Deník pozdního léta (10.)

Volných dnů bylo snad i víc, než jsem původně čekal. Obvyklá cesta na konci léta se tím trochu protáhla a skončila nezvykle pozdním zářijovým datem. Když vám ale přeje vše včetně počasí, pak se ty dny navíc dají náležitě využít.

2. díl: Slovinsko

3. kapitola: Kousky pobřeží II.: Procházka do Izoly a večerní Portorož (1. září 2021)

Na poslední chvíli stíhám do programu zařadit ráno, kdy si pro snídani dojdu do koperské pekárny vedle Titova náměstí, což je následováno krátkou návštěvou kavárny Lodžie. Zvlášť ta káva je taková drobná, ale milá povinnost, kterou by měl splnit každý návštěvník Koperu, zvlášť chce-li okusit atmosféru starého města. 

Sejdu odtud známou cestou k pobřeží. Na to, abych ve městě potkával školáky, je příliš pozdě, ale první školní den se v Koperu připomíná i jinak. Takhle třeba na podlaze Taverny.

Tou procházím cestou na promenádu. Dnešní den bude převážně pěší, opět ne ve větší výšce než ony dva metry nad mořem. Nejen takto navazuji na včerejšek, i dnes si projdu pár kousků slovinského pobřeží.

Promenáda je dlouhá něco přes půl kilometru, pak cesta uhýbá doprava podél rychlostní silnice číslo 6. Ta se však velmi záhy od pobřeží odklání a mizí na více než dva kilometry v tunelu Markovec. Dokud ještě neexistovala rychlostní silnice a tím pádem ani tunel,...

... jezdilo se mezi Koperem a Izolou cestou těsně při pobřeží. Ta je dnes z větší části pro auta uzavřena (tím se také vysvětluje, proč jsem ji při poslední cestě autem z Izoly netrefil), vede po ní cyklostezka a cesta pro pěší. Ta cyklostezka mě zaujala jednou drobností: nejsem tedy zrovna kolista, takže mi může v tomto oboru leccos unikat, ale kruhový objezd na tomto typu komunikace jsem ještě neviděl. Tady ho mají.

Pěší výlet dává možnost jinak neviděného pohledu na Koper. A také mohu zjistit, jak se tahle místa, která jsem poprvé viděl před více než 20 lety, změnila.

Je až neuvěřitelné, kolik toho Slovinci dokázali na svůj malý kousek pobřeží vtěsnat. Ačkoliv vtěsnat určitě není to pravé slovo, protože stísněnými pocity tu rozhodně netrpíte. Pryč jsou doby, kdy jste pláže ve Slovinsku spočítali na prstech jedné ruky. Každý kousek pobřeží se snaží nějakým rozumným způsobem využít, přitom ale zůstává zachována tvář toho, čemu se říká prostě a jednoduše krajina, v tomto případě městská.

Z Koperu do Izoly je to 6 kilometrů. Komu by snad připadala cesta při pobřeží jednotvárná či snad dokonce nudná, nechť se občas rozhlédne kolem sebe. 

Na jejím nejzajímavějším místě na první pohled neuvidíte nic zvláštního. Jen informační tabule u cesty připomenou, že právě tady leží na mořském dně vrak lodi Rex.

Původně výletní italská loď o délce 270 metrů sloužila za války u italského námořnictva. Nestala se samozřejmě bitevní lodí, měla převážet raněné vojáky. Stihla však posloužit pouze jako ubytovna dělníků z loděnice v Monfalcone, kteří ji v té době vybavili protiletadlovými děly. Ze služby byla loď vyřazena už v roce 1940, a protože šlo v jistém smyslu o italskou chloubu (mimo jiné držitelku Modré stuhy), hledal se pro ni bezpečný přístav. Spojenecký útok ji vyhnal z Janova, pak loď cestovala podél západního pobřeží Istrie od Terstu po Pulu. V září 1944 měla zakotvit v zálivu u Koperu (přístav v té době ještě neexistoval). Mezi Koperem a Izolou však najela na mělčinu a uvízla nakloněna na levý bok. Místo, kde se tak stalo, přibližuje improvizovaný pomník na jednom z kamenů přímo na pobřeží. 

Poté, co ji opustila posádka, byla loď Rex potopena spojeneckým náletem. Její vrak je asi 60 nebo 70 metrů od pobřeží v hloubce pouhých 15 metrů. Dodnes ho prý zůstala asi třetina. Zbytek byl po válce poté, co padly plány na jeho vyzdvižení, postupně rozřezán a použit jako železný šrot. Posměšně se tehdy říkalo, že vrak lodi Rex je největším jugoslávským železným dolem. Dnes je zakázáno z vraku cokoliv vynášet, ale zájem potápěčů o něj neupadá.

