Za brazilskými indiány bez problémů

Cesta za brazilskými indiány může být i úplně prozaická, něco jako u nás výlet na Valašsko. Stačí si sednout do autobusu. 

     Linka z Porto Seguro měla namířeno na jih přes město Vitória na Rio de Janeiro. Nechal jsem si zastavit asi po 70ti kilometrech od Eunápolis na místě, kde se napojovala úzká asfaltka. To místo se dá poznat už na dálku podle žulového monolitu ve tvaru vztyčeného prstu (prostředního) a cedule Monte Pascoal P.N. Do národního parku k indiánům Pataxó je to pak od hlavní trasy nějakých 20 km. Silnička občas lemována květy kolem nichž polétávali kolibřici, protínala fazendu - brazilskou farmu - nesoucí název Nova Jerusalém. Vévodilo jí světlé, celodřevěné štokové stavení, se sloupovým průčelím a s pavlačí po celé délce. V okolí pak už jen roztroušené boudy z prken a hlíny, ve kterých bydlely rodiny nevlastnící téměř nic. Měl jsem za sebou asi dvě třetiny cesty, když silnici sevřel les a hned z kraje se o větve okolních stromů opíral plazící se keř marakuji - krále jihoamerického ovoce. Pavučinovitá dužina chutnala skvěle. Po kilometru stál u silnice strom chlebovník s plodem "jackfruit" ukrývajícím pod značně tuhou slupkou chutné a hlavně syté žlutavé dužiny. Jednu šišku o váze cca 5 kilogramů jsem uřízl a několikrát s ní mrštil o asfalt, až se rozšklebila. Než jsem dojedl, spustil se liják. Zahnul jsem tedy do osamoceného hliněného domku, před kterým byl uvázán kůň. Starší lidé a kluk se na mne dívali jako na marťana nicméně mne pozvali. Předsíň uplácaná z hlíny a igelitu, za ní jen jedna místnost s hliněnou podlahou, do které prosakovala ze všech stran voda. Na prkenných stěnách s několikacentimetrovými fuky visel obrázkový kalendář, jedna polička s rádiem a rodinnou fotkou. Uprostřed malý stolek a stoličky z odřezků prken zbylých po stavbě domu. Ti lidé mi hned podali černou kávu ve snad nikdy nemytém plecháči. Neměl jsem nic, co bych jim dal. Trochu trapně jsem jim za kafe nabídl peníze. Skoro opovržlivě se na mne podívali. Pršet nepřestávalo a tak jsem se rozloučil. 

To co vidíte na fotce je prakticky vše co ti  lidé mají (včetně záhumenku).

     Brána rezervace mne vítala promočeného durch um durch. Přesně v momentě, kdy jsem stanul na jakési návsi indiánské vesnice, déšť ustal. Indiáni se věnovali čištění uší, pletení čehosi, roztloukání, řezání, žvýkání, ale o mne nezavadili pohledem. Jako bych tam nebyl. To se mi moc zamlouvalo po nedobrých zkušenostech z některých zemí v Asii, kde se na turistu pověsí horda lidí táhnoucí se za ním jako smrad a čumící jak jí, jak čurá, a tak dále. Indiáni byli hodně podobni těm, které bývá vidět na dokumentech o Amazonii. Před jednou z chýší pod přístřeškem sedělo pár indiánů s dětmi na jakýchsi lehátkách z lýka. Dvě byla volná, takže na jedno jsem rozložil věci včetně foťáku a na druhé jsem se natáhl. Do sna mne doprovázel křik tukanů, papoušků, švitořeni kolibříků a postavy indiánů pomalu se přesunující mezi chýšemi. Spal jsem hodně hluboce asi dvě hodiny, takže věci mezi tím dobře uschly. Nikdo se jich nedotkl. Tak, jak jsem bez pozdravu a přehlížen přišel, tak jsem odešel. Ani oko nevzhlédlo.

Lepší fotky než já udělali brazilští fotografové tak ať se vám zde líbí.

Pataxó na sjezdu minorit v Riu.

