Burčákový pochod Pálavou (povídka)

Probudil ji chlad a silná bolest hlavy. Ležela na znak uprostřed kukuřičného pole. Všude kolem jen černočerná tma a podivné hučení. Kde to jsem? Co se to stalo?

Zvedla hlavu nahoru a uviděla pár zářících hvězd. Kde to jen jsem? Ptala se opět sama sebe. Nemohla si na nic vůbec vzpomenout. Vítr ji cuchal vlasy a proplétal se suchou kukuřicí. Vydával strašidelné hučící zvuky. Na okamžik se zaposlouchala do vzdálených zvuků. Připadaly jí jako mohutné dunění stáda splašených bizonů. Začínala se bát. Pomalu si stoupla, celé tělo ji bolelo. Ani se nemohla narovnat, jak byla celá rozlámaná z ležení na hlíně.

Zvuky již byly zřetelnější a stále se přibližovaly. To nebylo stádo bizonů, ale stádo chrochtajících divočáků. Kanci mohutně kvičeli, pomlaskávali si na přezrálých kukuřičných klasech. Byla slyšet i stará bachyně, kterak svolává mladé selátka. Jedno dokonce zahlédla, neboť se asi od stáda zatoulalo.  Bylo už docela blízko ní. Dusot stáda stále sílil a až nyní si uvědomila, že se přibližují jejím směrem. Povytáhla si automaticky rukami rozepnuté kalhoty a dala se na útěk.

Běžela, jak nejrychleji dokázala. Proplétala se kukuřicí, i když to šlo velmi stěží. Suchá kukuřičná stébla na poli ji drásala, mlátila do těla. Řezala do holé kůže jak nože. Cítila, že ji pálí obličej i ruce. Nedbala ničeho a běžela dál a dál. Utíkala jako o život. Krev v žilách se jí vařila. Cítila, že její hlava snad každou chvíli exploduje.

A v tom se to stalo. Něco ji vrátilo zpět a drželo ji pevně pod krkem. Škubala sebou, ale marně. Nemohla se ze sevření vyvléci. Instinktivně si sáhla na krk. Co to jen může být? Ucítila špagát omotaný okolo jejího hrdla. Rukama ho chtěla přetrhnout, ale byl pevný. Zabrala ještě jednou, ale marně. S velkým výkřikem a z posledních sil škubla ještě jednou. Podařilo se. Ruce jí uvolněním sklouzly na prsa. Provaz konečně povolil. V dlaních ucítila skleničku na stopce. Byla z větší části opletená lýkem. Co to má znamenat?  Zamyslela se a prohrábla si špinavou rukou své dlouhé vlasy.  Pomalu si začínala vzpomínat. Paměť se jí navracela.

Dopoledne jela přeci s přáteli na burčákový pochod na Pálavu. Byla to monstrózní akce. Hlava na hlavě a v tom desetitisícovém davu se přátelům ztratila. Pamatuje si ještě, že si chtěla odskočit na záchod. Co se dělo dál již neví, až do té doby, než ji probudila zima po celém těle.

Strčila skleničku do kapsy u bundy. Rukou si otřela obličej, který ji nesnesitelně pálil. Na rtech ucítila chuť krve a potu. Chrochtání již neslyšela. Vítr sílil a z nebe se pomalu snášel déšť. „Prásk, prásk.“ Co to jen zase může být? Ptala se sama sebe. Co je to za podivné rány. A v tom si to uvědomila. Vždyť to jsou rány snad z kulovnice. Myslivci určitě dělají noční lov na černou zvěř. „Ježiši marjá, vždyť mi jde tady v tom poli o život!“ Vykřikla a opět se dala do běhu. Nyní si uvědomila, že nemůže běžet. Je hodně vysoká a myslivci by ji lehce zahlédli. Ve tmě by si jí mohli splést i s divočákem. A jak by ne? Copak normální člověk spí v poli? Spí doma! „To jen já jak prase se tu válela!“ Nahlas si sama sobě zanadávala. Klekla si na všechny čtyři a proplétala se polem. Ještě kousek, už jen malý kousíček a bude venku z pole.

Zvládla to. Stoupla si, aby se rozhlédla. Kousek ještě popoběhla. „Buch,“ ozvalo se.  Na něco v běhu šlápla. Nohy jí ujely a upadla. Něco po ní stéká.  Karolína leží v trávě, ale jen na okamžik. Už se valí dolů z kopce. Snad mě nezasáhli, strachovala se. Myslela si, že z ní teče krev, jak je najednou mokrá.  „Au, co to je?“ ptala se sama sebe, když do něčeho bouchla. Otočila se. Zády narazila do mohutného ořešáku. Unaveně se opřela o kmen stromu. Prohlížela se, zda nemá někde zranění. To co po ní teklo, nebyla krev, ale byl to burčák. Jak běžela, šlápla na odhozenou láhev a ta tlakem bouchla. Ulevilo se jí, hluboce si oddechla. Pomalu se začínalo rozednívat. Rozhlížela se kolem sebe, ale stále nevěděla, kde je. Začínaly se jí klížit oči a stěží mohla udržet vzpřímeně hlavu. Opřela si ji o strom a zadívala se do koruny. Sem tam vítr shodil na zem ořech, který se schoval do spadaného listí. „Hm, tak tady jak se zdá, ořechy nepomrzly“. Povídala nahlas Karolína uznale a při tom přikyvovala hlavou. 

