Deník pozdního léta (13.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

2. díl: Slovinsko

6. kapitola: Hrad pod třemi hvězdami (4. září 2021) 

Město Celje, ležící asi na poloviční cestě mezi Lujbljanou a Mariborem, má ve slovinské historii zcela výjimečné postavení. V roce 1322 připadlo (spolu s rozsáhlými územími ve Štýrsku) coby dědictví šlechtickému rodu pánů ze Žovneku. Habsburským leníkům byl roku 1341 udělen hraběcí titul, ti pak jméno zdejšího panství přijali za své rodové. Hrabata z Celje se řadí k nejvýznamnějším slovinským šlechtickým rodům, byť byli místními vládci jen poměrně krátkých 134 let a o jejich národnosti se dodnes vedou učené spory. Jazykem Celjských byla němčina, na druhou stranu mnozí příslušníci rodu velmi pravděpodobně ovládali nějaký slovanský, tedy prostému lidu srozumitelný jazyk. Tím také přispěli k rozvoji vzdělanosti zdejšího obyvatelstva. Celjští postupně získali panství nejen ve Štýrsku, Korutanech a Kranjsku, ale i na území dnešního Chorvatska. Jsou tak považováni za první sjednotitele země, patřila jim většina současného Slovinska s výjimkou Zámuří na východě a Přímoří s Goricí a Gradiškou na západě. Dávno předtím, než je Zikmund v roce 1436 povýšil na dědičná knížata a vymanil je tak z vlivu Habsburků, fakticky dnešním slovinským zemím vládli.

Historický význam Celjských je mimo jiné zdůrazněn ve slovinském státním znaku, který obsahuje tři zlaté šesticípé hvězdy z jejich rodového erbu (dalšími částmi jsou silueta Triglavu a dvě modré vlnovky coby symbol moře a řek). O významu oněch tří hvězd se jen spekuluje. Někteří historici předpokládají, že hvězdy symbolizují Slunce při svítání, v zenitu a při západu. Bohužel už nevysvětlují, proč je Slunce v zenitu ze všech hvězd nejníže. Zatímco této hypotéze můžeme i nemusíme věřit, další interpretace se dají rovnou odmítnout jako dobové a účelové. Před sto lety se hovořilo o třech větvích jihoslovanského národa v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později přejmenovaném na Jugoslávii. Poslední novodobý výklad symboliky tří hvězd vychází z jisté podobnosti barev a symbolů Celjských s bruselskými. O něčem takovém neměla hrabata z Celje ani nejmenší potuchy.

Celjští jsou spojeni i s českými dějinami. Barbara Celjská byla totiž manželkou Zikmunda Lucemburského, a tím i českou královnou. Dlouho jen formálně, neboť Zikmunda i přes jeho nezpochybnitelný nárok na český trůn dlouho odmítali husité. Uznání za krále se dočkal až v srpnu 1436, panování v zemích Koruny české si ovšem dlouho neužil - zemřel v prosinci příštího roku. Barbara jej přežila o 14 let, své dny dožila velmi skromně v Mělníku, věnném městě českých královen. A jelikož manželé neměli syna, vymřel tak rod Lucemburků. I samotný rod Celjských přežil Barbaru jen o pět let, mužská linie vymřela v roce 1456. Dosavadní rodové državy se vrátily pod vládu Habsburků, pod níž zůstaly až do roku 1918.

Celjští založili kolem roku 1322 zdejší hrad, rozsahem největší na území dnešního Slovinska. Dnes se k němu dostanete celkem pohodlně okrajovou celjskou ulicí zvanou Cesta na grad. Neplést prosím s podobně pojmenovanou ulicí k hradu velenjskému. Rozdíl v obou názvech spočívá v tom, že slovo "pot" překládáme jako "cesta", zatímco slovo "cesta" znamená česky "silnice". 

Zastavit můžete prakticky až před hradem. Z čiré neznalosti ovšem stavím hned na prvním parkovišti, a tak k hradu musím asi 150 metrů dojít. Kdo sem třeba zavítáte, nenechte se odradit tím, že od vstupu z celého hradu nevidíte nic, co by stálo za velkou řeč. Zaplaťte 6 eur a jděte dál.

Svou pravidelnou kávovou zastávku si neodpustím ani tady. Více než káva samotná zaujme sušenka k ní přibalená - pytlíček s popisem je doslova pro každého. Pokyn "sprejmi" (přijmi) pak odkazuje na počítačové cookies, jejichž slovinské pojmenování je právě "piškotke". Celá ta zastávka se odehrává v kavárně Veronika. Odkud se vzal její název, to si povíme za malou chvíli. 

