Žebráci v ČR a jinde

Lidi žijící z darů potkáváme aniž si leckdy pořádně uvědomujeme jejich existenci a už vůbec si nepřipouštíme, že bychom se ocitli na jejich místě. Jejich pracovištěm jsou ulice měst a živitelem kdosi, jež náhodně prošel kolem.

     Žebráky v Asii si dokážete představit. Jsou všude, jsou někdy otravní a jsou to často mrzáci nebo děti. Děti mnohdy žebrají pro svoji rodinu a mrzáky zaměstnávají žebráním jejich bossové, kteří je zmrzačili aby vzbuzovali soustrast a zároveň jim bylo znemožněno utéci s penězi. V Asii je člověk bere jako dotěrný hmyz a i když je mu jich líto, nespasí je. Pokud chce člověk pomoci evidentně hladovému dítěti nebo starcům pak je nejlepší koupit jim něco k jídlu.
     V Saigonu ve čtvrti zvané Ph?m Ngu Lao je mnoho restaurací a kaváren navštěvovaných turisty. Žebrajícím dětem se tady vede skvěle... někteří turisté jim darují peníze a někteří je pozvou na jídlo. Vznikla zde trochu netypická situace, kdy žebráci mají lepší život než mnozí turisté šetřící každý dolar. Zvláště dětští žebráci jsou už na žebrotě rozmazlení.

     Ulice je jeho ložnice. Pod stanicí nadzemky NANA v centru Bangkoku. 

     Žebráci v Rusku to mají znatelně těžší. Rusové druhým moc nepřejí a tak na ně z vysoka kašlou. A nejen to. Policie je vyhání z ulic bitím. Nechávají žebrat jen cikánky (za úplatek) a stařenky. Stařenkám je lepší nedávat peníze ale koupit třeba teplý piroh. Je totiž dost pravděpodobné, že stařenka dává vyžebrané peníze svému synovi nebo vnukovi, který je propije nebo jinak probendí. Váleční veteráni mají výsadní právo žebrat na křižovatkách v pruzích mezi stojícími auty. Ti si přijdou na slušné peníze za cenu dýchání zplodin.

     V Rusku jsem také poznal exota, který i když už nebyl žebrák, určitě stojí za zmínku. Seznámil jsem se s ním v malém obchodě, kde kromě nakupování také zapáchal. Jen spíše jako hozený vtip jsem se ho zeptal, jak dlouho jim neteče voda (to je v Rusku normální jev). Odpověděl, že u něj voda neteče nikdy. Pochopil jsem a dál se nestaral. Jenže za pár dní jsem ho viděl, jak leze do podzemí a mává na mne. Pozval mne domů. Do nefunkční ocelové trouby v zemi, která vedla paralelně s parovodní troubou. Udivilo mne jak má ten „krtek" čistý a útulný domov. Načerno svedené dráty mu umožňovaly malou barevnou televizi, ohřívač a vařič. U čaje, který mi uvařil, jsem si poslechl jeho osobní příběh.
     Jmenoval se Albert, vyučený elektrikář, který se na ulici dostal po rozvodu. Byt nechal bývalé ženě, i když nemusel (v Rusku zákon na ženy kašle). Bylo léto a svobodou se léčil ze žalu. Před příchodem zimy si našel tento kout, ve kterém žije už pět let. Čím se živí? Začínal jako žebrák a vymetač zbytků. Pak se pustil do prodávání prázdných lahví. Výkupní cena byla 0,90 rublu. Vynášelo to dost peněz. Ocitl se v dobré době. V Rusku prudce rostla spotřeba piva, na což nebyly připraveny sklárny. Takže poptávka pivovarů po prázdných lahvích byla tak velká, že je pak obchody vykupovaly za 1,20 (v té době byl rubl ke koruně zhruba 1:1) a do pivovarů vracely za 1,50. Albert se činil. Zorganizoval brigádu bezdomovců, kteří prolézali všechny kouty. Stal se jejich bossem, určoval jim ceny a sám inkasoval u výkupních okének. Prodával až 20 000 lahví měsíčně. Našetřil na byt, který teď pronajímá. Zeptal jsem se ho, proč nežije v bytě. „Neměl bych příjem z nájmu a možná bych přestal sbírat láhve. Vypadl z komunity a na moje místo by přišel jiný boss. Tady jsem spokojen, nejím už z popelnic a každou zimu létám do Turecka k moři. Mám byt, ale nemám se v zimě kde umýt. Proto nechodím do supermarketů, odkud by mne vyhodili a zbyli, i když mám dost peněz."

     V USA byly žebráci většinou u křižovatek se zastavením STOP. Na kartonu napsáno něco ve smyslu „Ježíš vám požehná", nebo „Ztratil jsem práci ale ne Boha", či "Jeden dolar mi pomůže přežít." Amíci oceňují čestnost takže hodně dávali jednomu, který často stával na křižovatce nedaleko letiště v Seattle s nápisem. „Nebudu vám kecat, nechce se mi dělat."
     Američané mají většinou dobré srdce. V klasicky angloamerických státech s křesťanskou tradicí jako je Washington zřejmě není těžké vyžít na žebrotě. Proto se také američtí žebráci moc nesnažili. A asi by je nenapadly fígle, které používají žebráci v jiných zemích.

    Před týdnem sedím na lavičce v Praze na Karláku, když si přede mne stoupla dívka s polovičním štěnětem husky. Měla visačku, kasičku, zkažené zuby a špinavé šaty. Prosila o peníze na děti. 
     „Jaké děti a kde jsou?" Ptám se jí. 
     „Dětský domov v Liberci."
Pes měl nepoměrně velkou hlavu k tělu....špatně živený.
     „Máš ráda toho psa?" Samozřejmě že měla.
Ne že bych upřednostňoval psy před dětmi ale pohádce o dětech nevěřím a psa mi bylo líto.
     „Tak ne dětem, ale na krmení pro tvého psa." Dávám jí dvacku.
     „Minimální suma je třicet." Vystřelila pohotově.
     „Počkej.... já přispívám na psa."
     „Ne je to pro děti a minimální suma je třicet."
Dupla na mě tvrdě. Věděla, že už necouvnu. Pak odešla k sousední lavičce, kde seděl mladík v čistém oděvu, upravený s napomádovanými vlnitými vlasy. Čekal jsem, jestli z něj něco vytáhne, ale on se zvedl, spokojeně jí něco řekl, chytli se za ruce a odešli.