Co přinese vlna imigrantů

Imigrantská vlna byla dosud někde daleko: na hranice Makedonie se dostane jen málokdo z nás, ani Srbsko není právě typickou turistickou destinací. 

Jeho hranice s Maďarskem bude brzy obepínat právě vznikající plot, který patří co do turistické atraktivity mezi to poslední, co člověk touží spatřit.

I já se mohu řadit mezi ty, kdo blízkost přiběhlíků pociťuje více až v poslední dny. Budapešť mám prochozenou do té míry, že trefím na Východní nádraží, vím, kde je Bicske. Znám města Győr a Sopron, a kde je Vídeň či Mnichov, o tom má povědomost prakticky každý, aniž v těch městech třeba kdy byl.

Uprchlíkům jsme povinni pomáhat, slýcháme často. Je to falešná hra na city, poslední dny obohacená vydíráním fotografií utopeného syrského dítěte. Argumentováno je i naší minulostí – vždyť i naši lidé ze své země utíkali.

Ano, utíkali, o tom se nehodlám přít. Poúnorová i posrpnová emigrace byla velmi početná a našim lidem byla Západem podána pomocná ruka. Kdo se však rozhodl emigrovat, musel počítat s tím, že do společnosti, jež ho přijme, musí zapadnout. Musí si sám vydělat na své živobytí, musí dodržovat zákony své nové domoviny. Prvním předpokladem také bylo mít u sebe osobní doklady, aby exulant byl jednoznačně identifikovatelný. Osobní doklad by měl být to poslední, co bude člověk ochraňovat, i kdyby to měla být už jen totalitní občanka s hvězdou na lví hlavě. I v té je totiž jednoznačně napsáno, kdo jsem.

To, co splňují nynější přiběhlíci, se zatím limitně blíží nule. Absence identifikace je prvním vážným problémem. Nemáme ponětí, kolik je mezi nimi zločinců, kolik mezi nimi je stoupenců nebo přímo předsunutých pěšáků Islámského státu. Jakákoliv evidence nežádoucích osob, kterou snad dělají nadnárodní bezpečnostní složky, je v této situaci zhola k ničemu. Lichá je argumentace, že muslim nerovná se terorista. Připusťme, že všichni muslimové nejsou radikálové. Buďme si však jisti, že budou-li se v našich končinách snažit chopit moci nejprve ekonomické a pak i politické, budou to zaručeně ti radikální z nich. Už proto je třeba islamizaci Evropy zabránit, dokud to jde. Zpět ale k imigrantům. 

Přijdu-li do jiné země, žádám o azyl. Žádat znamená prosit. A třeba i pokorně. Žádám a prosím zemi, kam jsem přišel, zda by mi v mé situaci neposkytla pomoc v podobě přijetí, a v nouzi nejvyšší i přístřeší v podobě uprchlického tábora. Neumím si dost dobře představit, že českoslovenští exulanti za použití jistého násilí v tlupě prolomí obranu hranice cizího státu a v podstatě do něj vpadnou. Následně okupují budovu nádraží a začnou tam demonstrovat za jakási svá domnělá práva. Zdá-li se vám podobná představa absurdní, uvědomte si, že něco podobného se v těchto dnech děje ve vzdálenosti pět hodin jízdy autem z Prahy. A stačí, aby na trase z Budapešti do Vídně někdo přehodil tu správnou výhybku a za pár hodin máme v Praze naprosto totéž. Jedinou útěchou je, že Česká republika podobně jako Maďarsko není pro přistěhovalce cílovou zemí. Zatím.

Jednou ze zemí imigrantům zaslíbených je Německo, které zřejmě trpí jakýmsi poválečným komplexem. Ve snaze nezavdat příčinu k připomínání válečných událostí se rozhodlo pro všespasitelský přístup. Někdo by měl Frau Merkel konečně vysvětlit, že páchá dobrovolné sebezničení. Když to multikulti jakžtakž funguje v německé fotbalové reprezentaci, neznamená to nutně, že to tak bude fungovat všude. A nejde jen o materiální stránku věci, byť i na charitu stát musí mít. Jde také a v neposlední řadě o další škody, které současná situace napáchá, a které se dají označit jako morální.

