Cesta tak trochu na vodě (7.)

Rok se sešel s rokem, nabízím další zápisky z cest. Příjemné čtení přeji jako vždy stálým čtenářkám i čtenářům, stejně jako těm, co sem třeba náhodou zabloudili poprvé.

Voda druhá: Slovinský Jadran

5. kapitola: Konečná v Piranu (2. července 2018)

Navštívil jsem pár starobylých měst. Což na slovinském kousku pobřeží Jadranu není zase takový problém, protože zde na Istrii jsou všechna města starobylá. Jedno z nich má však zcela výsadní postavení.

Piran (italsky Pirano) je celý památkově chráněn. To se projevuje třeba i tím, že autem se do města dostanou jen místní. Prakticky to znamená, že v Piranu nepotkáte auto s jinou registrační značkou než slovinskou. Všem ostatním jsou určena parkoviště na okraji města. 

Místo je osídleno zřejmě už od konce 5. století. Tehdy, po pádu Římské říše, se sem stáhly zbytky římských vojsk a opevnily se na úzkém výběžku pobřeží. Následovala nadvláda byzantská, francká i benátská. 

Už po prvních metrech pěšího objevování města se otevře pěkný výhled na moře.

Zbývá jen sejít těch pár desítek metrů k pobřeží, a za chvilku máme před sebou výhled na celé historické jádro. Je to právě ten výběžek, úzký mys, o kterém byla řeč o pár řádků výše. Jakoby na střechy ostatních domů je posazený Kostel sv. Jiří (slovinsky Crkva sv. Jutija, italsky Chiesa di San Giorgio). Nejen o něm bude ještě příležitost pohovořit.

Z nábřeží vedou úzké uličky, tak jak to známe už z jiných přímořských měst. A jak je vidět, ulici tu opravdu má leckdo.

První významnou budovu potkám ještě před příchodem na hlavní náměstí. Je jí palác Bartole-Ventrella ze 2. poloviny 19. století. Dnes v něm najdete místní pobočku slovinské pošty. A zatímco jinde brání pořádným fotkám protilehlé budovy, zde stačí jeden špatný krok a mohu si zaplavat v moři. 

Hlavní náměstí nese jméno houslisty Giuseppe Tartiniho (slovinsky Tartinijev trg, italsky Piazza Giuseppe Tartini), nejslavnějšího místního rodáka. Tento téměř přesně o sto let starší předchůdce Paganiniho byl ve své době též uznávaným skladatelem a pedagogem, faktem ovšem je, že jeho dílo dnes příliš známé není. Občas se snad lze setkat s jeho Sonátou g-moll pro housle, známější však pod názvem Ďábelský trylek (v italském originále Il trilllo del diavolo, slovinsky Vražji trilček). Místním to ale příliš nevadí a na svého rodáka jsou hrdí i tak.

Střed náměstí zdobí houslistova socha. Jako pozadí pro ni jsem zvolil budovu radnice (slovinsky Občinska palača, italsky Palazzo del comune). Tartiniho pomník měl být vybudován v roce 1892, tedy u příležitosti dvoustého výročí houslistova narození. Celá věc se však trochu zdržela, socha byla odhalena až o čtyři roky později. Dodnes se občas stane terčem zájmu různých nenechavců – prý je tomu jen pár let, co Tartiniho soše naposledy ukradli z ruky smyčec.

Téměř naproti radnici najdete také Tartiniho rodný dům (slovinsky Tartinijeva rojstna hiša, italsky Casa natale di Tartini) s malým muzeem.

Je snad symbolické, že nejslavnější rodák z tohoto města je Ital. Však také Piran je „nejitalštější slovinské město". Byť se dnes podíl italského obyvatelstva pohybuje okolo 10 %, bývaly doby, kdy poměry byly zcela opačné.