Z myšlenek ji opět vytrhl podivný zvuk. Zvuk se podobal tomu, jako kdyby někdo vyléval vodu z lahve. Postavila se a šla za zvukem. Uviděla, jak na druhé straně meze stojí dva chlapi a čůrají. Rozesmála se, neboť jejich močení neustávalo. Přistoupila blíže a ptá se mužů. „Tak co chlapi, jak to jde?“ Oba se na ni otočili a jeden odpoví. „Dobře, pojď taky: Místa je tu dost!“ Usmála se, otočila se zády a řekla: „Děkuji za pozvání, ale já už byla.“ Slyšela, jak oba dočůrali a se smíchem se k ní přibližují. „Dáš si burčák? Ale skleničku nemáme.“ Zeptal se ji mladší z mužů. Karolína se smíchem odpověděla, „skleničku mám já.“ Rozepla kapsu u bundy a vyndala skleničku. „No to je servis,“ zajásali muži a ihned jí nalili plnou skleničku červeného burčáku. Po tak náročné noci jí přišla opravdu k chuti. Sklenička s pitím šla od úst k ústům. Postupně dopili všechen burčák. Chvilku ještě poseděli. Karolína uklidila opět skleničku do kapsy u bundy.

Už bylo ráno, ptáci zpívaly a vzduchem poletovalo suché listí. Všichni tři si stoupli a dohadovali se, kterým směrem asi půjdou. Ani jeden z nich totiž nevěděl, kde se právě nachází. Vydali se dolů z kopce. Tam je budou nohy nejméně bolet.

Po obou stranách cestu lemovaly vinice. Vpravo byly ještě nesesbírané hrozny. Všichni na ně dostali ohromnou chuť, neboť jim pěkně kručelo v břiše. Když přišli blíže, tak viděli, že raději budou hlady. Hrozny začínaly podivně nahnívat. „Asi z nich bude botrytické víno,“ prohodil jeden mladík. Karolína se ušklíbla a pokračovala dál po cestě.

„Počkej na nás! Nebo se ztratíš!“ Zakřičel na ní z legrace druhý mladík. Všichni si hodně rozuměli. Buď to bylo stejným pitím burčáku, nebo popíjením z jedné skleničky. Ale nejspíš to bylo tím, že byli věkově všichni stejně staří. Pak také tím, že jsou na stejné lodi. No lodi, spíše na neznámé cestě uprostřed moravských vinic.

„Slyšíte? Ticho! To zní jako zvuk auta.“ Všichni se zaposlouchali do vzdálených zvuků.  Potom se rychle rozeběhli z kopce. Všude okolo cesty se povalovaly různé odpadky. Plastové kelímky a petky s nedopitým burčákem. Také nedojedený bramborák, kšiltovka a plno dalších věcí. Podle tohoto usoudili, že jdou tím správným směrem.

Za chvilku už přišli na silnici, která vedla do vesnice. V tom jim za zády zahoukala policejní siréna. Všichni tři se lekli, až uskočili na krajnici. Auto u nich zastavilo a vystoupil mladý policajt. „Dobrý den, tak se mi prosím legitimujte,“ řekl jim s úsměvem. Po dlouhém prohledávání kapes nakonec všichni našli občanský průkaz. Nikdo z nich nechápal, proč je policista zastavil? Proč po nich chtěl občanky? Vždyť nic neudělali. Tak co to má vlastně znamenat?

Policista si poklepal průkazy o hřbet ruky a povídá. „Tak vážení. Od včerejšího dne je po vás třech vyhlášeno pátrání. Vaše rodiny o vás mají strach a vy si tu klidně někde chlastáte. Tak nasedněte, dál už raději nepůjdete po svých. Upozorňuji vás, že pokud někdo poblije auto, tak si ho taky osobně vyčistí. A moc nedýchejte, nemám s sebou plynovou masku. Všichni tři se na sebe se smíchem podívali červenýma očima. „Však on vás ten smích přejde, jen si nemyslete. Pro dnešek jste měli dobrodružství myslím dost,“ zareagoval policista na jejich bujarý opojný smích. Nastartoval auto, otevřel okénka a jelo se.

Asi takto mohli dopadnout někteří návštěvníci sobotního burčákového pochodu, kteří se ztratili.