Podaná ruka nemohoucím

Kdo se postará o nemocné a nemohoucí staré lidi?  Já jsem pomohla jedné nemocné paní a mám z toho dobrý pocit, který stál za to.  Proč stále více lidí takzvaně parazituje na starších občanech a využívá je?

O víkendu se vydávám vždy v osm hodin ráno s přezůvkami v ruce do jednoho z domů z ulice. Zazvoním dvakrát a čekám. Po chvilce se za dveřmi ozve „kdo je tam?“ „Dobrý den, tady Jana,“ odpovím. Potom již následuje odmykání čtyř zámků a různých petlic, dveře se pomalu otevírají a mezi dveřmi stojí paní.

V pracovní dny za paní ráno chodí pečovatelka, která ji připraví léky, a o víkendech chodím nově já. Vše začalo tím, že u našich dveří zazvonil manželský pár, který trošku znám, s prosbou, zda bych nebyla ochotna docházet k jedné starší paní. Jednalo se o to, že bych paní na daný den, ráno a večer, přichystala léky, a procvičila s ní její paměť. Souhlasila jsem, paní znám od vidění a žíly se mi přeci nezkrátí, když vypomůžu. Uvidím, jak budu vše zvládat. Jednalo by se vždy o jednu hodinu.

Byl pátek večer a já se šla nejistě s pánem podívat ke staré paní, aby mi ukázal, co a jak, a představil mě. Vše se zdálo jasné, ale jen teoreticky. Ve skutečnosti bylo první seznámení pro obě velká změna. Já jsem se s takovým kombinovaným onemocněním nikdy osobně nesetkala. Pouze jsem o něm slyšela a přečetla si další informace na internetu. I pro nemocnou paní to byla veliká změna. Každá nová věc, která není ještě zaběhnutá, ji hodně rozruší, což se stalo samozřejmě i dnes.

V noci jsem přemýšlela o tom, co jsem tam vlastně zažila, že to vůbec nezvládnu, že na to nemám psychicky, neustojím to. Ráno moudřejší večera, jak se říká, a také že bylo. Probudila jsem se s velkým odhodláním a v osm hodin ráno jsem se vydala na svou první samotnou návštěvu. Povzbuzovala jsem se, že to dám, ba i rodina mě doma povzbudila. Zkrátka, že to dokážu, vždyť ta paní nikoho nemá, i já budu jednou stará a budu potřebovat pomoc druhých. Do domu s pečovatelskou službou zatím paní nechce jít, chce zůstat ve svém domečku, ve kterém prožila mládí.

Ve svých myšlenkách cestou k jejímu domu jsem se dostala až do doby, kdy byla zdravá. Hýřila elánem, šarmem, nosila drdol a byla vždy elegantně oblečená. Skoro celý život pracovala u zvířat v zoo. I já mám ráda zvířata. Možná si vzpomene na nějaký příběh za zoo, co se jí stal, neboť takové příběhy nenajdete v žádné publikaci. Takové příběhy zná jen ona sama, neboť je prožila.

Ještě když pracovala v zoologické, měla ve své zahradě plno ohromných voliér, v  nichž byli umístěni handicapovaní ptáci. Například tam byli amazoňani zelenolící, kakadu a největší ze všech ara ararauna. Ten se často prolétával nad domy z ulice. Občas přistál i na našem domě, což byla úžasná podívaná. Stávalo se, že za chviličku přišla paní s jahodou v ruce a na aru zavolala. Chvíli si povídali, a pak ara sletěl dolů a sedl si ji na rameno. Dostal jahodu a šli společně domů. V létě jsem si kolikrát připadala jako v tropickém ráji.

O každého svěřeného ptáčka se starala s velkou láskou a trpělivostí. Občas nosila po ulici mládě papouška, o kterého se jeho ptačí rodiče odmítli starat. Mělo větší zobák než hlavu. Vychovala ho a vrátila zpět do zoo.

Při mé první návštěvě si nevzpomněla na žádný příběh, ale z druhé návštěvy mám hned dva.  Zde je jeden z nich:

Každý nový zaměstnanec se prý musel postupně naučit starat o všechna zvířecí oddělení. Tento příběh byl z oddělení žiraf.

Každý večer se žirafy na noc zavíraly do ubikací. Bylo sedm hodit večer, a to byl právě čas je zavřít. Avšak nastal jeden problém, kdy ten největší žirafák Igor seděl mezi dveřmi, a že dovnitř ještě nepůjde. Zkoušela mu domlouvat, volat na něj, lákat ho na různé dobrůtky, stále nešel. „Co naplat, půjdu se zatím převléknout,“ řekla paní žirafákovi. Za chvíli se vrátila, převlečená s kabelkou v ruce, kterou si pověsila na kliku od dveří, kde se kabelka pohupovala.  Jak to žirafák uviděl, lekl se a utíkal dovnitř ubikace. Cestou si kabelku navlékl na svůj dlouhý žirafí krk. Musela prý zase počkat, až si lehl, aby mohla v klidu svou kabelku z jeho krku sundat.

Při vzpomínkách byla plná elánu, neboť se vrátila zpět v čase. Domů jsem šla s úsměvem a příběhy převyprávěla celé rodině. Ten den jsem měla sama ze sebe dobrý pocit.

Po čtyřech měsících výpomoci u velmi nemocné paní si stále více uvědomuji skutečnost, že většina starších lidí se bez cizí pomoci neobejde. Někdy pomůže rodina, pečovatelka, sousedé. Stárneme všichni stejně, tohle je na světě spravedlivé, všichni stejným dílem.

V dnešní společnosti se hodně rozmohlo dle mého názoru parazitování a využívání starších lidí. Vzniká stále více pečovatelských domů, kde se o vaše blízké prý důstojně postarají. Někde se postarají opravdu pěkně. Pečovatelky jsou příjemné, usměvavé, je tam kvalitní jídlo, pěkné pokoje, umývárny, udržovaná zahrada a jiné.

Na druhé straně jsou i takové ústavy, kterým se říká jednoduše čekárna na smrt. Taková čekárna vás vyjde na celý důchod a ve většině případů to ani nestačí. Je to odkladiště starých a nemohoucích lidí, kde personálu jste jen na obtíž, a pacienti mnohdy trpí hlady.

Co jiného ale takové rodině zbývá, když se sama ani nemůže postarat, nemá tu možnost, ba už ani sílu. Někteří se ani postarat nechtějí. Kam se ztratila úcta ke starým lidem? Čekací doby do takovýchto zařízení jsou opravdu hodně dlouhé, a někteří nemocní se toho ani nedočkají. Klidně vám řeknou, ať si zažádáte dopředu, zhruba tak tři až pět let. Já s tímhle přístupem nesouhlasím. Nikdo přeci neví, co se stane druhý den, natož za tolik let.