Po 2. světové válce se dokonce uvažovalo o připojení Terstu k Jugoslávii a Piranu k Itálii. Pohled na mapu snad odhalí, že k současnému rozdělení došlo z ryze praktických důvodů. Následovala rozsáhlá výměna obyvatel, čímž počet rodilých Italů v Piranu řádově poklesl. Přesto jde dnes o jedno z mála míst, kde je počet Chorvatů a Italů téměř vyrovnaný. 

Mezi ostatními domy na náměstí působí tak trochu ztraceně kostel sv. Petra (slovinsky Cerkev svetega Petra, italsky Chiesa di San Pietro), který sice získal klasicistní vzhled počátkem 19. století, budova sama je však doložena už roku 1272. 

Mnohem výraznější je v sousedství radnice stojící budova Soudního paláce (slovinsky Sodnijska palača, italsky Palazzo del tribunale), sloužící svému účelu od dobudování v roce 1894 až dodnes.

Benátskou gotiku reprezentuje druhá nejstarší budova na náměstí zvaná Benečanka (italsky Casa Veneziana), která zaujme neobvyklým rohovým balkónem. Ve všech možných pramenech má Benečanka tmavě červenou barvu. Zdá se tedy, že poslední dobou její fasáda poněkud vyšisovala.

Usedám do jedné z kaváren, odkud mám rozhled po celém Tartiniho náměstí. Mnohé budovy už jistě podle předchozích fotek rozeznáte sami. Zmíním ještě jednu zajímavou věc: náměstí vzniklo až ve druhé polovině 19. století, úpravy místa byly dokončeny v roce 1894. Předtím byla na jeho místě marina, obklopená domy bohatých měšťanů a budovami různých institucí. Na místě Soudního paláce byly domky chudých rybářů, a právě všudypřítomný zápach ryb byl důvodem, proč byla marina zrušena a zasypána. 

Dám si jen krátkou pauzu před výstupem do nadmořské výšky 16 metrů, ve které stojí Kostel sv. Jiří. Už o něm padla zmínka, ovšem z náměstí je vidět podstatně lépe.

Cesta k němu začíná u staré městské brány Poljska vrata (italsky Porta Campo, v překladu Polní brána), pocházející z 15. století.

Samotný výstup je sice místy prudký, ale vzhledem k malému převýšení není dlouhý, a z větší části jej tvoří schody.

Z vrcholu tohoto nevelkého kopce můžete obdivovat staré centrum Piranu zvané Punta,...

... stromy zpola zakrytý výhled na Tartiniho náměstí...

... i dochovaný, asi dvousetmetrový úsek městských hradeb. Ten je však na obrázku tak trochu až v druhém plánu, jako první vám spípše padne do oka věž Kostela sv. Františka z Assisi (slovinsky Cerkev sv. Frančiška Asiškega, italsky Chiesa di San Francesco d'Assisi), postaveného na začátku 14. století. 

A celkem nepřekvapivě, nejhůře ze všeho se fotí Kostel sv. Jiří, ke kterému jsem právě vystoupal. Jistá prostorová stísněnost je totiž přítomna i zde.

Scházím opět na nábřeží, které svou podobu získalo poměrně nedávno. Až někdy ve 30. letech 20. století došlo k jeho zvýšení a zpevnění. Do té doby všechny domy stály svou spodní částí v moři.

Kostel sv. Klementa (slovinsky Cerkev svetega Klementa, italsky Chiesa di San Clemento) byl založen už ve 13. století, jeho zvonice je však novogotická a pochází z poloviny 19. století.

Je poslední stavbou před mysem Madona. Snad kvůli názvu mysu stojí poblíž něj socha této dámy.

Zřejmě jako předzvěst cíle mé zítřejší cesty se mi podaří v těchto místech krátce pohovořit s jakýmsi maďarským párem. Věku jsme podobného, shodou okolností i oni zítra ze Slovinska odjíždějí. Kupodivu však nikoliv do Maďarska, neboť jejich domovem je Sikulsko, ležící dnes na území rumunském.

Socha Madony je posledním pozdravem ze Slovinska. Zbývá mi udělat už jen posledních pár kroků, a dál už cesta opravdu nevede.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.