Cesta tak trochu na vodě (9.)

Rok se sešel s rokem, nabízím další zápisky z cest. Příjemné čtení přeji jako vždy stálým čtenářkám i čtenářům, stejně jako těm, co sem třeba náhodou zabloudili poprvé.

Voda třetí: Maďarské termální prameny

2. kapitola: Co je k vidění v Büku (4. července 2018)

Místní název Bük je poprvé zmíněn už v roce 1265. Území dnešní obce bylo rozděleno na tři panství: Felső-Bük (tedy Horní Bük), Közép-Bük (řekněme Prostřední) a nejníže Alsó-Bük (logicky nám zbývá Dolní Bük). Snad pod dojmem, že co je blízko a tedy při ruce, může počkat, jsem až dosud nevěnoval žádný významný čas poznání tohoto města. Malinko chladnější, ale jinak příjemné ráno je vhodnou příležitostí to konečně napravit.

Bük je městem náležejícím k těm menším, žije tu asi tři a půl tisíce obyvatel. A městem není niak dlouho, tento status získal až v červenci roku 2007. Skoro vše důležité najdeme v Horním Büku. Zřejmě jediná pamětihodnost v prostřední části navíc působí trochu nenápadně.

Kóczán ház (čteme [kócán], v překladu Kóczánův dům) je posledním domem s doškovou střechou, který se v Büku dodnes zachoval v původní podobě. Dům, postavený na začátku 19. století místním ševcem, neměl po přelomu tisíciletí dalšího dědice. V roce 2006 jej tedy získala do svého vlastnictví tehdy ještě obec Bük. Dnes v něm sídlí různé občanské a zájmové spolky. 

Tradiční stavební technologie pak jistě používají i obyvatelé další stavby, vzniklé však o několik století později. Jméno stavitele ani majitele známo není.

Zdravotní sestra má kolegy všude, to je stará pravda. Jak praví nápisy, budova je kombinací výjezdového stanoviště záchranky a lékařské pohotovostní ordinace.

Z bližšího pohledu pak můžete zjistit maďarské číslo tísňové linky.

Nejvýznamnější světskou památku Büku navštívit nelze. Zámek Felsőbüki ze 16. století údajně nechal nynější majitel nechal zrekonstruovat velmi citlivě, využívá ho však jako rodinné sídlo. Přes vzrostlé stromy toho není mnoho vidět ani zvenku.

Víceméně náhodou a bez nějakého hlubšího úmyslu dojdu na místní nádraží. Alespoň se dozvídám, že v roce 1865 začala jezdit pravidelná linka Sopron-Szombathely-Nagykanizsa (jednotlivá města se čtou [šopron], [sombat|hej] a [naď|kanyža]).

V září 2015 zde byla odhalena pamětní deska připomínající, že už 150 let slouží vlakové spoje a nádraží rozvoji města. A abyste neřekli, že si snad vymýšlím, musel jsem ji taky vyfotit. 

Nádraží je však v těsné blízkosti městského parku, kde jsou pomníky některých důležitých událostí maďarské historie. Jako první vám padne do oka nápadný památník obětem první světové války. Z našeho pohledu na levém boku jsou pak všichni místní padlí vypsáni jmenovitě.  

Na událost o něco starší upomíná další památník, věnovaný prohranému boji Maďarů za svobodu a nezávislost v letech 1848-1849. Památník povstání z roku 1956 kupodivu v parku chybí.

Parku při pohledu z hlavní silnice tak trochu skrývá katolický kostel. Ten byl ve 13. století byl založen jako románský, na počátku 15. století byl upraven ve stylu gotickém. V polovině 16. století získal věž, o dvě stě let později přibyly též úpravy barokní. 

Na přilehlém hřbitově marně hledám místo odpočinku někdejšího vlastníka zámku.

Jak se říká, hospodský ví vše o živých, hrobník zase o mrtvých. A tak zjišťuji, že vlastně chodím okolo, jen nevidím. Pál Felsőbüki-Nagy je totiž pochován přímo před kostelem.

Kostely jsou v Büku dva. Evangelický je podstatně mladší – vznikl až koncem 18. století, a na věž si musel počkat až do 20. let století devatenáctého. A ať ho obcházím jakkoliv, nejlepší pohled na něj je ze dvora jedné z místních restaurací.

Tři někdejší panství se spojila, čímž vznikla obec Bük. Dnešní město však jejich názvy zachovává v podobě tří městských částí. V 60. letech k nim navíc přibyla čtvrtá, geograficky mírně oddělená lázeňská čtvrť Bükfürdő. 

Sem mířím ještě před dvanáctou. Čeká mě odpoledne celkem slunečné, příjemně teplé, jinak veskrze relaxační a poklidné.

Zpestřením je náhlý drobný zisk, kdy jsem místo opravdu drobné mince v hodnotě 50 forintů dostal chorvatskou pětikunu, minci podobné velikosti, která se nějak dostala do kasy jedné zdejší občerstvovny. Kurzový rozdíl hodnoty obou platidel je necelých 14 korun. Pamětliv zásady, že co je doma, to se počítá, minci takto omylem vrácenou nereklamuji a tento drobný výdělek zahrnuji do aktiv dnešního dne.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.