Česká filharmonie na tom nemusí být tak zle

Následující článek není ani recenzí koncertu či CD, ani rozborem situace České filharmonie. Je jen malým zamyšlením, které vzniklo jako následek setkání několika mých dojmů.

Alice Sara Ott, Česká filharmonie. Rudolfinum, 9. září 2011Foto a koláž: Jarba, © 2011

Měl jsem dvojí možnost shlédnout zahajovací koncert právě probíhajícího festivalu Dvořákova Praha. Koncert z 8. září jsem sledoval asi jako většina lidí v televizi. Moje zaměstnání mi bohužel neumožňovalo shlédnout plnohodnotně přímý přenos - zahlédl jsem pouze útržky, a ještě navíc v přijímači nevalné úrovně. Reprízu koncertu jsem zažil druhého dne osobně v Rudolfinu. Díky dobrodiní technického vynálezu zvaného DVD rekordér jsem - tedy paradoxně až jako druhý v pořadí - pak o víkendu shlédl v adekvátní kvalitě i záznam zahajovacího koncertu.

Oba koncerty si naštěstí byly podobné jako vejce vejci. Jediný rozdíl patrný na první pohled představovaly šaty klavíristky Alice Sary Ott, když premiérovou bílou vyměnila v pátek za snad méně formální červenou. Jinak oba dny hrála stejně bosky a stejně přesvědčivě.

Česká filharmonie zařadila do programu dvě notoricky známá čísla - Čajkovského Klavírní koncert b-moll a Dvořákovu Novosvětskou symfonii. Obě díla tvoří nepřehlédnutelné položky v diskografii našeho prvního hudebního tělesa. Moje oblíbená nahrávka Čajkovského koncertu pochází z roku 1954, kdy Českou filharmonii řídil Karel Ančerl a na klavír hrál Svjatoslav Richter. Nahrávky Dvořákovy Deváté symfonie nemá zde valný význam vyjmenovávat - s Českou filharmonií ji nahrál snad každý dirigent, který měl příležitost stát v jejím čele, a špatnou verzi mezi nimi nenajdete.

Čajkovského Klavírní koncert má od roku 2009 ve své diskografii i téměř čerstvě třiadvacetiletá Alice Sara Ott. Před dvěma lety se rozhodla pro velesousto, když vydala první klavírní koncerty Čajkovského a Liszta na jednom CD. Kritici tehdy vesměs ocenili odvahu, v hodnocení už byli zdrženlivější. Podle mého Alice Sara Ott tehdy solidně předvedla koncert Lisztův, živá nahrávka Čajkovského zní přece jen trochu uvadle či nesměle. Odvážíte-li se srovnání s výše uvedenou nahrávkou, postrádá Alice Sara to, čemu se hezky česky říká jednoduše šmrnc. Navíc byla zjevně omezena tempem, její nahrávka je o nějakou tu minutku delší než bývá obvyklé.

A co jsme mohli vidět a slyšet koncem minulého týdne? Rozdíl mezi Alicí Sarou před necelými dvěma roky a dnes je znatelný. Čajkovskij v jejím provedení za tu dobu povyrostl. To, co občas postrádáme z její cédéčkové nahrávky, tedy jistotu a zápal, tentokrát předvedla při obou pokusech. Obecenstvo si získala svou bezprostředností i příjemným vystupováním, vracela se snad pětkrát a nakonec došlo i k lisztovskému přídavku. Kdo viděl jen přímý přenos České televize, zůstal o toto ochuzen. Televizní přestávka začala ve chvíli, kdy klavíristka poprvé zmizela z jeviště. Jestli obecenstvo bylo i při premiéře takto nadšené, tedy těžko soudit. S potěšením však musím konstatovat, že se tentokrát nekonal žádný zvukařský exces, podobný tomu při zahajovacím koncertu letošního Pražského jara.

U nás se říká "je mladá, ještě se může polepšit". Je více než pravděpodobné, že Ott po Čajkovského a možná i Lisztově koncertu sáhne ještě několikrát. A tak, ač předloňské cédéčko přišlo možná trochu předčasně, má mnoho šancí svou diskografii vylepšit novou a povedenější nahrávkou.

O Dvořákově Novosvětské je těžké cokoliv psát. Jedno ze základních děl české klasické hudební literatury zvládla Česká filharmonie standardně a s odpovídajícím elánem. To ostatně platí jak pro orchestr, tak pro dirigenta Jamese Gaffigana. Jeho jméno bylo pro mě dosud neznámé (jeden nemůže stíhat vše - na mou omluvu snad jen tolik, že ho dosud "nezná" ani anglická či německá Wikipedie). A tak jsem zvědavý, jestli o něm ještě uslyším.

A nyní k dojmu poslednímu. Úroveň České filharmonie prý klesá. Říká se, že dávno není tím světovým tělesem, jehož značka se blyští už z dálky. Doby Ančerla či Neumanna jsou dávno pryč, a někdy nahlas, někdy spíše potichu se hovoří o absenci dlouhodobé umělecké koncepce a podobných věcech. Těžko říct, jestli i toto je příčinou faktu, že Česká filharmonie má za sebou nebývale dlouhou přestávku v účasti na zahajovacích koncertech Pražského jara (naposledy jej zahrála v roce 2007, podle všeho se má vrátit v roce příštím), což by bylo v letech sedmdesátých a osmdesátých naprosto nemyslitelné. Na prahu své 116. sezóny prokázala, když nic jiného, že je stále schopná adekvátního výkonu. Když obecenstvo volalo "bravo", nevolalo jen tak do větru. Za výkon při koncertu si to filharmonici rozhodně zasloužili. A tak snad nebude až tak zle. Má-li se v blízké budoucnosti ujmout šéfdirigentské taktovky Jiří Bělohlávek, je to dobrý krok. Po nemastných neslaných šéfech posledních skoro dvaceti let se dá věřit, že orchestr bude více zkoušet a hrát než demonstrovat a Bělohlávkova pověstná náročnost vrátí Českou filharmonii spolehlivě tam, odkud dle některých názorů pomalu mizí.