Na samém kraji Izoly vede cesta přes malou terénní vlnku. Alternativa není, ty dva metry nad mořem musím chtě nechtě na krátkém úseku porušit.

Cestu končím v kempu s příznačným názvem Jadranka.

Teď na konci léta nevypadá zrovna jako přelidněný, ale to má svoje výhody. Do deseti minut mám na stole skvělý oběd.

Předpovídaných a nakonec splněných 28°C a jasná obloha si říkají o moře. Z kempu je sice dobře vidět na Izolu,...

... ovšem přístup do moře tu nemají bůhvíjaký. To zábradlí se opravdu hodí. Bez něj bych se možná do vody nějak sklouzl, ovšem zpátky by to bylo velmi těžké. Beru to tedy jen jako základní osvěžení, jistě příjemné, ale pravý relax budu hledat jinde. 

Cestou zpět se stavím na nové pláži v Žusterně, okrajové části Koperu. Oblázky jsou příjemné a rozhodně tolik nekloužou.

Vše okolo pláže je ale stále spíš ve stadiu zrodu, a tak se dlouho nezdržím ani tady. Na promenádu, potažmo tedy do Koperu, je to odtud jen kousek.

O pár minut později jsem už na koperské městské pláži. Nakonec mi na ni zbývá asi hodina a půl času. 

Mezi pátou a šestou přece jen sedám do auta a odjíždím do 15 kilometrů vzdálené Portorože. V podstatě to znamená, že tutéž trasu, kterou jsem předtím šel pěšky, teď projedu autem. Samozřejmě včetně tunelu Markovec. Nekončím však v Izole.

Také Portorož nakonec projedu a zastavím až v Luciji, jež na Portorož bezprostředně navazuje.

Nebýt cedule u silnice, ani byste žádný předěl nepostřehli.

Lucija má asi 5800 obyvatel a je největším slovinským sídlem, které není samostatnou obcí. A pak je tu ještě jedna zajímavost. Města Koper a Izola vznikla sice na ostrovech, ostrovem byl kdysi i Koperu blízký vrch Srmin, ale všechny byly časem spojeny s pevninou. U slovinského pobřeží tak dnes žádný ostrov nenajdete. S jedinou výjimkou, a tou je asi 200 metrů dlouhý a 100 metrů široký ostrůvek,  můstkem spojený s pevninou a nenápadně skrytý za lucijskou marinou. Jenže ten je umělý, vznikl v roce 1985 právě při stavbě zdejší mariny. Snad ani nemá žádné jméno.

Je něco po šesté, směrem západním už tedy nejsou podmínky pro focení ideální. Část toho ostrova je vidět za plachetnicí a pokračuje do levé části snímku. 

Lucija stejně jako sousední Portorož žádnou velkou historii nenabízí. Obě původně rybářské vesnice žijí dnes především z turismu.

Portorož je vyhlášeným hotelovým městem. Chvílemi tak trochu přemýšlíte, kde vlastně bydlí ty dva tisíce místních stálých obyvatel. No, u pobřeží je nehledejte. Spíše se rozhlédněte po kopcích, jež se zvedají od moře hned za těmi hotely.

To kromě jiného nabízí největší pláž v celém Slovinsku. A s ní i luxus. Opravdu velký luxus. Nesymbolizuje ho jen kasino. Portorožská pláž byla jednou z těch, na nichž se vybíralo vstupné. Někdy kolem přelomu století jste zaplatili 100 slovinských tolarů, což odpovídalo asi jedné německé marce. Pak šla cena prudce nahoru, poslední vstupné činilo 7 eur pro dospělého a 5 pro dítě. Všemu učinil v roce 2008 přítrž slovinský zákon, který stanovil, že pobřeží je veřejným statkem (za pobřeží je považován pás země široký pětadvacet metrů). V Portoroži však ještě pár let vymýšleli, jak zákon obejít - byť pláž byla oficiálně zdarma, ještě v roce 2012 tu vybírali dvě a půl eura "za průchod", bez kterého ovšem nebylo fyzicky možné se na pláž dostat. Hezkým úskokem bylo též denní vstupné na toalety. Nedalo se ani divit, když se tu na nějaký čas rapidně zhoršila kvalita vody. 

Pro mě tu končí poslední den u moře. Takže si jako mnozí další počkám na západ slunce, naposledy vlezu do vody a můžu jít.