Velikonoce

„Vem si košík a zajdi k rybníku pro mladé kopřivy,“ říká babička a podává mi proutěný košík. Proutí krásně voní, tak zvláštně, tak čistě. Při vzpomínce na dětství cítím tu vůni i dnes. 

Je Zelený čtvrtek a na oběd bude špenát. Jako každý rok. Proplétám se pod letitými vrbami na hrázi rybníka. Moc kopřiv tu zrovna není. Něco mám, ale nebude to stačit. Zajdu se podívat ještě pod kvetoucí trnky. Cestou vyplaším popelící se slepice. Jedna dokonce vybíhá s velkým kdákáním směrem k zahradě. Vím, že když slepice v kurníku kdákají, tak oznamují, že snesly vajíčko. Dvě nám dokonce zanáší a babička neví kde. Jdu se podívat, zda tam nesnesla vajíčko. Snesla, je celé teplé, hřeje v ruce. Mám radost a s vajíčkem běžím domů. Že jsem šla na kopřivy, není v tuto chvíli pro mne vůbec důležité.

Babička mě doma pochválí, jak jsem šikovná. S pýchou a hrdostí se vracím najít svůj košík a dotrhat kopřivy na špenát. Dnes ho musím natrhat plný. Je Zelený čtvrtek a každý musí sníst nějaké zelené jídlo. Jindy trhám jen trošku kopřiv na krmení pro housátka. Babička jim dělá zvláštní pochutinu. Vařené brambory zasype šrotem a horké mačkadlem v díži pomačká. Nakonec zamíchá nakrájené kopřivy a nandá do krmítka housátkům. Žlutá housátka se těší, radostně štěbetají a plní si svá hladová volátka.

Večer na Zelený čtvrtek chodili koledníci, jak chlapci a děvčata, ke kapličce na začátku vsi. Tam se seřadili a každý měl buď dřevěný trakař, nebo řehtačku. Řehtáním se zaháněl Jidáš. Chodilo se řehtat ještě v pátek a naposledy v sobotu. Já chodila s řehtačkou, která měla na sobě namalovanou pestrobarevnou malou kytičku. Bratr, neboť byl starší, měl už velkou. Vydávala hrubý hlas, zato moje měla radostný až rozverný hlásek.  Mám ji dodnes a nechávám si ji jako vzpomínku na Velikonoce.

Velký pátek byl vždy zvláštní pro mě tím, že se nesmělo kopat a hrabat v zemi. Babička říkala, že se kope hrob a mohl by někdo z našich blízkých umřít. V tuto dobu jsme chodily s maminkou na vrbové proutí a pletly se různé pomlázky. Podle toho, z kolika proutků to kdo uměl. Někdo dokonce zvládl i držátko na pomlázce. Upletené pomlázky se na koncích ozdobily pestrobarevnými mašlemi.

Na Bílou sobotu babička napekla rozinkové mazance. Na každý nakynutý mazanec udělala nožem křížek, pomazala vajíčkem a dala péct do trouby. Většinou pekla tak čtyři. Dál se u nás doma pekly jidáše. Ráda jsem je po upečení ještě horké potírala teplým medem. Vím, že jsem byla různě zapatlaná, ale radost z odvedené práce vše vyvážila. Každý jidáš jako by se smál a na chuť také nikdy nezapomenu. Párkrát jsem se k této tradici vrátila, ale nikdy nebyly tak dobré jako od babičky. Nikdy na Velikonoce nechyběl ani beránek z piškotového těsta. Na krku měl uvázanou červenou mašličku a do čumáčku mu babička strčila kousíček chvojky. S bratrem jsme na něj měli vždy velkou chuť.

Na Velikonoční neděli se u nás se barvila vajíčka pro koledníky. Hlavně v cibulové slupce a občas i včelím voskem. To mi moc nikdy nešlo, ale radost z takového barvení jsem měla velkou. Na druhou stranu, dalo se i ledacos pokazit.  Postupně jsme od takového barvení ustoupily. Barvilo se jen v cibulových slupkách a nikdy se nic nezkazilo. Obarvená vajíčka byla jak malovaná. Ještě před vložením do vroucích slupek se na zahrádce natrhaly různé květy a třapaté lístky. Přiložily se na vajíčka a celé vložily do silonové punčochy. Dobře zatáhly provázkem proti případnému smeknutí nebo posunutí květů. Po uvaření se na obarvených vajíčkách zobrazily přiložené rostlinky.

Po vychladnutí vajíček vzala babička kůži ze špeku a potřela si vrásčité ruce. Každé vajíčko pomastila, aby se krásně lesklo. Nakonec otřela mastnotu z vajíček hadříkem a s láskou a očekáváním vložila do velké kulaté slaměné ošatky. Okraj nazdobila bonbony a odnesla ven na dvůr do špajzu. Vše bylo přichystané na zítřejší pomlázku.

Očekávané Velikonoční pondělí je tu. U nás chodili na koledu nejen chlapci, ale i děvčata, i když ty pouze do určitého věku. Každý měl v ruce pomlázku, košíček na vajíčka. S naučenou koledou jsme obcházeli celou vesnici a panímámu vždy řádně vymrskali. Pak si každý vybral za koledu z ošatky vajíčko, občas dostal i nějakou sladkost. Košíčky jsme měli kolikrát tak plné, že se i některé vajíčko vykutálelo na cestu. Vzpomínám, že jedna paní z vesnice dávala přímo sebraná vajíčka z kukaní. K té jsem jako malá chodila nerada. Raději jsem měla vajíčka barevná. Po obejití všech domů jsme si sedli na travnatou mez a prohlíželi si vykoledovaná vajíčka. Každé bylo jiné, každé něčím zvláštní.

Miluji vzpomínky na dětství a ráda se do nich vracím. Tato doba byla bezstarostná, plná zvláštních dobrodružství, avšak pro dnešní děti těžko pochopitelných.