Český fotbal míří na dno

Pryč jsou časy, kdy byla česká fotbalová reprezentace na druhém místě žebříčku FIFA. Jelikož předstihnout Brazílii se i tehdy zdálo nemožné, jediná cesta z druhého místa vedla směrem dolů. Český fotbal v ní úspěšně pokračuje dodnes. Zastávka je v nedohlednu.

Vždy se utěšujeme novým trenérem, novými hráči, novými impulsy, a starými zkušenými hráči. Pro náš fotbal nastalo tragické období v době Bílkova angažmá na postu trenéra národního týmu. Dodnes si myslím, že výsledek na mistrovství Evropy byl to nejhorší, co nás mohlo potkat. Vydáván za úspěch překryl všechny problémy a nakonec vedl ke krachu v boji o mistrovství světa (které by mělo logicky stát výše než to kontinentální). Nebyla to ale hra umění, nýbrž hra štěstí - od kvalifikace, přes baráž až po základní skupinu. Jakmile přišla skutečná prověrka v podobě špičkového soupeře, náš tým se poroučel. Že se tak stalo až ve čtvrtfinále, to je z velké části souhrou šťastných náhod.

České mužstvo tou dobou zaujalo snad jen dvěma věcmi: letištním výstupem, kdy na sobě rozervalo hadry, a pak adorovaným přesunem do místa mistrovství. V médiích jsme se však jen jinými slovy dozvěděli, že parta vymydlených nagelovanců se dokázala přemístit vlakem z výchozího do cílového místa.

Nepřipomínám tuhle příhodu náhodou. Zdá se totiž, že od stadia namyšlených primadon se české mužstvo nijak neposunulo. V kreacích na kebulích a v kérkách jsme světová extratřída, v tom prvním udává tón v nároďáku i ve Spartě patrně Vácha, ale zatím se zdá, že oč více je toho na hlavě, tím méně je uvnitř. A to po fotbalistech nežádám jinou inteligenci než tu fotbalovou.

Před časem přišel nový trenér. Vrba patrně ztratil motivaci v Plzni jak pro ligu, tak pro evropské poháry (uvažoval-li realisticky v tom smyslu, že Ligu mistrů nebo něco obdobného s ní nemá šanci vyhrát). Staré dobré klišé říká, že reprezentace se neodmítá, nabídku tedy přijal. Léčba Vrbou však nefunguje. Se sestavou, kterou pravidelně vídáme na naší polovině trávníků, to ani jiné nebude.

Dokonale to odhalil přátelský zápas s USA. Problémů se ukázala celá řada. Bezradnost a nepřesné přihrávky asi vystihují situaci nejlépe. Jsou tu ale i další otázky. Bude například Vrba dlouho stavět explzeňského Jiráčka? Ten byl v Plzni někdo, dneska je to však tragéd, který snad nepatří ani na lavičku. Jistá snaha nelze upřít Rosickému nebo Pilařovi, jinak ale panovala všeobecná bída. U přáteláků se často podotýká, že o výsledek až tak nejde. Bezpochyby je to pravda. Kdyby české mužstvo prohrálo 2:3 po útočném fotbalu, nepíšu dnes tento článek. Jenže šancí jsme měli pomálu, spíš šlo o takové "šance na šanci". Američané vlastně jen čekali a dočkali se: zápas rozhodla jedna hrubka v obraně. Na Čechy totiž toto obvykle stačí.

A tady selhala zhusta i česká média. Jistě, Darida situaci nezvládl, ale házet vinu za gól na něj nebo jen na něj není fér. Víc než poloviční vinu na gólu má (pokolikáté už?) brankář Čech. Rozehrát na v podstatě obsazeného hráče nesvědčí o zrovna velkém citu pro hru, který by se dal při jeho zkušenostech čekat. Opět se ukázalo, že Čech není oporou - selhal už mnohokrát, a často svou chybou rozhodl zápas (jednou dokonce celý výsledek mužstva na mistrovství Evropy).

Vrba optimisticky očekává své první vítězství v zápase proti Nizozemí (prosím, je to trenér, má ten optimismus nárok). Pokud by se tak stalo, bude to v jeho pátém zápase. Tak dlouho na výhru zatím žádný reprezentační trenér nečekal. Neviním z toho právě trenéra Vrbu, jen se tím snažím doložit současný stav našeho fotbalu. Ten neomylně míří na samé dno. Za normálních okolností by byl zápas s Nizozemím hrou o bytí trenéra, ale jsem si skoro jist, že v českých podmínkách se o trenérovo místo nehraje. I to však dokumentuje stav, ve kterém se náš fotbal ocitl.

Jediné řešení, které může přinést výsledek, je rozloučit se zhruba se třemi čtvrtinami současného kádru (součástí těch tří čtvrtin by měl konečně být i brankář Čech) a zkusit postavit zcela novou reprezentaci. Při soustavné práci se výsledek nemusí, ale může dostavit. Řešení by to bylo bolestivé, znamenalo by obětovat nejméně jeden kvalifikační cyklus. Otázkou je, jestli Vrba má vůbec k podobně radikálnímu kroku odvahu. Spíše se zdá být jasné, že nikoliv.

Nemáme trenérů na rozdávání, tím méně je jich na výběr. Ti, co okusili reprezentační lavičku, se nás bez výjimky snažili vždy přesvědčit, že o hráčích platí to samé. Osobně jsem si přál ne Vrbu, ale Straku. Pokud by ani on nebyl tím, kdo by našel odvahu k radikálním krokům, pak už asi nikdo. Jsme ale už jinde: Straka nyní volný není a reprezentaci velí Vrba. Bohužel se zdá, že ani on nic zásadního na našem projevu nezmění. Momentálně ale po jeho odvolání nemá cenu volat. Ne proto, že by mu bylo tak moc za co tleskat či aby měl takzvaně klid na koncepční práci. Jakákoliv případná změna však teď nic nepřinese. Není odkud a není co.