Nevšední Sofie

Vrzající klecový výtah stoupá vzhůru. Po celou dobu mám strach, že se utrhne a můj život skončí v šachtě, kde po mně neštěkne ani pes. 

No, možná ten pouliční pes se slituje. Je jich tu dost a přežívají, jak se dá. Výtah se s velkým lomozem a houpáním zastaví. Rychle otevírám dřevěné dvoukřídlé dveře, pak drátěné a udělám poslední krok nad vzduchoprázdnem.  

Můj pronajatý byt je hodně malý a zvláštní. Jsem ubytovaná v podkroví vedle vrásčitého starce holubáře. Chudoba v jeho bytě v Sofii je veliká jako láska k jeho holubům. Na pár dní jsem chtěla zažít a cítit pulzování města i život obyčejných lidí.

A vydávám se na první nasátí atmosféry. Po pár metrech na ulici ucítím na svém zadku ruku šmátralku. Malý chlapec mi chtěl ukrást mobil. Vrhnu na něj zlý pohled. Dělá jako že nic a kouká jinam.  Oči nyní musím mít na stopkách. Nemůžu se jen bezstarostně kochat okolím, jak jsem si zprvu myslela.

Místní ihned poznali, že jsem cizinka a snaží se ze mě vytřískat co nejvíce. Taxikářů je na každém kroku více než dost. Míjím je se strnulým pohledem a tvářím se, že tam nejsou. Já chci chodit pěšky a stihnout co nejvíce památek.

Jako první jdu do směnárny. Byla jsem ráda, že jsem nějakou našla bez velké fronty lidí. Přitom na ulici pouličních vexláků bylo dost. A kurz nabízeli slušný. Jeden mluvil i rusko-česky a opěvoval naše české pivo a Vodičkovu ulici v Praze. No, řekla jsem si, ještě má padělky. Směnárna bude jistější a neokradou mě tam.

I když jsem si řekla o slevu na kurzu, přišla jsem svou neznalostí a blbostí o peníze. V postranní uličce s frontou jak had byl kurz daleko lepší. No nic, stalo se. První ponaučení pro mne, že musím chodit do směnárny tam, kde je hodně lidí.

Slyším hudbu a připadám si jak v nějakém filmu z dávných let. Na dlažbě sedí harmonikář a saxofonista. Oba jsou černoši a pravděpodobně i slepci. Mají černé brýle a slepeckou hůl na dosah. Každý má na noze řetěz, který vede ke stoličce. Na ní je klobouk, do kterého lidé vhazují drobné mince. Pousměji se na ně, i když to nevidí a jdu dál.

Chtěla jsem navštívit nejznámější archeologické vykopávky, kterých je v Sofii víc než dost. U první jsem vůbec nepochodila. Fotka na Googlu slibovala něco úžasného. Skutečnost byla jiná. Ohromná oplocená díra bez skvostných a honosných sloupů, také bez přístupu. No nic, říkám si a vydávám se na další místo. Mapa ukazuje, že jsem už u cíle. Motám se dokola jak káča a stále nic nevidím. Tentokrát jsou vykopávky uprostřed velkého hotelu. Nejsem host, ani nejsem oražená, tak mám zase smůlu. Další vykopávky jsem konečně již viděla.

U stánku na ulici si dávám Nescafé v přepočtu za šest korun. Usrkávám z kelímku horkou kávu. Míjím lidi, kteří místo kávy usrkávají z lahve kefír. Přicházím do parku, kde je plno pouličních prodejců. Není to jak u nás, tady se nabízí jiné zboží. Taková zvláštní veteš všeho druhu. Některá dost pěkná, jiná nebyla zrovna moje gusto.

Z parku se mi mezi stromy pomalu otevírá pohled na kolosální katedrálu Alexandra Něvského. Taková nádherná stavba je opravdu jedinečná. Vstupuji dovnitř se zvláštní pokorou a cítím ojedinělou atmosféru. Pomalým krokem si vše prohlédnu a usedám na dřevěnou lavici. Pozoruji lidi, kteří postupně chodí od obrazu k obrazu. Vše má určitý řád. Každý se pomodlí a políbí, či pohladí svatý obraz, ale vždy na jiné místo.

Pomalu mi začíná kručet v břiše. Hledám něco k jídlu. Dnes chci stihnout ještě plno věcí a tak si kupuji u stánku nějaké místní pečivo. Za chůze jím a stihnu do večera navštívit ty nejznámější památky Sofie. Další den mám v plánu město Plovdiv, které bude v roce 2019 hlavním městem kultury.