Deník pozdního léta (14.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

3. díl: Maďarsko

1. kapitola: Nedělní Vasvár (5. září 2021)

Někdy se stačí v daném jazyce jen malinko vyznat. Taková snídaně se maďarsky řekne "reggeli". To samozřejmě věci neznalému neřekne vůbec nic. Když ale víte, že "reggel" značí ráno, hned máte jasno, z čeho je slovo pro snídani odvozeno. Snídaně je přesně to, co mi dnes ráno nevyjde. Večer při příjezdu jsem ji neřešil, a jak se záhy ukáže, šlo o hrubé podcenění situace. Zvlášť když hned po ránu z Büku mířím asi 50 kilometrů jižním směrem. 

Vasvár ([vašvár], česky občas též Železný hrad, což je doslovný překlad maďarského názvu, vyskytující se i v dalších jazycích) je čtyřtisícové okresní město na kraji Vašské župy, poblíž jejích hranic s župami Zala a Veszprém. Slovo "vas" znamená v maďarštině "železo". Jeho těžba a zpracování jsou v okolí města doloženy už v římských dobách. Vasvár býval významným natolik, že byl župním hlavním městem, časem jej o toto postavení připravilo Szombathely.

V centru Vasváru je vše, co byste asi tak mohli čekat. Na hlavním náměstí samozřejmě nechybí svatostánek - v tomto případě Kostel Svatého kříže (Szent kereszt templom). 

Stíhám přijet natolik brzy, že kostel zastihnu uvnitř ještě prázdný. Mám trochu štěstí. Je totiž neděle dopoledne, a to se v kostelích obvykle odehrává nějaká hromadná akce. 

Na náměstí jsou i takové řekněme drobnosti. Královská studna (Királyi kút) se nejmenuje podle toho, že by ji nějak využívali dřívější maďarští králové, ale proto, že jsou na ní čtyři z nich v čele se svatým Štěpánem I. vypodobněni.

A protože Vasvár jako každé maďarské město ctí historii, zvolili si zdejší k tomu účelu bustu hraběte Széchenyiho.

Sem tam tu najdete i nějaký ten obchod, ovšem v neděli jsou všechny zavřené. Podnik tvářící se jako pizzerie nenabízí nic víc než nápoje nejrůznějšího druhu. Tak aspoň něco. Moc tím pádem neutratím, ani se příliš nezdržím. 

Chytnu se směrovky k rozhledně. Jak je na další ceduli uvedeno, vede k ní chodník, a je dokonce zdůrazněno, že pro pěší. To je ta první část. Té druhé se nesmějte. I vám se může stát, že vaše jméno v maďarštině něco znamená. Jednak jsem nedopadl ještě tak nejhůř, a jednak mě od chodníku i v té maďarštině snadno rozeznáte. Mně totiž chybí ta čárka nad A. 

Z náměstí je to k rozhledně necelý kilometr chůze. Už od samého začátku mě překvapí, že ji vlastně odnikud nevidím. Převýšení, které je třeba během cesty vyšlapat, nečiní ani 30 metrů, a to ještě od kostela jdete chvíli z kopce. A rozhledna sama... No nevím. Typický bruselský nesmysl z dotací.

Železná konstrukce vzniklá na místě někdejšího památníku osvobození výškou jen o pár metrů převyšuje terén. A výhled z ní? Jihozápadním směrem nevidíte nic víc než pole a okraj lesa.

Pohled na druhou stranu sice vypadá o něco lépe,...

... ale když ho srovnám s výhledem z pevné země, žádný velký rozdíl nevidím. Všechno tohle stálo 50 miliónů forintů a nějaké drobné (v korunách asi 3,75 miliónu), jak tu hrdě hlásí povinná cedule.

Vracím se do centra. Pizzerie svoji nabídku dnes už asi nerozšíří, takže si dávám alespoň druhé nápojové kolo. Pak popojedu autem kousek za město. To je taková ta typická maďarská turistika - přijet k cíli co možná nejblíž. Auto je vždycky kde odstavit. 

Asi kilometr od okraje Vasváru odbočuje ze silnice na Zalaegerszeg lesní cesta.

