Rok se sešel s rokem, nabízím další zápisky z cest. Příjemné čtení přeji jako vždy stálým čtenářkám i čtenářům, stejně jako těm, co sem třeba náhodou zabloudili poprvé.
Voda třetí: Maďarské termální prameny
1. kapitola: Stručně o dlouhém přesunu (3. července 2018)
Vstal jsem v půl čtvrté. Tou dobou byla teplota v Koperu na sotva uvěřitelných 23°C, horko zřetelně sálalo prakticky ze všeho. Došel jsem pro auto na centrální parkoviště, nastěhoval do něj věci... a nastala drobná komplikace.
Jak si možná vzpomenete, ulice Solinska končí téčkem, takže jsem popojel těch pár metrů do jejího konce, a tam byla ta zrada: v uličce za rohem vlevo stálo jakési zaparkované auto. Na jiný než klasický manévr tu prostor opravdu není, takže nezbývalo, než těch více než 60 metrů vycouvat. Kritické místo je asi tak ve třetině této trasy – nejen že ulička mírně zatáčí, ale patrně je v tomto místě i nejužší.
Pokračování celé cesty je asi nejlepším důkazem toho, že jsem se z ulice nakonec dostal. Kolem čtvrt na pět věnuji poslední, stále ještě noční pohled koperské marině, a s mořem se tímto loučím.
Rozednění na sebe nenechá dlouho čekat. Za hodinu jsem kousek před Ljubljanou. Přes den kritické místo projíždím tentokrát v úplné pohodě. Pořád je brzké ráno, a tak viditelně víc cestovatelů spěchá k moři než od něj.
Už od moře se dálnice zvedá do prudkého a dlouhé desítky kilometrů táhlého kopce. Tím pádem bylo v těchto místech přece jen trochu chladněji, takže jsem po necelých dvou stovkách kilometrů sklopil sedačku a na dobrou hodinku se natáhl.
Cesta v poklidu poté pokračovala skoro až nudně dál. Ve tři čtvrtě na devět jsem před Mariborem, pár aut sice na dálnici přibylo, ale pořád nic dramatického.
Pokračovat dál tímto tempem by znamenalo přijet do Büku krátce po poledni. To se mi zrovna nechce, neboť na nástup na ubytování je to příliš brzy. Rozhoduji se tedy pro malou zajížďku do lázní v Zalakarosi [zalakaroš]. Blízkost Maďarska signalizují dvojjazyčně uvedené názvy nejen slovinských měst a obcí – Budimpešta působí opravdu kouzelně.
V deset hodin opouštím Slovinsko. Hned za hranicemi je ovšem maďarská dálnice v nedostavěném úseku plná. Auta na ní podle všeho nestojí, přesto je doporučováno z dálnice sjet a pokračovat po souběžné silnici. Vše je perfektně značeno.
Sjíždím i z toho důvodu, že nemám maďarskou dálniční známku, a jen doufám, že první úsek za slovinsko-maďarskou hranicí je v tomto smyslu tolerován. Jinak si nestěžuji – cesta po této silnici je nepochybně o mnoho příjemnější, než se tlačit na několika kouscích dálnice o polovičním profilu. Ostatně, dle fotky posuďte sami.
I díky tomu jízda příjemně ubíhá až do Letenye [leteňe], kde si konečně koupím dálniční známku. Okamžitě ji využívám, v Zalakarosi jsem po jedenácté hodině.
Místní lázně znám vlastně nejdéle ze všech, poprvé jsem tu byl už v roce 1987. Ovšem rozdíl za těch více než 30 let je obrovský. Vybetonovaná dna a stěny bazénů nahradily povrchy z dlaždiček, úprava okolí se snad vůbec srovnávat nedá.
Vlezu do plaveckého bazénu, kde voda nijak horká není. Zájemci mohou mrknout na technické parametry, a ti z vás, kteří sice neumí maďarsky, ale vládnou aspoň trochu němčinou, budou samozřejmě ve výhodě.
Snad jediné, co přečkalo ta tři desetiletí, jsou velké šachy. Bývaly doby, že ke všem maďarským lázním šachy patřily takřka neodmyslitelně. Na vodě i vedle ní, na suchu, malé i obrovské, ale byly prostě všude. Dnes mám pocit, že se od tohoto drobného symbolu lehce upouští. Zde v Zalakarosi ale stále jsou, a při pohledu na jejich patinu si říkám, že těch 30 let možná pamatují takřka v původním stavu.
Naopak jako úplně nové vypadá dopravní hřiště. Naprosto dokonalé, s funkčními semafory, s pumpou, myčkou a instruktorem, který za 600 forintů vystaví dítěti "řidičák" na jméno. Snad jen účast by mohla být větší, ale kdo ví, třeba byly děti zrovna většinou na obědě.
Kromě obědů si tu můžete dát i všelijaké dobroty, a jestliže se vám podaří rozluštit nápisy na cukrárně, zasloužíte si překlad. Tak tedy: langoš, štrůdl, palačinka, kobliha. Česky by to bylo asi trochu jinak, ale zde se netřeba podivovat. Obecně totiž platí, že maďarština množným číslem dosti šetří.
Nakonec vlezu i do té teplejší vody, ale jen nakrátko. Přece jen vítězí pocit, že to pro mě dnes to pravé osvěžení není.
Kolem páté hodiny jsem v Büku. Snad ze staré známosti mi majitel udělá cenu o nějaké 3000 forintů nižší. Víceméně se mi tak vrátilo vstupné ze Zalakarose.
Cesta byla doteď dlouhá a dalších pár dní mě ještě čeká, před večeří se tedy musím o sebe postarat po všech stránkách.
Den pak nejde zakončit nikde jinde než v restauraci Fehérló. Pro dnešek si však vystačím s něčím menším plus nějakou tou deckou vína na dobré spaní.
