Vánoční zuby

Proč by mě vždy na Vánoce nemohl chytit vždy jeden zub? Zubů mám plnou hubu, tak do důchodu mám o zábavu postaráno. Tradice všeho druhu se musí přeci dodržovat.

Kdo by neznal písničku „Každým rokem na Vánoce…“ Tak u nás již třetím rokem na Vánoce mě chytne vždy bolest zubů. Pokaždé se jedná o jiný zub. Nejsem žádný lajdák a zubaře navštěvuji preventivně co půl roku. Celý rok nemám se zuby problém, ale jak se zdá, tak na konci roku to musím dohnat. Někdo dohání práci, jiný papírování, podnikatelé to, co by dali ještě do nákladů. Já doháním zuby, které za celý rok ani nevěděly, že by mohly pozlobit. Přeci nebudou jen na kousání, ať si také užiji trochu jinou zábavu, kterou mohou přinést.

Před třemi roky přímo na Silvestra začala moje tradice s bolestí zubů. Ráno mě probudila velká bolest zubu a ani jsem nevěděla, který to přesně je. Hned si říkám, že to zaženu práškem. Vezmu si prášek s pocitem, že vše bude dobré. Po pár hodinách zjišťuji, že prášek nezabral a zkouším různé babské rady. Nic nezabírá, ani pánské rady se slivovicí. Den se pomalu přehoupl do odpoledne. Zub bolí jak blázen, já stojím u umyvadla a stále ho chladím studenou vodou. Že bych měla dělat jednohubky, chlebíčky a další pochutiny, tak o tom ani nepřemýšlím. Celá rodina je už hodně nervózní, jak to vlastně se mnou dopadne. Slyší, jak vzdychám z koupelny, ale dovnitř se nikdo neodváží.

Ve čtyři hodiny odpoledne se rozhodnu, že to takhle dál nepůjde a musím na pohotovost. Poveze mě tam manžel, protože já už mám celkem dost. Do ruky si beru základní výbavu, kterou je velká pet láhev plná studené vody. Celou cestu popíjím vodu a chladím zub. Pomalu ale jistě začínám být přepitá jak žába. Jsme na místě, kde si zakoupíme v automatu lístek na poplatek 90 korun. Ordinace se nachází v hrozném prostředí, kam jsme se dostali po směru šipek. Vcházíme dovnitř budovy, kde již na schodech stojí plno lidí. Všichni se drží za tváře a různě hekají. Jsme tu správně. Přichází další a další lidé. Všichni stojíme před ordinací, protože pohotovost začíná od páté hodiny.

Dole bouchnou dveře a směrem k nám se davem prodírá mladík s dívkou v objetí. Oba mají vlasy samý dred, kožené oblečení, cvoky, piercing. Lidé se rozestupují a někdo i zabrblá přes oteklou tvář, co to jako má být, ať si stoupnou do fronty. Dvojice ničeho nedbá a směle kráčí po schodech vzhůru. U dveří ordinace se zastaví a někteří lidé se začínají i nahlas pochechtávat. A to neměli dělat, protože mladík vyndává klíče a odmyká ordinaci. Všem lidem hodně zatrnulo a někteří ihned odchází.

Mě pouze polil pot a raději jsem si cvakla z láhve vody. Manžel se na mě podívá a s obavou praví: „Nechceš si to ještě rozmyslet?“ Odpovím mu, že ne a vcházíme odhodlaně dovnitř čekárny. Mám strach a usedám dál od dveří. Prohlížím si pozorně každého pacienta, který vychází ven z ordinace. Chci si udělat o doktorovi lepší obrázek než ten, který mám doposud z jeho vzhledu. Manžel opět na mě pohlédne s velkou obavou, zda po návštěvě lékaře mi nebude ještě hůř.

Otevírají se dveře a dalším pacientem jsem tentokrát já. Naposledy se rozhlédnu po čekárně, jako kdybych šla na smrt. Nejistě vstupuji dovnitř a cítím, jak se klepu po celém těla. Dokonce mě přestal bolet i zub. Usedám na křeslo a čekám. Vidím, že za plentou si mladík, vlastně pan doktor, něco dodělává. Roztáhne plentu a mile mě pozdraví. Vidí, jak se bojím a dál na mě mluví. Po pár jeho větách už nemám žádný strach a dokonce i vtipkuji. Je opravdu milý, svou práci dělá s láskou a plným nasazením. Zub mi ošetřil, jak ještě nikdo. Takového milého zubaře jsem ještě nikdy nepotkala. Člověk opravdu nemůže posuzovat lidi podle vzhledu, ale podle toho, co mají uvnitř. Rozloučím se s ním, podáme si ruku, popřejeme zdraví do nového roku.

Vycházím z ordinace, kde na mě čeká můj již zcela od strachu zelený manžel. Lidé na mě koukají a čekají, co řeknu. Já doktora vynachválím až do nebe, že ten kdo se bál, už se nebojí.

Za rok tu máme další Vánoce a další můj zub. Tentokrát jdu za svým zubařem, kterému já říkám ras a moje děti opice. Opice mu říkají, protože je strašně chlupatý. A ras mu já říkám, že nikdy nechápe, že vás něco bolí. Prosím ho o injekci, abych ošetření lépe snášela. Sestřička se na mě podívá a s úsměvem řekne: „Prosit můžete, ale vy to vydržíte, nic vám nedáme“. V bolestech mi ošetří zub nějakou provizorní plombou. To mám zase Vánoce, pomyslím si.

Po novém roce začínám dělat svého psího zákazníka až odpoledne. Paní má zpoždění a moc se omlouvá, že se zdržela v ordinaci. Při stříhání si začínáme povídat a já se dozvídám úžasnou věc. Majitelka je zubařka z nedaleké vesnice, kam dojíždí z Brna. A byla ruka v rukávě, jak se říká. Ihned se objednávám k ní do ordinace. Už k žádné opici a ani rasovi nikdo nepůjdeme. Zub mi ošetřila výborně a ještě mi celou dobu vyprávěla o svém pejskovi.

Rok se sešel s rokem a dnes se mi ulomil zub, bolí už na pouhý dotek. V noci jsem napsala tento článek, ráno udělám pár pejsků a pak hurá za svou milou zubařkou. No nemám to veselé Vánoce? Krásné svátky všem.