V náručí i v prsním svěráku

Tento příběh bude o tom, jak majitel u svého psa zůstává v salonu s tím, že vám bude nápomocen, takzvaně k ruce. Snaží se vám práci usnadnit, jak to jen jde. Jedna zákaznice použila na držení psa svůj speciální držák, zkrátka každý dokáže vymyslet své originální nápady. Zde jsou dva příklady této neuvěřitelné originality.

Pokud je pejsek neposedný, tak jsou někdy opravdu další ruce k nezaplacení, práce jde rychleji, a i lépe se pracuje. Majitel pejska natáčí a zvedá, jak právě potřebuji. Společně jsme sehraný tým.  Jindy je ale taková pomoc pouze jen v jeho představách. Někdy se tam opravdu majitel plete, úplně překáží, což nikdy nedokáže pochopit. Občas takové pomocníky poprosím, ať si sednou na židli a jen se dívají. Někteří poslechnou a jiní si dál trvají na svém, tak nezbývá než se s jejich pomocí nějak vypořádat, nebo úplně smířit.

Jedna starší paní držela svého maličkého psa v náručí u stolu s tím, že ho nemůže dát na stůl, že by se bál. Ať ho ostříhám, zatímco ho bude držet v náručí a že bude mít na oblečení chlupy, tak na to ať nehledím. Koukám na paní, zda to myslí opravdu vážně, myslela. Byla o tom velmi přesvědčená a stále se divila, proč by to takto nešlo ostříhat. Nakonec povídá: „Vždy, když budete chtít stříhat chlupy, tak mi nejdříve řeknete.  Já dám ruce stranou, abyste mě náhodou také nestříhla  a pak už Vám tam nebude vůbec nic překážet.“ Poté se usmála a čekala, až začnu stříhat. „Ale takto by to opravdu nešlo, takto se pracovat nedá,“ povídám na to. Položila tedy dost neochotně psa na stůl, kde jsem ho celého upravila. Paní byla nakonec ráda, že nemá na oblečení žádné chlupy. Byla ráda také z toho, jak byl její pes statečný. Vůbec se nebál, jak si dopředu myslela. Nyní chodí do salonu pravidelně každé tři měsíce. Zatímco já stříhám, paní si vybírá ze sortimentu zboží v obchodě. Sem tam zamává pejskovi, občas ho přijde pohladit a všichni jsme spokojení. Musela uznat, že se psem v náručí to opravdu nepůjde.

Odpoledne přišla na úpravu paní s maličkou čivavou. Byla dlouhosrstá bílé barvy, jen tlapičky a ouška měla černé. Paní si přála psa celkově ostříhat, že prý má doma po celém bytě chlupy, i postel je jich plná. Majitelka měla plnoštíhlou postavu menšího vzrůstu. Prsa jí sahala akorát na střihačský stůl, neboť naopak já jsem velká a mám ho daný výš pro svou práci. Začala jsem stříhat záda a Timíček, jak se čivava jmenovala, stál jako socha. Vše probíhalo klidně, až do té doby, než se začalo stříhat bříško a takzvaný podvozek, jak tomu říkala paní majitelka. Tato oblast na těle se mu na stříhání vůbec nelíbila. Odmítal v klidu stát, pobíhal po stole, hopsal, takový malý neposeda se z něj stal. Tu paní přišla s podivným nápadem, který by nikdo nečekal. „ A tento je vyzkoušený“, povídá se zvednutým ukazováčkem. Zvedla  Timíčka za přední tlapky tak, že zůstal stát na zadních otočený bříškem na mě a zády k ní. Přistoupila za jeho záda a z každé strany přiložila jedno své prso, takový prsní svěrák na záda, který ho držel. Nastalo nenadálé zklidnění. Pes stál ve svěráku úplně bez hnutí, já se také ani nepohnula. Kdyby mi zákaznice neřekla „můžete klidně stříhat, už nebude pobíhat po stole, já Vám ho takto podržím,“ tak tam snad koukám pořád. Beru do ruky strojek a ještě celá udivená ostříhám celé bříško.

Taková pomoc při držení psa v klidu se opravdu nedala odmítnout. Ba naopak byla vítaná, splnila svůj účel. Při domácím česání prsní svěrák prý používá také, jinak by Tima neučesala. Poté se svěřila, že takto doma i společně usínají v ložnici. Co na to její manžel, tak to už se nezmínila. Asi věděla proč.