105 let Karla Ančerla

Včera uplynulo 105 let od narození Karla Ančerla. Toto významné výročí naše média většinou opomněla, proto mi dovolte alespoň tuto malou připomínku. 

Snad mi odpustíte, že nebudu vyjmenovávat Ančerlovu diskografii a ve zkratce, kterou dovoluje krátký rozměr článku, se soustředím na jeho životní příběh.

Karel Ančerl se narodil 11. dubna 1908 v malé jihočeské obci Tučapy u Soběslavi v rodině, která neměla hudební zázemí a tradici. Otec Leopold vyráběl v jejich domku lihoviny, spíše podomácku než ve velkém, o čemž se přesto snažil přesvědčit jeho živnostenský list. Nápoji se zabývala i rodina Ančerlovy matky, pocházející ze Žiliny - rozdíl byl pouze v tom, že její otec vedl sodovkárnu.

Ač rodina hudební tradici neměla, hudba byla v rodině i tak oblíbená. Otec zakoupil ještě před válkou gramofon - v Tučapech první a dlouho jediný přístroj svého druhu. Snad díky mechanickému stroji s troubou objevil malý Karel svůj hudební talent. Učil se na housle, a díky své píli rychle postupoval vpřed - již od 11 let hrál v místním orchestru. Později se na gymnáziu učil hrát také na klavír a projevoval i jisté organizační schopnosti. Víceméně proti vůli rodičů přešel na konzervatoř, kde studoval skladbu a dirigování. Protože existovala povinnost přibrat si do učebního plánu i hru na nástroj, šalamounsky si zvolil bicí nástroje. Od začátku měl však jasno, chtěl být dirigentem. Pro jeho rozvoj měla rozhodující význam pravidelná účast na zkouškách České filharmonie, kde mohl sledovat při práci nejen Václava Talicha, ale i mnohé výtečné zahraniční dirigenty.

24. června 1930 sám poprvé vstoupil na dirigentský stupínek, aby coby absolvent dirigoval svou vlastní Symfoniettu. Prokázal přitom pozoruhodnou erudici, což ocenila slovy uznání i jinak na chválu skoupá kritika. Symfonietta zůstala jedinou Ančerlovou skladbou, dodnes téměř neprováděnou (v budoucích neblahých válečných letech z její partitury kdosi odtrhne úvodní stranu s Ančerlovým jménem, čímž ji uchrání před zničením protektorátními úřady).

V počáteční existenční nejistotě mu pomohl Jaroslav Ježek - angažoval jej jako dirigenta v orchestru Osvobozeného divadla. Zdálo by se, že pro klasicky vzdělaného dirigenta je cokoliv kromě vážné hudby nedokonalá hudební forma. Ne tak u Ančerla - vděčný za příležitost k obživě chopil se mladý dirigent práce se stejnou vervou, s jakou dirigoval vážnou hudbu. Od hráčů tanečního orchestru vyžadoval preciznost a čistotu provedení, čímž pozvedl jeho úroveň o několik pater výše. Na mnoha deskách s nahrávkami Ježkových písní, které zpívají pánové Voskovec a Werich, se tak skví jméno dirigenta Karla Ančerla.

Ančerl na sebe brzy upozornil i v cizině. Zaujal na festivalech Společnosti pro soudobou hudbu ve Vídni (1932) a v Amsterodamu (1933), opět sklidil vynikající kritiky. Snad v reakci na to získal místo u Symfonického orchestru Radiojournalu. Přesto se brzy dostavilo zklamání: místo pravidelné práce s orchestrem jen zaskakoval v nouzi, v Československém rozhlase mu byla svěřována spíše režisérská práce. 

Jeden ze záskoků mu konečně vynesl kýženou práci u symfonického orchestru. Ančerl stál na prahu velké umělecké kariéry, když do jeho života krutě zasáhla válka. Vlastně ještě před jejím začátkem, ihned po obsazení republiky, byl z rozhlasu propuštěn. Důvodem byl samozřejmě jeho židovský původ. V listopadu 1942 byl deportován i s manželkou do Terezína, kde se jim brzy narodil syn, který dostal jméno Jan. V neuvěřitelných podmínkách koncentráku se podílel na terezínských hudebních aktivitách, z místních vězňů-hudebníků se mu podařilo sestavit malý orchestr. Spolu s ním se objevil ve zrůdném propagandistickém filmu Město vůdcem darované. Němci už však světu neřekli, že záhy po natočení filmu, v říjnu 1944, byli Ančerl s manželkou a synem zařazeni do transportu do Osvětimi. Manželka i malý Jan zahynuli v plynu pravděpodobně ještě v ten den, kdy do Osvětimi dorazili. Podobný osud potkal i většinu členů jeho orchestru.

Karel Ančerl měl štěstí a přežil. Po osvobození tábora se spolu s dvěma dalšími muži dostal střídavě pěšky a střídavě na kole, které z nalezených součástek společně sestavili, do Náchoda, kde přemluvil řidiče autobusu do Terezína, aby ho svezl. Teprve tehdy se s jistotou dozvěděl, že přišel nejen o manželku a syna, ale i o oba rodiče. V Terezíně však potkal Hanu, jejíž osud byl prakticky totožný. V Praze se krátce nato setkali znova, a protože si tak nějak zbyli, vzali se. Jejich manželství, navzdory okolnostem jeho vzniku, bude šťastné.