Ujdete-li po ní další asi kilometr a půl, narazíte na rekonstrukci části palisádového opevnění. Předpokládá se, že tady bývalo už v římských časech. S tím, jak se říše zvětšovala a její hranice se posunuly, ztratilo opevnění význam. Rekonstrukce odráží jeho podobu z 10. nebo 11. století, kdy byla Vašská župa hraniční oblastí Maďarska. Dřevěná hradba je tu spíše jen na ukázku, ale v dobách, kdy hraniční opevnění plnilo svůj účel, se táhla v délce mnoha kilometrů na obě strany. 

Byly opravdu v historii časy, kdy bylo dřevěné opevnění k obraně země dostačující. A staří Římané opravdu město uhájili. Což už se nedá říct o dobách pozdějších, kdy se opevnění tohoto typu ukázalo být již neúčinné. Nejméně dvakrát byl totiž Vasvár ve středověku dobyt a zpustošen - nejprve Tatary, poté Turky. Tam je také nutno hledat příčinu toho, že přestal být městem župním. 

Cesta zpátky poskytuje nejlepší důkaz o tom, jací jsou Maďaři turisté. Někteří si prostě dojedou až na místo. To auto lze na fotce spíš tušit, ale určitě ho najdete. Ano, stiskl jsem spoušť trochu brzy.

Na jiném konci Vasváru najdete lákadla dovolenková. Jezírko je dle názvu Vodácké (Csónakázó-tó), využívají ho však rybáři. Vzniklo na místě prohlubně vymleté o povodních roku 1965.

Součástí zdejšího kempu jsou i malé lázně. Sezóna tu skočila s prázdninami, od 1. září až do příští sezóny je zavřeno. Posledních pár zapomenutých obyvatel kempu má o klid postaráno.

Cesta vede dál trochu do kopce, ale jen do mírného, takže jistě nepadnete, jako se to stalo některým částem zdejší Kalvárie.

Za ní je kaple, a jelikož nejsem úplně zběhlý v křesťanské terminologii, její název Szentkút kápolna přeložím doslova jako Kaple svaté studny. Odpovídající zdroj vody tu opravdu je.

Chce-li se vám ještě trochu do kopce, můžete po schodech vyjít na nevysoké návrší,...

... kde na okraji lesa najdete přírodní divadlo.

Patrně jsem k němu mohl dojít i jednodušší cestou a po rovině, neboť nějakých sto metrů od lesa kolem polí vede hlavní silnice. Ta procházka mě nemrzí, ještě překvapivější informaci ale zjišťuji ex post: od rozhledny jsem asi 300 metrů. Na místě samém o ní ale nemám nejmenší tušení. 

Protože Vasvár z pohostinských služeb nabízí nejvýš tak další nápojovou přestávku a s polednem snad nějaké rychlé občerstvení, poohlédnu se po obědě jinde. Náhodně stavím u jedné restaurace u silnice na kraji obce Rábahídvég - což je informace čistě pro úplnost.

Kolem půl druhé je opravdu nejvyšší čas. Zastávku posléze hodnotím jako velmi vydařenou. Možná navíc překvapím, jak oběd nazývá maďarština. Slovo je totiž slovanského původu a zní "ebéd". 

Od tří hodin je levnější vstupné v lázních v Büku, přijíždím tak akorát. Také tady je čas po sezóně znát - z venkovních, těch letních bazénů, už je otevřeno jen málo.

Končí se v šest. Ty tři hodinky utečou jako nic, aspoň ale v pohodě stíhám večeři u Fehérló. Volba padla na husí játra a brambory s lečem. Maďarské slovo pro třetí hlavní jídlo dne možná překvapí také, ale už není důvod se divit: pětina maďarských slov je totiž přejatá ze slovanských jazyků. Tak tedy "vacsora". 

Stmívá se už brzy, a tak záhy platím. Ne že by mi tedy tak moc vadila tma, ale jsem tu trochu nalehko a s večerem se trochu ochladilo. A jak se mi tu občas stává, spropitné tentokrát dostávám já.