„Už jdou, rychle se schovat.“ Lítáme ve štupovaných punčocháčích po kuchyni a hledáme úkryt. Brácha vklouzne pod stůl a já babičce na klín. „Pevně mě drž a nepouštěj!“ Řeknu jí a strachy se celá klepu.
Řinčení okenních tabulí neustává. Řvaní čertů, cinkání řetězů a zvonění se rychle přibližuje. Mocné dupání na betonovém prahu sílí a první chlupatý pekelník vlítne s hlasitým blekotáním do kuchyně. Mlátí okolo sebe březovým koštětem, až se mu odlamují konce. Za ním vbíhají další a další čerti. Už je jich plná kuchyň a vypadají hrozivě. Každý drží ohromné koště. Některý z čertů má přes rameno přehozený jutový, nebo režný pytel. To mají na zlobivé děti. To už vím, to říkal dědeček. Dva čerti mají také vidle. To budou asi ti nejvyšší pekelníci, zauvažuji.
Rozhlédnou se po místnosti a chudák děda sedí hned u vchodu. Chytnou ho pod paždím a strkají do pytle, jak to jen jde. Zakřičím, že ne. Čerti ho pustí a otočí se směrem na mě. Dupnou do dřevěné podlahy, až se mi zdá, že se zem zatřásla. Silně praští koštětem do pelesti u gauče. Strašně se bojím a přikrývám se babiččinou zástěrou. Zrychleně dýchám a do očí se mi derou slzy. Cítím, jak mi někdo sáhnul na záda. To bude jistě můj konec. Zhluboka se nadechnu a v tom uslyším křik bratra Pavla. Čerti ho našli a vytahují ho z pod stolu. Pavel vříská a drží se jak klíště nohy od stolu. Táhne i stůl sebou. Chudák, byl špatně schovaný, co s ním bude?
„Klid, čerti!“ zakřičel někdo. Z pod zástěry vidím bílý plášť. Pomalu odhrnuji kostkovanou látku babiččiny zástěry a opatrně vystrčím špičku hlavy. Opravdu jen kousíček, aby si mne náhodou nevšimli čerti. Jsem si totiž stoprocentně jistá, že mě neviděli a jsem dobře ukrytá.
Slyším příjemný hlas Mikuláše, který se ptá maminky, zda jsem byla po celý rok hodná. V duchu se modlím, ať řekne, že jsem byla. Přeci na mne neřekne, že občas jsem i zlobila a nechtěla například dojít housatům v létě na kopřivy. Babička mi sundá zástěru z hlavy a pevně mě přitiskne k sobě, abych se nebála. Nejdříve mám hlavu sklopenou dolů, a i tak se ji bojím zvednout. Maminka mě pohladí po dlouhých vlasech a řekne.: „Janička je moc hodná holčička, tu si do pekla neberte“.
Mikuláš se na nás podívá a usměje se tak, až se mu zvlní plnovous. „Dobře tedy, to rád slyším. Anděli, pojď sem a obdaruj tady tu hodnou holčičku.“
Pomalu zvedám oči, abych si prohlédla Mikuláše, který je o dost vyšší než ostatní. Uvidím jiskřící oči a vlídnou tvář. Až do stropu mu sahá mikulášská čepice s červeným křížem uprostřed. Dlouhé vlnité bílé vlasy i vousy mu splývají až na prsa. Oblečen je do bílé noční košile a přes ni má červenou vestu. Mikulášská košile se hodně podobá právě takové, co nosí babička na spaní. Levou rukou se opírá o zvláštní berli. Asi bude už moc starý, pomyslím si, když má hůl.
Něco zašustí a já se otočím tím směrem. Stojí tam anděl. Hledá pro mě nějaký dáreček ve velkém oválném košíku. Anděl je krásný. Je oblečen do dlouhých bílých šatů. Zlaté kudrnaté vlasy se mu třpytí jako večerní obloha a kulaté tváře má červené od mrazu. Dál už jsem si ho neprohlížela, protože právě našel můj dárek. Natahuji zpocenou ruku. Anděl mi ho podá, pohladí mě po tváři. Nakloní se ke mně a povídá: „Za odměnu si můžeš ještě sáhnout na moje křídla.“ Otočí se a na zádech má křídla. Nejsou to obyčejná křídla, jsou nádherná. Pohybují se nahoru a dolů. Vypadá to, jako by se chtěl vznést nahoru do hvězdné oblohy.
Na křídla jsem nesáhla, bála jsem se. Byla jsem po celou dobu tak zaujatá andělem, že jsem si ani nevšimla, že můj bratr má už také v ruce dárek. No ale co to má v té druhé ruce? To já nemám. Co to jen má? Ptám se sama sebe. Koukám hned na zvláštní balíček a zase zpátky na bratra.
Pavel pomalu otevírá pěst, aby se podíval, co to ještě dostal. Je to bílý papírový ubrousek, v kterém je něco ukrytého. Pomalu rozbaluje uzlík a já na něm vidím, že se trochu bojí. Uvnitř má velký kus černého pekelného uhlí. Hodně se zhrozí a podívá se na maminku, co si o tom myslí. Ta mu řekne, že asi trochu musel zlobit, když dostal i uhlí od čerta. Brácha pokývá uznale hlavou, však on ví, že občas i zlobí.
Anděl začíná zvonit k odchodu na zlatý zvonek, který má pověšený na krku. Nejdříve vyběhnou z kuchyně čerti, pak Mikuláš a poslední odchází s mávajícími křídly na rozloučenou anděl. Celý průvod se vydává ven do tmy. Pomalu slézám z babiččina klína a sedám si na štokrdle ke kamnům. Je mi zima.
V ruce držím balíček s červenou stužkou. Chci se podívat, co v něm bude. Nahoře jsou mandarinky, perník, panenská jablíčka, buráky, žvýkačka, figurka a nějaká sladkost.
Pavel už se také přestal bát a dělá hrdinská ramena a chvástá se. V tom zpět do kuchyně vbíhá jeden čert a hrozí zvednutým prstem Pavlovi: „Víš, co jsi slíbil, že budeš hodný.“ Bratr tiše přikývne, už má respekt. Čert se otočí na kramfleku a vybíhá s velkým dupáním do tmy. Konečně nastává klid a přichází pohoda začínajícího adventu.
