Brasilie tam se dobře žije

Stát Bahía, město Porto Seguro. Afonso mě v restauraci přivítal úklonem hlavy, aby vzápětí lehce rozmáchl rukou k samoobslužnému pultu. U kasy mi paní položila na tác časopis s fotkou nádherného kamenného monolitu Pedra Azul.

V raním autobuse společnosti Águia Branca čekám až začne mrznout, což je bohužel zpravidla už po nějakých 15 minutách jízdy. V tropech je zima větší luxus než u nás v zimě teplo, a solidní přepravní společnost zimou nešetří. Marně na sebe natahuji zbytky oblečení. Macatá černá Brazilka má na sobě stejné tílko v jakém čekala ve čtyřiceti stupňovém vedru na perónu,.... možná je jí teplo z neustálého žvanění. Nehtem škrábu obrázky do námrazy na okně a vzpomínám na právě probíhající předvánoční shon v Evropě. Před setměním jsme ve Vitorii  hlavním městě státu Espirito Santo.  S ještě drkocajícími zuby kupuji ve stánku jídlo u modrooké blondýnky germánského typu. Ptá se mne jestli jsem Francouz. Odpovídám popravdě, že Čech. Je pohodlné, že si nemusím vymýšlet národnost, protože právě Čechy mají v Brasilii rádi nebo přinejmenším proti nim nic nemají a to je už co říci v tak hrdé zemi. Asi ani ne tolik proto, že milovaný a progresivní brazilský president Kubicek byl Čech (to stejně mnozí nevědí) ale zřejmě proto, že Češi mají rádi hudbu, že v době studené války brojili proti USA, které Brazilci nemají rádi, a hlavně proto, že Češi hrají dobře fotbal. Prodavačka mi na moji odpověď opáčila že má rodinu v Nova Lidice ležícím nedaleko odtud ve státě Bahía. Sakra, to mi zase zmenšilo svět.

Další autobus jede až druhý den ráno takže se ubytovávám v hotelu hned naproti nádraží, stačí přejít bažinu s rákosím a prokličkovat magistrálou. Na zápraží sedí pan hoteliér a čučí na televizi, náhodou právě běžel fotbal. “Odkud jsi?” Zvědavě upustí. Jak uslyší z Čech tak se ze zářícího obličeje sype několik jmen českých fotbalistů. Právě jsem získal protekci, takže mi dal vybrat z nabídky několika pokojů. Jeden horší než druhý. Čtyři jídlem polité stěny s jedním oknem na magistrálu a druhým výklenkem bez skel do vnitřního ochozu s výhledem na zapáchající záchody. Společná sprcha vedle nich. Postelí prkenná lavice a další prkenná lavice policí na zavazadla. Kvůli ní jsem ten pokoj vzal abych nemusel věci pokládat na zaplivaný beton podlahy. Cena na naše 80 Kč.            

Ráno vstupuji do autobusu směr Realeza. Je to lokální linka, takže komfort už není takový, nicméně autobus je velmi čistý. Po opuštění města vjíždíme do předhůří, ve kterém jsou rozesety vesnice s architekturou Jižních Alp. Na firemních štítech čtu italská a německá jména. Stále stoupáme, čím výše, tím méně lesa a více kávovníku. Ve vesnici Aracé, vzdálené 90km od Vitorie, se řidič otáčí ke mne a hlásí. ”Pedra Azul, Sen~hor.” Autobus odjel z výhledu a mě se zatajil dech. Byla mnohem krásnější než na obrázcích. Tyrkysově a stříbřitě se lesknoucí monolit se tyčil v pravidelných křivkách do ohromující výšky nad okolními kopci. Asi v polovině stěny z tmavého jícnu vytékal potok vody padající podél stěny do skalního jezera azurové barvy. Mohutnost Pedry umocňovaly úhledné domky roztroušené pod ní jako hračky.

Neměl jsem co jíst a ani to nevypadalo, že bych se někde najedl. V jiné zemi by vesnička v těsné blízkosti takové přírodní atrakce byla plná restaurací, penzionů a parkovišť, ne však v Brasilii. Prošel jsem vesnicí a míjející lidé mne zdravili jako bych byl místní, velmi příjemní. U odbočky cedule ukazovala na jakousi vyhlídku. Došel jsem ke skromnému políčku, na jehož vzdálenějším konci žlutě svítil malý domek, kde v otevřených dveřích seděl starší muž a koukal na televizi. Náhodou právě dávali fotbal. Zeptal se mne, odkud pocházím. "Z Čech?" Spokojeně pokýval hlavou a mě se zdálo, že mám protekci. Mlčky mi podal dva banány a odvrátil se k bedně. Cesta vedla tropickým opadavým lesem, dokonce jsem si i zahoubařil. Po půl hodině jsem stanul před novým hotelem alpského střihu s hezkou parkovou úpravou, se spoustou květin a terasou s výhledem do okolních kopců na lesy prostřídané kávovníkovými latifundiemi a samozřejmě Pedru.            

