Palec místo salátu

„To jí nedáváte jíst, nebo co je to za bordel?“ Ten den jsem byla prostě k sežrání, jak mi to slušelo, a ne kde kým. 

„Zdar, ségra! Prosím tě, nemohla bys mi přijet ostříhat našeho psa? Je strašný horko! Je celý upocený, ani v řece plavat nemůže. Táhne ho to ke dnu.“ Takto začal můj brácha jednoho dne popisovat svého psa do telefonu. „Jasně,“ odpovím, „v neděli v poledne jsem u tebe“.

Ráno jsem sbalila vše potřebné na stříhání psa. Pojedeme tentokrát celá rodina a stříhání spojíme s návštěvou u rodičů.  Syn si sbalil také tašku, neboť tam zůstane na prázdniny. Bude zavařovat okurky, zavírat slepice, sušit seno, dělat marmeládu, vytáčet med a plno dalších prací, které byly dříve hodně typické pro každou vesničku. Jak mi kdysi říkala má babička: „Nikdy nevíš, kdy se ti to může hodit. Můžeš umět vše, ale dělat to nemusíš.“ Syn doma trochu brblal, ale také jak jinak, má „telecí léta“. To jsme brblali všichni v jeho věku.

K rodičům jsme přijeli přímo na oběd, neboť dálnice D1 je opravdu něco. Nejvíce se opravuje snad vždy o prázdninách. Co naděláme, někdy se opravit musí.

Odpoledne se rozloučíme se synem a odjíždíme do vedlejšího městečka za bratrem a jeho rodinou. Bydlí v rodinném domě v podzámčí. Psa mu stříhám vždy na dvoře, na kamenném stole. Natáhneme prodlužku, chytneme psa a můžeme začít.

V neděli bylo opravdu horko a každý se ten den osvěžoval podle svého. Já stříhala a brácha přidržoval psa.  Slunce pálilo opravdu brutálně. Strojek se přehříval a pot se mi řinul po tváři. To byla koupel ve vlastním potu. Ukázala jsem, jak jsem zpocená a brácha na to: „To se ti roztavuje tuk! Tak buď ráda ségra a pokračuj“. Začala jsem se smát, no jo bratr umí vždy potěšit. Zbytek rodiny nás pozoroval. Seděli pěkně v chládku, jedli dortíky a popíjeli ledové nápoje. Těm je hej, pomyslím si.

Při stříhání psa mě něco silně kouslo do prstu na noze. Vykřiknu: „Au, au! Něco mě kouslo!“ Uskočím na stranu. Všichni se smějí, prý co blázním, že to mám z horka. Nikdo mi nevěří. Zamračím se tedy na ně. „Doneste jí honem vodu, aby to vůbec dodělala!“ křikne bratr se smíchem na své dcery. „Nebo tě poleju hadicí, chceš?“ Zeptá se mě, co bych raději. Vybírám si vodu s ledem. Skotský střik opravdu v tom horku nepotřebuji.

Ten den jsem měla na nohou boty žabky a prsty volné. Tak nechápu, proč by mne nemohlo něco kousnout. Podívám se tedy pod stůl. Tam na mě kouká Eduard, suchozemská želva. „Ona mě kousla,“ říkám. Opět všichni propukli v smích, že to není možné. Na moje přání odnáší želvu pryč. Pomalu se uklidním a soustředím se na psa. Chci to mít už hotové a také si sednout do stínu. Za malou chvilku mě milý Eduard kousnul opět. Tentokrát do palce na druhé noze.  Popojdu o krok dál z jeho dosahu. Všichni se smějí a stoupají si ze židlí jak v cirkuse při představení. Dlouhými kroky postupuje želvák za svým vybraným občerstvením. Tím jsou moje zeleně nalakované nehty na nohou. Neohroženě kráčí jako rytíř v brnění. Eduard si spletl moje nehty s hlávkovým salátem.