Hrad se skládá z několika částí. Jako první navštívíme 23 metrů vysokou Friderikovu věž (Friderikov stolp), pojmenovanou po synovi celjského hraběte Hermana II. (v českém prostředí někdy uváděného jako Heřman). Friderik se svému otci vzepřel tím, že se tajně oženil s jistou Veronikou, načež ho otec nechal uvěznit právě v této věži. Zatímco Friderik přežil díky tunelu, jímž mu do věže tajně dodávali jídlo, Veroniku dlouhý život nečekal - byl to právě Friderikův otec Herman, kdo se postaral o jeho ukrácení. Zdánlivě romantický příběh nešťastné lásky dostává ovšem trhliny už na samém začátku, neboť právě Friderik byl podezřelý z úkladné vraždy své první ženy Alžběty Frankopanské, chorvatské šlechtičny. Motiv byl jasný, už v době trvání manželství se Friderik zapletl s Veronikou, a pověsti o jeho údajné vině na Alžbětině smrti se prý donesly až do Terstu.

Ve spodní části věže je stálá expozice mučících nástrojů. K výběru právě tohoto místa nepochybně přispěl i Friderikův příběh. On sám se ze svého vězení dostal až poté, co zůstal naživu jako poslední z Hermanových synů, a byl tak jediným dědicem knížecího titulu. S otcem se však už nikdy nesmířil, dokonce proti němu spřádal jisté úklady u samotného Zikmunda. Tyto plány ale ukončila Hermanova smrt. 

Friderik ani rod Celjských s expozicí Teater groze (Divadlo hrůzy) nemají nic společného. Ne že by se za jejich časů podobné techniky nepoužívaly - a jak jsme si právě řekli, ani samotná historie rodu není v tomto ohledu úplně čistou - ale exponáty zde vystavené pocházejí ze 16.-18. století. A tou dobou už byla vláda Celjských minulostí. 

Půjdeme dál. Hradní nádvoří pod Friderikovou věží slouží dnes jako prostor kulturní - divadlo i hudba se tu v létě pravidelně střídají. Na ochozu vedoucím po někdejší hradní zdi, po němž se přechází do další části hradu, je původní erb rodu Celjských, nezbytný pro dokumentaci předlouhého úvodu dnešní kapitoly.

V 15. století byl prohlouben a upraven již existující přírodní příkop, který se tak stal důležitým prvkem obrany. Za zvedacím mostem je historické jádro hradu, ve kterém bylo od samého začátku rodové sídlo Celjských. Tím byl gotický palác, postavený ve 14. století na někdejší obranné zdi poté, co původní, v sousedství stojící románský palác poničilo zemětřesení. Ani ze čtyřpatrového paláce se mnoho nezachovalo, obvodové zdi jsou vidět za nižší věží se šikmou střechou. Věž je nejmladší částí hradu, postavena byla až v 16. století, tedy po vymření Celjských. 

V jejích jednotlivých patrech jsou stálé expozice přibližující běžný život středověku. V místnostech hradních pánů je znát na svou dobu jistý přepych,...

... naproti tomu takový písař obýval prostor především funkční. Ten mu musel stačit na práci i na spaní. 

Malé nádvoří na konci hradu slouží dnes především jako vyhlídková plošina. Je z ní nejlepší pohled na město Celje na řece Savinji a jejích přítocích. Z nich je nejblíže k hradu viditelná řeka Voglajna. 

Také jsme tu blíž někdejšímu hradnímu paláci. Z této strany jsou jeho zdi zachovány ještě o něco méně než při pohledu z Friderikovy věže.

V menším paláci v této části hradu je dnes hradní tiskárna, kde vám mistr Janez za drobný peníz vytiskne na ručně vyráběný papír třeba potvrzení, že jste hrad navštívili. To vše s datem i vaším jménem. Nemusíte mít strach, že vám jméno coby cizinci třeba zkomolí. Během objednávky dostanete tužku a papír, takže je to jen na vás.

Janez je fajn chlapík a docela dobře se s ním povídá. Mezi prací na Gutenbergově stroji vypráví něco o historii hradu, a když zjistí můj zájem a drobné znalosti, rázem jsme na jedné vlně. Mám prostě rád podobná setkání, po nichž se cítím bohatší o víc než kousek historizujícího tisku. 

Návštěva hradu mi nakonec zabere asi dvě a půl hodiny, odcházím těsně před polednem. Nepochybně by za návštěvu stálo i samotné město, ale mám před sebou asi 250 kilometrů a musím v nějakém rozumném čase dojet do svého posledního cíle v Büku. Tak snad někdy příště. 

Na hranicích jsem kolem druhé hodiny. Tak tedy adijo, Slovenija! Bylo s tebou opravdu pěkně. 

Jánosovi se ohlásím až pak, slibuji mu dojezd ve čtyři hodiny. Hned u první benzínové pumpy si koupím maďarskou dálniční známku, bude se hodit. Zároveň také zjišťuji, co se změnilo od mojí poslední návštěvy, pokud jde o koronavirová opatření. Na začátku července neplatila vůbec žádná, což se doteď nezměnilo.

Svůj příjezd do Büku nakonec netrefím jen o pár minut. Před pátou už sedím v restauraci Fehérló nad vepřovým žebírkem,...

... později dojde i na dvojku vína. To na dobré spaní. Nebudu rušit tradici a popřeju vám dobrou noc i v místním jazyce: jó éjszakát. Další díl může začít.