Deník pozdního léta (11.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

2. díl: Slovinsko

4. kapitola: Od vody k vodě (2. září 2021)

Když dopoledne mezi desátou a jedenáctou vyrážím z Koperu, ukazuje teploměr 26 stupňů. Zatímco tedy slovinský přístav zřejmě čeká další horký den, já se pro letošek s Jadranem loučím a ujíždím do vnitrozemí. Před odjezdem mě vlastně ještě malinko zdržela paní domácí, museli jsme si spolu dát rozlučkovou kávu.

Před sebou mám 190 kilometrů, na kterých mě nepotká nic zvláštního ani překvapivého. Obloha je jasná, teplota nepadá ani poté, co vyjedu ty kopce, do kterých se dálnice zvedá hned od pobřeží. Chvíli poskakuji kolem Ljubljany, ale to trvá snad i kratší dobu, než tady zažívám obvykle. Jinak je hlavní slovinská dálnice spíš prázdná.

Kolem půl druhé si dávám pauzu na oběd. V restauraci u pumpy nečekám nic zvláštního, ale musím se tamní kuchyni omluvit za svůj mylný předpoklad - maso s grilovanou zeleninou je vynikající.

Navigace nebloudí, takže trefím na první dobrou. Sice mě posledních pár kilometrů vede po vedlejší silnici kvality všelijaké, ale panorama alpského podhůří slovinského Štýrska (Štajerska) to bohatě kompenzuje.

Na okraji města Velenje, v lesích na konci cesty, nacházím hotel s možná trochu odrazujícím názvem Mraz. Což znamená totéž co v češtině. Pokoj mám objednaný i přidělený předem, ale paní v recepci mi nabízí větší, viditelně pohodlnější, blíž ke vchodu, takže nemusím do patra, o 5 eur za noc levnější, a přihodí navrch snídani v ceně. Prostorný pokoj jsem v podstatě rozhodnut přijmout okamžitě po prohlídce, ale asi z čistě formálních důvodů mi recepční ukazuje ještě ten druhý, přidělený původně. Po prohlídce obou samosebou přijímám její nabídku a původní objednávku rušíme.

Navzdory názvu hotelu je i tady v nadmořské výšce 400 metrů příjemné letní počasí. Vlastně hned po vybalení a nejnutnějším ubytování odjíždím k místnímu jezeru.

Jezera jsou tu vlastně tři, všechna vznikla uměle na místě vytěžených uhelných dolů. K rekreačním účelům slouží prostřední Velenjské (Velenjsko) jezero, ze všech tří největší. Pláž je tu částečně přírodní, jestli se tak dá říct u jezera umělého,...

... část břehu zaujímají dřevěná mola (podobná mají na koupališti v Bledském jezeře). Nenechte se mást hloubkou u břehu - tam je metr, možná něco málo přes, uprostřed ale rovných čtyřiapadesát.

Doby, kdy se tu těžilo uhlí, připomíná blízká tepelná elektrárna Šoštanj. Na některých fotkách ji určitě zaregistrujete. Dnes ji zásobuje uhlím poslední slovinský hnědouhelný důl, nacházející se v její bezprostřední blízkosti.

Stánků kolem pláže je dost, ale jsou spíše z kategorie fast foodů, takže je pro dnešek vynechám.  

Občerstvovna hned nad dřevěným molem nabízí alespoň možnost se pohodlně posadit. Vyhrává tedy zcela jednoznačně, i když si dám pouze kávu.

Když už jsme u té kávy: jako každý jazyk má i slovinština svoje ustálená slovní spojení, která samosebou nepřekládáme úplně doslova. Jedno takové hezkým opisem vyjadřuje totéž, co česky řekneme slovy "mohl bych" nebo "chtěl bych". Jasně, dá se stroze říct, že chcete kafe (hočem kavo), ale mnohem příjemněji zní otázka, zda ho můžete dostat: "Lahko dobim kavo?"

Obavy z toho, že snad voda v jezeře je studená, když do něj přitéká voda dvou horských říček, jsou naštěstí zbytečné. Podle údajů na tabuli u vstupu je teplota 25 stupňů. Vzduch má o jeden více. Teplo vydrží až do večera, na pláži zůstávám asi do půl sedmé, kdy se slunce pomalu blíží k obzoru.

Nejlepší pohled na jezero je ovšem z výšky. Za tímto účelem byla na břehu postavena vyhlídková plošina.

K výstupu na ni si můžete vybrat schodiště nebo výtah, do nejvyššího patra, nalézajícího se ve výšce 14 metrů, se ale dostanete jen po táhlém stoupajícím oblouku. Za pár minut jste nahoře, ani nevíte, jak.

Plošina je zcela nová, otevřena byla letos v červnu. A její orientace směrem na západ asi není náhodná, slunce na konci dne rozehrává kouzelnou hru barev. Pozorný čtenář odhalí i kousek hladiny sousedního Družmirského jezera. To se pro rekreaci zatím použít nedá - onen zmíněný důl je totiž právě na jeho břehu, jezero se navíc v důsledku probíhající těžby uhlí stále ještě zvětšuje. 

Kousek večera prosedím na terase u svého pokoje. Z Koperu jsem si od paní domácí přivezl trochu vína, a tak si v klidu popíjím. Jediným problémem možná bude, že mi na zítřejší večer zbylo spíše jen symbolické množství.