Alzheimer – 11. díl - Další člen rodiny

Já jsem nebezpečný špion, který se bojí o svůj život. A z našeho staříka se stane na sklonku babího léta zámecký pán, kde mají potom přístup jen vyvolení.

Pomalu každý den jsem s ním chodila ven po naší ulici, aby se z něj nestal ležák. Nápomocné k chůzi mu bylo chodítko a kolikrát s ním šel stařík opravdu velmi rychle. Cestou jsem na něj mluvila a bystřila jeho paměť, avšak dnes se mi zdálo, že je nějak málo mluvný. Řekla bych, že je na mne snad i naštvaný, aniž bych tušila, co se stalo.

A večer jsem zaslechla jeho kousek rozhovoru se svojí milenkou. Vůbec jsem netušila, o kom je řeč, avšak byl velmi vznětlivý, arogantní. Toto se opakovalo více dní a i několikrát za den, že byl tak rozzlobený, že si nezavíral dveře do pokoje a hovor byl slyšet po celém domě. A pak jsem přišla na to, že si myslí, že má v mobilu odposlech a my na něj kujeme pikle. Jeho milenka ho v tom ještě více utvrzovala a nabádala, ať mu ihned zakoupíme nový mobilní telefon.

A pak se to stalo, že jeden den obvinil manžela, že mu nandal do mobilu odposlech. Ať se mu to snažil vymluvit, jak chtěl, nepomohlo to. Manžel byl dosti rozzlobený a i já už byla z toho všeho velmi vyčerpaná. Intenzivně jsme mu hledali domov pro seniory se zvláštní péčí, avšak marně. Čekací doby byly roční a nám hrozilo vyhoření, rozklad rodiny, úplná destrukce našeho života.  Nakonec nás zachránil nápad na dočasnou péči na víkend.

Všichni jsme se velmi těšili, že zhruba za dva týdny budeme mít volno, klid. A tak manžel odjel už s klidným svědomím na lepší zítřky na služební cestu. Já jsem ho ujistila, že vše ještě nějak sama zvládnu, avšak nestalo se.

Stařík se stával agresivním a volat chodil už do koupelny. Tak jeho hovory s milenkou se nesly celým domem jako z rozhlasu. Dozvěděla jsem se, že jsem nebezpečný špion, zvláštně vycvičený a že jsem mu dala všude možně štěnice. Také, že se tvářím mile a přitom jsem pěkná sv… Já, která mu denně peču buchty, krájím ovoce, chodím s ním ven, starám se o jeho blaho. Tak to člověka opravdu zamrzí a srazí na kolena a vžene slzy do očí. Opět v noci brečím a říkám si, proč ho ta jeho milenka ve všem podporuje. O co ji vlastně jde? Je tajná, tedy by nic po něm nezdědila a ani byt by jí nepřipadl. Zdálo se mi, že s ním velmi manipuluje, a když ví, že má demenci, tak ho popichuje proti naší celé rodině.

Ráno jsem se ho již začínala bát, neboť jsem věděla, že vše se velmi vyhrotilo. Jeho zloba a agrese byla hrozná a hrozilo, že se mě pokusí i nějak zneškodnit, zmrzačit. Po obědě jsem sebrala odvahu, že si s ním promluvím o tom, z čeho mě vinil. Bohužel vše bylo marné a já jen tak utekla se zdravou kůží. Ihned jsem volala manželovi, ať se co nejdříve vrátí, že se bojím o svůj i synův život.

Ještě ten den večer se nám podařil stařík umístit do odlehčovací péče. Já ho tak rychle vypakovala z našeho domu, jak kdyby hrozil výbuch sopky. Svetr, boty, léky, pyžamo, bačkory a pryč. Zbytek věcí dodáme další den. Uf, spadl mi obří kámen se srdce a nervově jsem se začala skládat. Celé napětí za tu dobu se mi uvolnilo a já se klepala a brečela jsem. Stále jsem slyšela jeho šourající se kroky a ťukání hole o podlahu. Uplně jsem se bála, že se otevřou dveře a tam bude stát on.

Nestalo se a jeho pobyt se v odlehčovací péči místo víkendu protáhl na pět měsíců. Cena byla za pobyt velmi vysoká, ale za ten klid to stálo. Zařekla jsem se, že už ho nikdy nechci vidět. Vydržela jsem to zhruba tři týdny a nedalo mi to, abych ho nešla navštívit, neboť začal brát již léky na zklidnění. A chodila jsem tam každý druhý den, opět jsem mu pekla buchty, kupovala ovoce a brala mu na pohlazení i naší kolii. Byla jsem rozpolcená. Na jednu stranu jsem na něj byla velmi rozzlobená, bála jsem se ho a na druhou stranu, jsem dobře vychovaná a také jsem hodný a citlivý člověk. Tedy jsem ho navštěvovala a intenzivně jsme obvolávali sedm domovů, do kterých jsme si podali žádosti. Postupně jsme pociťovali, že se nám ten jeho pobyt prodražuje a neutáhneme ho navždy, neboť jinde nám ho nechtěli vzít. Za tu dobu nás jeho pobyt v odlehčovací péči stál více jak 150 tisíc.

Situace už začínala být i neúnosná s jeho zdravotním stavem, neboť se z něj v daném zařízení stával ležák. Nikdo s ním nechodil ven, necvičil, nebystřil paměť, zkrátka nic. Ba dokonce začal dostávat i plíny a pokoj začínal být silně cítit močí. Kdykoli jsme za ním přišli, tak ležel oblečený v posteli. Tak jsme ho dali alespoň ven na sluníčko, na čerstvý vzduch. Zde mohl sledovat různé procházející lidi, pobíhající kočky, projíždějící auta i vlaky. Venku bylo vždy živo, tedy bylo pokaždé na co koukat.

A jeden den se to stalo a nebýt známostí, tak by se ten den vůbec nestal. Zavolali nám z jednoho domova, že se uvolnilo místo a že nám tam staříka ihned vezmou. Sláva a hurá, tolik radosti ten den jsme měli, že se to nedá ani popsat. A tak se z našeho staříka stal obyvatel zámku, neboť ten ústav se zvláštní péčí je na zámku. Zámek je pro veřejnost uzavřený, tedy šanci na prohlídku mají jen vyvolení.

A tímto rychlým shrnutím bych uzavřela naše trampoty se staříkem. Navštěvujeme ho každý týden a za pěkného počasí ho bereme na invalidní vozík a korzujeme po zámecké zahradě. Venku mají papoušky, rybičky, kozu, čítárnu, hřiště a mnoho dalšího. Tedy strávit poslední zbytek života na zámku se nepoštěstí každému.

A tak Jano, věz, že lepší je být chudá a šťastná, než být zámeckým obyvatelem. Myslím, že jsme mu vybrali hezké bydlení na sklonku babího léta.