečka by měl ministrem zůstat, v krajích i Senátu chceme posílit

18. června 2024

Premium Lidovci v eurovolbách své dva mandáty neobhájili. Pokud jejich předseda Marian Jurečka dodrží svůj...

Agáta Hanychová: Nikdy jsem na nikoho nespoléhala. Sebe i svoje děti uživím sama
Agáta Hanychová: Nikdy jsem na nikoho nespoléhala. Sebe i svoje děti uživím sama

Zdá se, že se Agáta s ničím nemaže. Na první pohled ji nerozhodí žádný hejt, ani bývalí partneři, se kterými se dlouho soudila o rozložení péče o...

  • Počet článků 313
  • Celková karma 12,31
  • Průměrná čtenost 1321x
Zdravotní sestra.

Po několika zkušenostech si dovoluji upozornit, že veškeré materiály zde publikované podléhají autorskému zákonu. Užití článků nebo jejich částí tudíž není bez výslovného souhlasu autora možné.