     Než jsem došel zpátky k fazendě začalo se smrákat. Byl čas vytipovat místo na přespání. V popředí vyšla na večerní promenádu tři děvčata. Zprvu se za mnou jen otáčela s pohihňáváním, ale jak jsem se blížil, přidávala do kroku. Bylo vidět, že se mnou se nechtějí setkat, ovšem jejich krátké nohy nestačily mému pražskému kroku, zde se musím přiznat, teď už schválně ze zvědavosti natahovanému. Udržovala odstup popobíháním. Úsměvy se vytratily, jen do široka rozevřené oči probleskávaly ve zbytcích denního světla. Na horizontu se objevila vlevo od silnice dřevěná bouda a vpravo se vyhoupl stetson. Pod ním hubená postava mávající kolem sebe ručnicí. V prvním momentě mne napadlo, že je to jejich ochránce což mě donutilo zvolnit. Děvčata však zvolnila také. Koukám, jak se chlápkovi trochu motají nohy, což v kombinaci s puškou nevypadalo pohodově. Děvčata ještě více znejistěla a střídavým koukáním před sebe a za sebe hledala únikovku. Chtěl jsem jim dát šanci tedy dostat se před ně, a tak jsem zavolal. "Sen~horas!" A rozeběhl k nim. Do nich jako když píchne, vyrazila za šíleného jekotu držíce si dlouhé staromódní sukně rukama. To mne trochu zmátlo a zřejmě i chlápka s puškou takže začal pálit kolem sebe. Nejdříve do strany a pak se hlaveň komíhala v souřadnici on - já. Trochu mne to znervóznilo, nicméně jsem stále ještě měl situaci pod kontrolou. Holky konečně seběhly ze silnice na nějakou pěšinu a já zůstal stát. Chlápek spustil palbu do dopravní cedule, která byla mezi námi. Přikrčil jsem se připraven lopnout do stoky až uslyším svist kulek. Dvě střely šly do země a pak úderník zacvakal naprázdno. Na to stetson zmizel někam do křovin.
     Bouda mne vítala rozteklým nápisem "Bar". Vchod ústil přímo do salónu, uprostřed něhož na hliněné podlaze stál masivní kulečníkový stůl. Vlevo od vchodu se strop svažoval k přístavku, ve kterém byl barový pult. Za ním stála dívka s obličejem vyzařujícím drsný úděl ale i přesto vypadajícím mile. Za dívkou v regálu stálo pár lahví šnapsu a sklenice s pálivými paprikami vedle nichž visely sušené hovězí kýty. Říkám, že bych se najedl, načež ona trochu vystrašeně odešla. Vrátil se zarostlý chlápek, podle všeho otec. Úslužně se uklonil a rozdal příkazy. Dívka se objevila se sestrou, vědrem a hliněným kotlíkem. Věci položily na pult z nehoblovaných prken a zůstaly stát koulíce černé mandlové oči. Ve vědru byla hodně tuhá nevábně páchnoucí hmota podobná pohankové kaši, jakási hodně chudá feijoáda. Zatímco jsem se vrtal v hrnci, dívky seřezávaly podélné pruhy tmavého masa a otec mi nabízel kořalku. Bylo jasné, že bez ní večeři nestrávím. Se sebezapřením jsem bořil lžíci. Maso nešlo rozkousat a polknout také ne, prostě zpocené boty nejsou dobré jídlo. Obě holky ze mne nespustily oči. Po jídle přistoupil majitel k pětici mužů hrajících kulečník a něco jim řekl. Bylo slyšet zamručení načež za pár vteřin nebylo v sále nikoho. To mi napovědělo. Holkám asi také protože odběhly, aby se za chvíli přihasily s bíle povlečenými matracemi a polštáři. Na stole udělaly luxusní postel, nad níž připevnily moskytiéru. Soudě podle závěsného háku na stropě tam nevisela poprvé. Když spodní část moskytiéry pečlivě podsunuly pod matraci, tak se s přáním dobré noci vypařily.

Bar, herna, pension, rodinný dům.

     Za minutu se otevřely dveře a čísi ruce strčily dovnitř dvě dívky. Byly malého růstu se zplihlými oškubanými vlasy, popelavě-žlutou pletí a hlubokými nesouměrnými rysy tváří. Velké tmavé kruhy kolem očí naznačovaly, že používají nějaké opiáty. Vypadly na sestry. Za nimi se vyloupl majitel aby, vidouc mé váhání, postrčil přede mne tu mladší. Zavrtěl jsem hlavou, takže je zaměnil. Starší se snažila sebe nabídnout úsměvem doprovázeným toporným zavlněním. Bylo to těžké, musel jsem všechny tři zklamat. Majitel odešel, dívky po chvilce také. Když už jsem byl svlečený a chystal se ulehnout, vešla mladší dívka. Postavila se odhodlaně přede mne a doširoka rozhrnula košili. Těsně nad měkkým pupíkem visela plná, bělavá ňadra s téměř černými bradavkami. Zavrtěl jsem hlavou. Nechápavě na mne hleděla. Zklamaně, možná i naštvaně odešla. Sotva jsem se uložil pod moskytiéru, vyrojila se mračna dalších samiček, které se už odbýt nedaly. Bylo jich tolik, že zatěžkaly moskytiéru tmavou masou svých těl, až se prohýbala. Evidentně mne chtěli více než dívky, což se mnohým povedlo, protože síť byla na několika místech děravá. Co mi však opravdu nedalo spát, byl hluk jež vydávaly, takže jsem většinu noci sledoval jejich reje v protisvětle petrolejky.

Pan majitel z rána.

