Noga, zrozena z lávy (povídka 2/2)

Probudila se podmořská sopka. Chrlila lávu, která hned tuhla. V moři vyrůstal stromový ostrov, který pouštěl hrůzu do okolí. Lidé se začínali stěhovat co nejdál. Ostrov dostal od místních jméno Itamar – ostrov stromů. 

Častokrát vysedávala Noga na skalnatém břehu moře. Zádumčivě se dívala do měnících se vln. Něco ji stále přitahovalo na ostrov stromů, snad nějaké kouzlo. Při těchto myšlenkách se její hvězda na krku rozzářila a zdálo se, že i trochu hřeje. Již nebyla na dotek tolik chladná. Poslední dobou mívala i hodně živé až divoké sny. Zdálo se jí o zvláštních nestvůrách. Nikdy ale ve snu nespatřila, odkud přichází a co chtějí. Dříve než toto mohla zjistit, probudila se leknutím a strachem. Přitom vždy ve spánku svírala v dlani svoji hvězdu, která ji chránila.

Za čtrnáct dní, ihned po západu slunce, přišel dávno obávaný úplňkový měsíc Sivan. Zaléval moře a okolní krajinu svým svitem. Zvířata byla neklidná, lidé nemohli v noci zamhouřit oka. Vítr foukal a prolétl do každé sebemenší skuliny. Meluzína a kvílení se ozývalo všude kolem. Tato noc byla opravdu hodně strašidelná a každý se obával, co zlého přinese.

„Nogo, holčičko! Vstávej, něco strašného se stalo!“ volal Abnar. „Zohar je pryč. Unesla ji podivná monstra, která pak zmizela do moře.“

Monstra věděla, že ji půjde Noga na ostrov zachránit. Tam nebude mít takovou sílu a mohou ji snáze zabít. Pak bude zbývat už jen malý krůček k převzetí vlády nad celým pobřežím. Dokud tam ale bude žít dítě země, nikdy se jim jejich plán nezdaří.

„Neboj se tatínku, já ji najdu,“ řekla zamyšleně Noga.

„Nemůžeš jít sama. Je to moc nebezpečné. Nechci o tebe přijít. Jsi má radost, moje štěstí.“

„Ochrání mě moje dobrá hvězda, kterou nosím od svého narození stále na krku. Jsem moc ráda, že Tě mám. A vím, že mě miluješ z celého srdce. To mi dodá sílu. Vrátím se zpět i se Zohar. To slibuji.“

Políbila otce a vyšla ven do ozářené krajiny. Vydala se směrem k rozbouřenému moři. Už z dáli viděla, jak nad stromovým ostrovem létají ohyzdné příšery. Vypadají jako z lávy, z kamení a přitom létají tak lehce. Ohnivé oči a drápy jim na pařátech svítí, z tlamy občas vyšlehne plamen. Podivně řvou, vydávají kvílivé skřehotání a sem tam hodí ohnivou kouli do moře. Ta se rozprskne, zasyčí a zbyde po ní jen pára, která stoupá líně do nebe. Vše nasvědčuje tomu, že něco oslavují.

Noga nasedla do loďky a vydala se na moře. Vítr byl nyní příznivý a foukal od pobřeží. Za chvilku již přistávala u černého lávového ostrova. Nikdo si jí nevšiml, všichni se bujaře radovali. Vystoupila odhodlaně na břeh a přemýšlela, kudy se má vydat. V tom ji něco zapálilo u srdce. Rychle tam sáhla a nahmátla svou hvězdu. Pálila. Sundala si ji z krku, aby si ji prohlédla.  Šesticípá dvoubarevná hvězda se rozzářila a rozhoupala se jako kyvadlo. Ukazovala ji bezpečnou cestu, kudy má jít přes černý les. Šla ani nevěděla kam, ale měla cíl.

Prodírala se mezi ostrými stromy, z kterých sálalo horko. Zem pod nohama ji pomalu hořela, jako kdyby procházela po tekoucí lávě. Noga nic necítila, nic ji nepálilo.  Její amulet ji ochraňoval. Kyvadlo ji stále ukazovalo cestu, a čím byla blíž, tím se pohybovalo rychleji. Najednou se zastavilo. Byla u cíle. Zohar ale nikde neviděla. Prohlédla si vše ještě jednou. Podívala se i nahoru, pod nohy, ale marně. Opět chtěla rozkmitat svůj amulet, ale ten ji vypadl z ruky pod nohy. Po dopadu lávová zem změnila barvu. Začala se rozestupovat a Noga se propadla do podivné šesticípé kobky. Kobka byla celá bílá, chladná. Uprostřed v ledovém válci stála Zohar a plakala. Noga se nemohla vůbec dotknout válce, osvobodit ji. Led ji studil, jako jiné pálí oheň.

Ticho v kobce protnulo kvílivé skřehotání. Ohyzdná monstra ji našla. Létali nad ní a uzavírali ji do kruhu. Kruh byl stále těsnější, vzduch se měnil v páru. Noga se začínala bez vzduchu dusit, myslela si, že zemře. Podívala se se slzami v očích na Zohar a omdlela. Nesplní svůj slib, který dala Abnarovi. S ní zemře i Zohar, kterou měla přes všechny jejich rozepře uvnitř srdce ráda.

Ohyzdy létaly už v těsné blízkosti a svými drápy rvaly z Nogy oblečení. Kvílení sílilo a jejich vítězství bylo na dosah. Chystaly se k poslednímu úderu. Každé monstrum v pařátech svíralo ohromnou žhnoucí kouli. Z očí jim šlehaly plameny, z tlamy se valila láva.  Ještě pár sekund a její utrpení a bolest skončí. Již se napřahovaly ke společnému hodu. Zohar vše s pláčem sledovala. Přitiskla ruce na ledový válec a řekla: „Odpusť mi moje malá hvězdičko, je mi to moc líto.“ Při těchto slovech válec prasknul, změnil se ve vodu. Voda smísená se slzami postříkala Nogu, která ožila. Zohar se vrhla na zem a chtěla poprvé a také naposledy obejmout svou dceru. Chytla ji do náruče, pevně stiskla. Ze všech stran se rozletěly od příšer vržené ohnivé koule. V ten okamžik se amulet, šesticípá hvězda rozzářil a přenesl obě ženy na břeh moře. V kobce letící koule zasáhly sebe navzájem. Celý ostrov explodoval a byl pohlcen mořem. 

Na břehu Zohar stále ještě pevně tiskla Nogu na svá prsa. Pochopila, že opět našla svou dceru. Obě plakaly. Noga otevřela dlaň, ale její amulet již nezářil. Byl z hlíny, který se rozpadl na prach. A mořský vítr rozfoukal zbytky šesticípé hvězdy po bazaltových skaliskách.