Recepční mě sice mile uvítala jenže já letěl kolem ní rovnou do restaurace, odkud se libě ozývalo cinkání příborů. Zadržela mne. Restaurace je zadaná pro zájezd. Řekl jsem, že mám hlad. Odběhla pro nějakého mladíka, který mne zdvořile požádal, abych zatím počkal. Všiml jsem si, že všude vládne klid a pořádek což bylo nezvyklé po příjezdu ze státu Bahía z 90% osídleného Afrobrazilci. Když jsem v horizontálu na trávníku pozoroval ptáka podobného našemu dropu přišla recepční. Odvedla mne na terasu kde mi číšník ukázal na švédský stůl s celkem rozumnou větou ve smyslu… “Berte kolik chcete.” Alespoň já jsem to tak slyšel. Ani jsem se neptal na ceny, což by například v Asii bylo vražedné. Nabíral jsem plné talíře brazilských lahůdek, které osobně považuji za to nejlepší co kulinářský svět nabízí. V Brasilii mi připadá, že jídlo není ani tak o hmotě jako o duši. Je to jediná země kde nepřijímám potravu ale něco, co mi dělá značně dobře, jak při, tak i po. Chci platit, ale všichni odmítavě kroutí hlavou. Neuvěřitelné....a to přitom ani neví, že jsem Čech. Evidentně v tomto kraji, není turista chodící peněženkou a ryzí člověčinu nepřebilo v některých zemích tak rozšířené... “Odři ho”.

“Pane, kde je banka?” Byla první otázka druhého dne asi osmdesátiletému starci, který si to lehkým krokem a s úsměvem štrádoval s dlouhou tyčí zakončenou malým srpem. “Autobusem do dalšího města.” Mávnul před sebe. Nebylo nic lehčího, než stopnout první ranní autobus a za půl hodiny stát před bankou v městečku Venda Nova do Imigrante. Ovšem dveře byly zatlučené prkny a chlápek s automatem v rukou evidentně nebyl bankéř. Banku vyplavil včerejší déšť, takže musím jet do Manhuacu, města ve státě Minas Gerais, což je jen pár hodin autobusem. Nebylo nic jednoduššího než chvíli počkat a stopnout první projíždějící autobus.  Manhuacu žije evidentně z kávy. Banka stojí, má otevřeno, ovšem peníze nesměnují. Úředník za přepážkou odmítavě kroutí hlavou ale na poslední chvíli mu něco dochází a promlouvá ke strážím. Vzápětí jeden z nich přivedl služebně vyššího úředníka. Ten bere do ruky noviny, nalistuje kursy měn a ukazuje na reál vůči dolaru. Změnit může maximálně $100, víc u sebe nemá. Přesně podle kursu, žádné zneužití situace z jeho strany. “Americano?” ptá se. "Ne Čech”. S úsměvem obrací noviny na sportovní stránku, na které náhodou píší něco o českém fotbalu. Loučí se jako přítel.

Po prohlídce kraje kávy který presentuje většinou střední a chudší třída, ale ne nezaměstnaní a chudina vyskytující se kolem plantáží bobů, papájí, ananasů a juty v Bahíi, nastupuji do autobusu mířícího přímo do Porto Seguro. Ale ouha...... řidiči se nelíbí moje krátké kalhoty. Striktně odmítá mne pustit, protože v autobuse jsou ženy. Aha, jsem přece v kraji práce a víry. Další autobus jede až večer takže musím vyměnit lístek v pokladně s tím, že do té doby snad nějaké kalhoty koupím. Prodavač lístků u okénka ukazuje, abych obešel roh kanceláře, kde v pootevřených dveřích čekal jeho kolega. Omluvně mi vysvětlil, že šofér má právo tak rozhodnout protože lidé jsou katolíci a také že právě vyhodil staré kalhoty, které už určitě nebude nikdy potřebovat. S trochu rozrušeným pohybem vytáhl demonstrativně z koše za dveřmi vcelku hezké zánovní tepláky. “Sen~hor, klidně si je vezměte jenom na tu cestu a pak je vyhoďte.” “Jsou čisté, ale mě jsou malé.” Dodal když uviděl mé váhání. Rozpačitě přitom natahoval gumu tepláků před svým břichem a červenal se. Opravdu, křesťané nejsou zvyklí lhát, i když tím třeba chtějí prokázat dobro. Až když se autobus dal do pohybu jsem si uvědomil z jaké společnosti pocházím. Bylo docela frustrující zjištění, že lidé s takovým přístupem ke druhým se nacházejí tak daleko od mého bydliště.              

Afonso mne přivítal lehkým úklonem hlavy a zářícíma očima.  Jistě se strachoval jestli jsem nezačal chodit ke konkurenci, když jsem se pár dní neukázal. Osobně mne doprovodil k pultu a vybral opravdu pěkný kousek barakudy v paprikové omáčce, něco jako náš kapr na paprice. Ruce chlápků sledujících v televizi fotbal na chodníku před restaurací křečovitě svíraly opěradla křesílek, aby pomohly nadzvedávat zadky v rytmu vznikajících fotbalových šancí. Najednou se ozval mohutný ryk, výskok z křesel s klasickými pažemi k obloze, a v zápětí dva pánové důchodového věku padli na všechny čtyři, aby jako pejsci lezli po chodníku sem tam, přičemž do sebe občas trkli hlavami. Takové brazilské fanouškovské “berany, berany, duc.”