Prdlajs a ne zima

Kde jsou ty časy, kdy se sáňkovalo, klouzalo na pytlích z kopců, sněhem se brodilo pěšky do školy, skákalo do závějí, bruslilo po rybníce, jezdilo po potoce na kačerech a prázdniny byly hlavně uhelné. Jsou pryč.

Já se při procházce sněhem přenesu do dětství, uklidním si mysl. Však dětství bylo tak bezstarostné. V zimě jsme se ráno brodily sněhem do školy. Častokrát se totiž stávalo, že bylo tolik sněhu, že ani nepřijel autobus a ani vlak. Vůbec by nás v té době nenapadlo jít domů, ale šly jsme do školy, pěšky pět kilometrů s těžkou aktovkou na zádech. Co na tom, že jsme přišly o něco později, promrzlé, promočené. Byly jsme hrdé, že jsme to dokázaly. V dnešní době by nikdo z dětí nešel do školy takový kus pěšky. Šel by domů a zalezl na počítač hrát nějaké hry.

Prázdniny jsme mívaly uhelné, na které také moc ráda vzpomínám. Když pan školník donesl do třídy poslední uhlák uhlí a oznámil, že až se naposledy přiloží a pak nám už bude zima, můžeme jít domů. V kamnech vždy krásně praskalo, občas vylétla i nějaká jiskra. Okolo kamen jsme měly vyrovnané promočené boty a rukavice palčáky, aby nám uschly, než půjdeme ze školy domů.

Po škole honem udělat úkoly, nanosit dříví a hurá ven. Někdy jsem šla bruslit, jindy jsem šla na pořádnou klouzačku. Vždy přímo od dvířek zahrádky jsem vyrážela ihned na bruslích dolů směrem k rybníku, nebo na druhou stranu do kopců na klouzačku. Domů jsem se pokaždé vracela promočená, že by se daly punčocháče ždímat. Celá jsem se převlékla a dala jsem vše usušit na šnůru nad kamna. Voda kapala na rudé pláty kamen a vždy to krásně zasyčelo. Já měla na klíně kočku Rozinu a na otevřené troubě horký čaj. Maminka mi donesla lavor s horkou vodou, přidala sůl a já si tam namočila promrzlé, pomalu už modré nohy. Za chvilku mi na jídlo ohřála chlupaté knedlíky se zelím a škvarky. Prý, abych nabrala sílu. Tu chuť na jazyku cítím dodnes. Občas si je také doma udělám, ale nikdy to není ono. Bude to asi tím, že jsem už velká, nepraskají polena v kamnech a nemám nohy ve škopku.

Letošní zima, jako i ty tři předešlé, za nic nestála. Zatím máme leden, tak není ještě letos nic ztracené. Někdo se z předešlé mírné zimy zaradoval, další i zaplakal. Vlekaři prodělali nos mezi očima, silničáři naopak ušetřili.

Dětské smutné oči stále koukají na sáňky, boby, brusle, které stále čekají na svou letošní velkou premiéru. Příroda si nestačí s takovou zimou ani odpočinout.

Pejsci, kteří zimu moc nemusí, tak těm bylo už dva roky hej. Pokud byla přeci jen nepřízeň počasí, dostali na sebe teplou bundičku, kombinézu nebo svetr. Těch pár dní přečkali a pak se už zase opět oteplilo. Majitelé ušetřili peníze za nákupy oblečků pro své miláčky. Potom také za krémy na natírání tlapek, které je chrání před posypovou solí. Na druhou stranu psi, kteří milují zimu, si vůbec nic neužili. Náš pes přímo zbožňuje běhání ve sněhu. Musím se přiznat, že i já. Procházka zasněženou krajinou má zvláštní magické kouzlo. Jen doufám, že za tím kouzlem nebudu muset jezdit na hory, kde se uměle zasněžuje a že dnešní děti nebudou znát zimu jen z vyprávění a obrázků.

V sobotu nás zima opět překvapila. Kraj pokryla velká ledovka, auta stála nakřivo na ulici. Lidé padali hned po prvním kroku. Ven se ráno nedal vystrčit ani nos. Venčení byl pořádný adrenalin a boj o zdravou kůži. Můj sobotní zákazník se při svém odchodu venku rozhlédl, jaké je náledí a povídá. „To není zima, to je prdlajs!“