Lesní žena

Při procházce lesem může člověk narazit i na neuvěřitelné věci, které by tam nikdy nečekal. Takové věci, a hlavně taková obyvatelka, o které bude náš příběh, nemají v lese co dělat.

Ať si vezme své saky paky a jde pryč, tady nemá právo ničit přírodu. Pokud je hezky, a nelije přímo jako z konve, tak chodím se psem na dlouhé procházky lesem. Lesy jsou u nás hlavně listnaté a na podzim je tam krásně. Všude poletuje barevné listí, které šustí pod nohama. Je to relaxování, které nám dopřává příroda. Člověk má po procházce lepší náladu, více síly a energie.

U mě tomu tak bylo až do včerejšího dopoledne, kdy jsem se proplétala lesními cestičkami a zákoutími.  V lese, kde má být čistý vzduch, mě praštil přes nos podivný zápach. Bylo to jako nějaká jímka, nebo kanalizace. Říkala jsem si, že se podívám, co to tady tak příšerně smrdí. Pes jít moc nechtěl, má lepší nos než já.  Moc dobře věděl, co tam najdeme. 

Kráčím pomalu, snažím se nešustit listím a trochu mám i strach. Dodávám si odvahy a v mysli vtipkuji: „No snad tam nebude mrtvola.“ Odér sílí a já už vidím nějaké věci, které vypadají jako černá skládka. Jsou rozházené na ploše tak 10×20 metrů. Zadívám se na složení odpadků. Vidím, že to nejsou jen odpadky, ale také si zde někdo odskakuje dělat potřebu.

Rozhlížím se kolem dokola a přemýšlím. Přece nebude někdo chodit hluboko do lesa jen proto, aby zde udělal potřebu. Jdu o kousek dál, abych se tu ještě rozhlídla.  Na kopečku něco zahlédnu. K místu vede vyšlapaná cestička. Našlapuji pomalu a hlavně se snažím jít potichu, co to tam může být? Opět si dodávám odvahu. „Mám psa, není se čeho obávat“. Řeknu si nahlas v lese.

Po prvních ujitých metrech už vidím, že je to postavený stan. Vedle stanu stojí provizorní postel, nějaká křesílka, kufr namísto stolečku. Z dáli nakukuji, abych si udělala jasno o tom, co vidím. Vše nasvědčovalo tomu, že zde někdo bydlí. Bylo zde různé oblečení, péřové peřiny, jídlo, dámské boty, zrcadlo, šminky na obličej a jiné věci.

Podle věcí jsem usoudila, že zde přebývá nějaká žena. Bude celkem mladá, neboť boty, které zde leží, mají obzvláště vysoký podpatek. V takových umí chodit málo kdo. Ty může nosit tak nějaká dívka na E55. Možná tanečnice, ale na běžné nošení to obuv není. Naposledy se rozhlédnu a odcházím.

Za malou chvilku vidím, že jdu právě včas. Naproti mně kráčí v botaskách žena, která může mít tak okolo třiceti let. Blond vlasy, vymalovaná jak obrázek, přiléhavé tygrované oblečení. Sotva zakrývalo to nejnutnější. V jedné ruce má igelitku, v druhé střevíčky a přes krk kabelku. Ihned si pomyslím, jak je dobře, že jsem již o kousek dál od jejího příbytku.

Za chvilku se budeme míjet na cestě, já mám trochu i strach. Jde rázně, sebejistě přímo proti mně. Já už tak jistě nejdu. Zato můj pes jde tak jistě, jak kdyby šel do boje. Je celý našponovaný a chce jít kupředu. Mocně si oddechnu, aby odešel strach, a rázným krokem jdu za ním. Navzájem se přibližujeme k sobě a já už vidím, že o mně dotyčná osoba neví. Tím lépe, pomyslím si, tak to bude vypadat, že tu jsem na procházce. Listí šustí, pes funí, jak rázujeme z kopce. V tom nás žena spatří a klidí se nám z cesty. Podívám se na ní. Vidím, že má strach a pozdraví se sklopenýma očima. Odpovím na pozdrav a honem pryč z tohoto místa.

Zastavím se, až když jsem už z dohledu. Přemýšlím o všem, co jsem viděla.  Odpoledne v salonu sem tam zavedu řeč, zda někdo nezná ženu dle mého popisu. Nikomu neřeknu, odkud ji znám a proč se ptám. Informace si skládám dohromady, jako malé střípky. Ten největší střep do mé skládačky zasadila má dcera, která řekla. „Mami já ji znám, já jsem ji viděla už hodněkrát.“ Zadívám se na dceru se slovy: „No to snad ne?“ Dcera pokračuje, že když jede domů autobusem, tak ji vidí, jak šlape chodník u silnice. Nakonec dcera řekne, „je to obyčejná k…a“ Sprásknu ruce, ježiši marjá, to snad ne.

Kladu si otázku, co dělá tato žena v lese? Proč tam žije? Odpověď už znám. Rodina ji vyhodila, právě za to, čím je. Jak se bude řešit její bydlení dál, to nevím. Já udělám asi to, že půjdu na obec a nahlásím, že v lese je pouze černá skládka. Pokud ji někdo najde jako já, tak to je ve hvězdách. Do osudu lidí zasahovat nebudu, od toho jsou tu jiní.