Alzheimer – 12. díl - Další člen rodiny

Milenka se na staříka prakticky vykašlala, neboť z něj už nic nemá. Žádné peníze, nákupy, ani popíjení vínka, natož braní věcí z jeho bytu. To my ho máme stejně rádi i po tom všem co nám udělal, neboť jsme rodina.

Milenka za ním nepřijela na zámek dlouhou dobu a neustále se na něco vymlouvala. Jednou prý byla na dovolené v zahraničí, pak u rodiny, následovala další dovolená, pak ji bolelo koleno, nebo byla prý nachlazená. Stařík jí to bohužel věřil, neboť ona byla vždy na prvním místě před námi. A nyní se opět ukázala ve své hadí podobě. Nás to už vůbec nepřekvapilo, neboť její chování jsme již dávno prokoukli. Sotva totiž začal být stařík nemocný, tak nám řekla, že se o něj nikdo starat nebude a ať ho strčíme do LDN. To se nestalo a více jak před rokem jsme si ho vzali k nám domů. Byl by u nás dodnes, kdyby jí nebylo, nemanipulovala by s ním a dostal by včas léky na zklidnění svého agresivního chování. To bylo totiž jedno k druhému.

A tak našeho staříka navštěvujeme na uzavřeném oddělení se zvláštní péčí. Ten název opravdu sedí, neboť pokud se chceme dostat až do jeho pokoje, tak musíme překonat plno zavřených dveří. Nejdříve musíme projít bránou do zámku, kterou hlídá kamera a vrátný vše vidí ze své kanceláře na kameře. Pokud jdeme na návštěvu, tak si nás prohlédne a až poté nám otevře. Vcházíme do krásné zahrady a odtud se vydáváme do hlavní zámecké budovy. U hlavních dveří jsou k dispozici roušky a také desinfekce na ruce. Je to nutné, neboť pokud by se na staré lidi přenesla nějaká viróza, tak by to mohl být jejich konec.

Cestou na oddělení musíme projít další troje dveře, které se otevírají na kód, který si sami nacvakáme. Po projití se za námi dveře opět zavřou, aby sem ani tam neproklouzla žádná myš. Toto se mi zde opravdu líbí, neboť jsou zde senioři s různými stupni demence nebo podobným onemocněním. Kódy k otevření daných dveří jsou nutností z toho důvodu, aby jim nějaký jejich klient nedobrovolně neodešel.

A nyní už vcházíme do prostorné haly, která je zařízená nábytkem z šedesátých let. Stará obývací stěna, sedačka, stolek a křesla. Zde si mohou pacienti sednout a dívat se na televizi a připadají si jak za dávných let, zkrátka jako doma. Možná, že právě tuto obývací stěnu měli kdysi doma a navozuje jim tento prostor pocit bezpečí.

Kdykoliv sem přijdeme, tak zde sedí jeden zvláštní pacient, který jak mě uvidí, ihned za mnou běží. Asi mu někoho připomínám z dávných časů. Pokaždé mi říká něco jiného a já si ho vždy vyslechnu a až poté jdu za naším staříkem. Ten většinou leží na posteli a nemá snahu se ani nijak zvednout. A tak nezbývá, než se k němu nahnout a přes respirátor s ním komunikovat. Většinou mu říkáme co je nového doma, jak je venku, co jsme dělali, co naše děti. Poté bystříme jeho paměť a ptáme se, co měl k obědu, co bylo v televizi, a zjišťujeme, jak také chodí, zda si povídá se spolubydlícím.

Jednou je na tom stařík lépe, jednou hůř. Pokaždé mu doneseme upečené koláče, ovoce, noviny a třeba i křížaly. Vždy se i zeptáme, zda už ho navštívila jeho milenka. Bohužel ještě ne a její výmluvy jsou i nám už trapné. To byla tajná mnohaletá láska jako trám a najednou skončila a ona ho takto odkopla. Stařík na ni čeká každý den, ale ona nemá chuť již za ním jezdit. Jediné plus je v tomto případě, že nevnímá moc čas a myslí si, že je tu zatím jen pár dní.

Zhruba po pěti našich návštěvách zjišťujeme, že se mu na stolku objevily nové věci. Byla tam jedna nejlevnější trubička s náplní, levné pivo v plechovce a divný dva kousky bábovky v krabičce od másla. Ihned jsme věděli, která uhodila. Konečně za ním byla. S manželem se na sebe podíváme a řekneme si, že jí není hanba za takové dary. Přeci když jdu za někým na návštěvu, tak mu koupím jen samé lepší věci. Zkrátka takové, aby mu člověk nějak prospěl, doplnil vitamíny a potřebné živiny. U ní to byl pravý opak, neboť donesla něco, aby se neřeklo.

Čas plynul a máme prosinec a budou Vánoce. Za staříkem šla tentokrát naše celá rodina, včetně malé pravnučky. Donesli jsme mu cukroví a vánočku a měli jsme naplánovanou další brzkou návštěvu i s posezením v místním obýváku. Dnešní setkání bylo milé, neboť se celkem o vše zajímal a s každým si popovídal. Paměť mu sloužila v rámci možností a já se těšila, že ho příště vezmeme do parku, aby si sáhnul na sníh a nadýchal se opět čerstvého vzduchu.

Plány byly, avšak tato návštěva byla poslední, kdy s námi komunikoval. Za pár dnů nám večer volali, že staříka a i další pacienty někdo v domově nakazil chřipkou a jeho stav je vážný. Další den ráno se jelo na návštěvu, avšak spal a ani doktorům se nepodařil probudit. Svůj boj s nemocí vzdal, nepral se s ní a bohužel nevíme proč. Možná to bylo věkem, měl nedožitých 94 let a možná zklamáním z jeho milenky. A tak se mu po novém roce srdce nadobro zastavilo.

A tak Jano věz, že odchodem někoho blízkého nic nekončí. Já se ze všeho trochu zhroutila a stařík mě chodí navštěvovat, neboť nedosáhl klidu. Vidím ho všude, ale o tom až příště.