     Za rozbřesku se mě domácí snažili nerušit. Ulehčil jsem jim to a vstal také. Vodu jsem našel za domem v plechovém sudu. Mezitím, co jsem smýval krvavé fleky po rozmačkaných komárech, uklidili moji postel a připravili kávu. Na otázku kolik to bude stát vztyčil majitel dva prsty, tedy dva reály což je 20 Kč za večeři, za nocleh nechtěl nic.      Pustil jsem se od boudy-baru k cestě vedoucí k fazendě abych za chvíli stál před schodištěm mezi světle azurovými sloupy. Kolem prošel dělník s holí a na zápraží vyšla žena vypadající na služku. Úsměvem a kývutím pozdravila. "Bom dia, Sen~hora." Odpověděl jsem nakukujíc do haly za schodištěm. Ve chvíli kdy jsem vykročil nazpět, přijel terénní pick up. Z auta vystoupil Brasileiro s lesklou tváří a přísným výrazem. Pozdravil a zeptal se co hledám. "Jsem turista." Udiveně zvedl obočí. "Nikdy jsem neviděl žádného turistu, tady jsou jen krávy." Rozmáchl rukou po pastvině. "Odkud jste?" "Z Čech." "Ano?" Pohvízdnul chlápek a palcem cvrnknul do okraje klobouku. Rázně mi podal ruku. „Jsem Moacyr." "Nedáte si cafezin~ho?" Zdvořile sklonil hlavu. Bylo vidět, že má ještě staré dobré vychování královských portugalských kolonizátorů. Byl odměřený a zároveň vřelý, nenucený ale pořád ve střehu. Právě odvezl ženu s dětmi do města ke známým. Je neděle, čas návštěv a bohoslužeb. Procházeli jsme prostornou přijímací halou přesně takovou, jaké je možno vidět v latinsko amerických seriálech o farmářských klanech. Vyřezávaný nábytek, obrazy rodinných příslušníků a nádobí, které pamatovalo ještě Portugalsko před 200 lety. Ze všech věcí, které zde člověka obklopovaly, byla cítit tradice rodinné usedlosti. Ničím nepřervané tradice chovatelů dobytka po několik generací pomalu ale jistě prosperujících v zemi, kde dotace sice nedostávají, ale také jim nikdo nikdy nic nevzal. Nerozuměl jsem přesně tomu, co mi v portugalštině říká. Nicméně nic bych nedal za to, že dobytek a koně jsou dnes stejně jako včera hlavním tématem. Objevila se druhá sloužící načež Moacyr mě zavedl k plnému stolu. Nastala klasická situace nevypadat jako hladovec i když jím právě jste. Abych se nespustil zaprotestoval jsem s výmluvou že chvátám protože na mne čekají přátelé v Porto Seguro. "My v Bahii neznáme slovo chvátat a vaši přátelé jsou v klidu, to vás ubezpečuji." "V Brasilii jeden den nic neznamená." Někdy se prostě nemohu přeorientovat z českého pojetí času, kdy děláme problém z pěti minut. Ve velkých zemích mají velké vůle a lépe vychutnávají život. Moacyr mne nechal chvíli o samotě, když odešel něco řešit s personálem možná schválně, abych se nežinýroval. Opřen o zábradlí pavlače jsem vyhlížel do pastvin posetých bílými body pasoucího se dobytka. Za potokem v údolí se zvedaly kopce porostlé džunglí místy narušenou vypálenými plochami - budoucími pastvinami. "Kde jste přenocoval?" Zeptal se mne, když se vrátil. "V baru". Nehnul brvou. "Příště až přijedete, určitě se vyspíte v mém domě." Rozloučili jsme se srdečně, bylo vidět, že je rád za turistu, jež se tady objeví možná jednou za dekádu. Odmítl jsem odvoz, chtěl jsem se ještě projít po krajině.

Vztyčený prst, znamení že jste blízko indiánům a také v Novém Jerusalémě.

     O tom jestli na hlavní silnici stopnu autobus jsem nepřemýšlel. V Bahii jezdí, pokud vím, čtyři velké autobusové společnosti na dálkových trasách. Plus místní autobusy na kratší vzdálenosti. Jejich frekvence je častá a v Brasilii je dobrý zvyk zastavit v případě potřeby i mimo jízdní řád. Také tomu tak bylo. Sotva jsem vyšel na hlavní, v dálce se objevil autobus v typicky zeleno bílých barvách společnosti Sao Geraldo která jezdí na těch nejdelších trasách, takže má lůžkové autobusy. Na mávnutí řidič zastavil. "Jedete do Porto Seguro?". "Si." Vstal, zavedl mne k prázdnému lůžku a dal mi deku s polštářem. V Seguru řekl, že musím zaplatit lístek z nejbližšího nádraží, které je před neoficielní zastávkou, nebo jestli nechci jízdenku, vezme cenu odhadem bez lístku. Dohodli jsme se na tom odhadu.