Evropa z toho vlastně už nemůže vyjít dobře. Především bude doslova zaplavena imigranty, kteří jen velmi těžko najdou uplatnění na trhu práce (ať už za to bude moci neochota pracovat, nevzdělanost nebo jazyková bariéra) a stanou se spíše dalšími pobírači sociálních dávek (významná část imigrantů představuje takzvanou ekonomickou migraci), kromě toho však její státy čeká tvrdá vláda radikálních politiků, které doba vynese vzhůru. Ostatně, zrovna příklad Německa by mohl dobře sloužit. Jakkoliv je třeba dívat se do budoucnosti, 30. leden 1933 by neměl být v německé historii zapomenut. Ne proto, abychom jej Němcům stále připomínali, ale jako výstraha pro všechny ostatní. Těžká doba vynesla do čela země nejprve radikála, postupem času zločince a masového vraha.

Evropská unie selhává na všech frontách. Euro jako první její pilíř se chvěje v základech, lépe na tom není ani druhý pilíř Schengen, umožňující volný pohyb osob. To je skoro svatý grál, nazývaný základní hodnotou a svobodou. Zrušení ostrahy státních hranic je však nepřirozené, hranice vždy plnila roli přirozené bariéry. Zcela oprávněná je otázka, zda volný průchod schengenským prostorem není jeden z faktorů, který hromadné přistěhovalectví podpořil. Kontroly se v jisté formě dějí, vše je ale podáváno pomalu tak, že by se za ně státy, jež je provádějí, měly stydět. Přihlašme se k nim tedy konečně naplno a vraťme je tam, kam zcela přirozeně patří, totiž na hraniční přechody. Ochrana vnějších schengenských hranic totálně selhala, ba co více, italské gangy tahají lodě s uprchlíky do své země ještě dříve, než tyto dosáhnou výsostných vod. Na druhé straně, buduje-li nyní Maďarsko fyzickou ochranu své hranice se Srbskem, je Bruselem nepochopitelně kritizováno (opět a neoriginálně za rozpor s jakýmisi hodnotami). Byť je účinnost známého plotu zatím diskutabilní, aspoň se snaží o nějaké konkrétní kroky. Ve spojení s připravovanými změnami zákonů by plot mohl k omezení počtu imigrantů pomoci. Maďarsko jej tedy staví nejen pro sebe, ale v jistém smyslu i pro nás. Bude-li nakonec trestné jeho poškozování, mohla by valná část přiběhlíků skončit místo v uprchlickém táboře v maďarském kriminále.

Současná dramatická situace přinesla alespoň dva úsměvné momenty. První z nich byl ten, kdy skupina nádražních imigrantů zcela dobrovolně nastoupila do vlaku, který následně zastavil u Bicske. Druhý představovala reakce na Orbánova slova. Vidět europolitiky vztekat se pod kamennými tvářemi a následně slyšet v řeči zadrhávat zjevně zaskočeného Tuska bylo skutečným zážitkem. To vše uvádím při plném vědomí všech výhrad, které lze k osobě nynějšího maďarského premiéra celkem oprávněně mít.

Jenže momentální situace je spíš vážná. Události, které zažila Budapešť, dokládají, že jakýkoliv náš řád je těm, co přišli, naprosto cizí a také lhostejný. Zbývá nyní otázka, jak dlouho bude trvat, než tu začnou zavádět nějaký svůj.

Měl jsem tento článek už napsaný, když jsem si přečetl něco málo z dnešních zpráv. Zaujalo mě zdůvodnění, proč Syřané neutíkají do kulturně blízkých arabských zemí. Zaujalo mě natolik, že jsem se odhodlal k tomuto krátkému přílepku (neboť článek měl předchozím odstavcem končit). Zkráceně řečeno, do států Perského zálivu Syřané neutíkají proto, že tyto státy jim jen neochotně udělují víza. Aha...