Karel Ančerl byl jmenován ředitelem nově budované Opery 5. května, ve které za rok a půl nacvičil šest operních kusů. V euforii po osvobození Československa vstoupil v listopadu 1945 do komunistické strany. V září 1947 se stal opět zaměstnancem Československého rozhlasu, když byl jmenován šéfdirigentem jeho symfonického orchestru. Od jara 1948 krátce vyučoval dirigování na Akademii múzických umění, mezi jeho žáky patřil například Zdeněk Košler. 

20. října 1950 byl jmenován šéfdirigentem České filharmonie, čímž začalo jeho vrcholné umělecké období. Orchestr jej po Rafaelu Kubelíkovi a "nejmenovaném šéfdirigentovi" Karlu Šejnovi přijal vlažně a s rozpaky, k tomu jistě přispěl i fakt, že jej do funkce jmenoval Zdeněk Nejedlý. Postupně však filharmonie přišla jeho náročné zkouškové práci i nejvyšším uměleckým ambicím na chuť, zvlášť když jí Ančerl v době tuhnoucího komunismu otevřel dveře do světa, včetně toho západního. Tehdy také Ančerl politicky prohlédl - z nejprve nadšeného, později řadového člena KSČ se stala osoba sledovaná Státní bezpečností. Prakticky nepřetržitě mu hrozil zákaz výjezdů do zahraničí, zvláště když byl pravidelně shledáván nevhodným pro reprezentaci socialistického státu. V očích StB Ančerlovi nepomohl ani osobitý přístup, kterým se se situací vyrovnával. A tak jsou dodnes v jeho sledovacím svazku zvěčněny takové perličky, jako když skladbu protežovaného autora Václava Dobiáše Kantáta míru (Václav Dobiáš byl nejen skladatel, ale též významný funkcionář komunistické strany, který od února 1948 coby člen akčního výboru kádroval skladatele, později byl mimo jiné poslancem parlamentu, náměstkem ministra kultury i členem ÚV KSČ) označoval za "blbost, za jejíž partituru by nedal ani 3 koruny", nebo výstup na československo-východoněmecké celnici, kterou Ančerl projel bez zastavení a v rychlosti kolem 80 km/h porazil tři východoněmecké dopravní značky. Když byl v NDR zadržen a vrácen na československou stranu celnice k zaplacení pokuty, prohlásil prý, že jim příště za ty prachy přerazí závoru. Stejně tak StB věděla, že Karel Ančerl v době státních svátků nezdobí okna, nebo že na zájezdech vypráví v autobuse filharmonikům v nevhodných kontextech o chovu prasat v NDR...

Jakkoliv se mohou tyto příhody zdát tragikomickými, smutným faktem je, že sledován byl tehdy i některými členy orchestru. Přesto nakonec nikdy k zákazu nedošlo, vše se odbylo jen občasným napomenutím. Česká filharmonie pod vedením Karla Ančerla začala svou zahraniční pouť v Austrálii, aby pak navštívila USA i Kanadu, Japonsko, Nový Zéland, ale i takové země jako Čínu nebo dokonce Indii. Koncertování v evropských zemích na východě i západě bylo samozřejmostí. Ančerlovou zásluhou se Česká filharmonie zařadila do úzké špičky nejlepších světových symfonických orchestrů. O to těžší ztráta ji postihla, když se Karel Ančerl po okupaci Československa v srpnu 1968 rozhodl emigrovat. Sice ještě v roce 1969 řídil dva koncerty České filharmonie na Pražském jaru, jak se ale ukázalo, byla to rozlučková epizoda. Ančerl se usadil v Kanadě, stal se šéfdirigentem Toronto Symphony Orchestra a často hostoval u mnoha dalších orchestrů evropských i zpoza Velké louže. Na jeho zdraví se ale s odstupem projevily nejen útrapy války, ale také důsledky jeho kuřácké vášně. Ze života ve svobodném světě se tak neradoval dlouho - 3. července 1973 v Torontu zemřel.

Karel Ančerl patří bezpochyby k českým dirigentským špičkám světové pověsti. Přes všechna počáteční úskalí dokázal navázat na tradici, kterou u České filharmonie započal Václav Talich, a kterou neměl doma čas rozvinout Rafael Kubelík. Dokázal orchestr přesvědčit o správnosti své vize, což se nakonec ukázalo být rozhodující. Ve svém stylu pokračoval i v době emigrace, přičemž nezapomínal propagovat českou hudbu. Je zajímavé, že ani po odchodu do Kanady nebylo jméno Karla Ančerla doma zapovězené. Po Václavu Talichovi, kterému bylo bráněno ve vystupování, Rafaelu Kubelíkovi, který emigroval, a po ne příliš známém Karlu Šejnovi hrozilo, že náš první orchestr zůstane bez oficiální historie - a tak režim Ančerlovu emigraci prostě zatajil. Byť jeho pobyt v Torontu nebyl pochopitelně nijak zdůrazňován, desky s Ančerlovými nahrávkami byly v Československu k dostání i nadále. Jelikož Ančerla zastihl prudký rozvoj nahrávací techniky, řadí se dnes jeho nahrávky k tomu nejlepšímu, co může Supraphon v oboru vážné hudby nabídnout. 

Obrázky:

Fotografie Karla Ančerla: www.oskarmorawetz.com, autogram: vlastní sbírka