Putování s dinosaury

Když se řekne Broome, většina si tady v Austrálii vybaví tři věci. Perly, dlouhou Cable Beach s velbloudy a krokodýly a …. drumroll prosím …. Dinosaury.

Ano dinosaury.

Uznáte, že jsme si nemohli tuto příležitost nechat ujít, i když všichni místní nás odrazovali, že jsme ve špatné fázi měsíce, voda je příliš vysoko a nic neuvidíme. Jenže my si vybírat nemohli. Do Broomu bych se určitě chtěla ještě někdy vrátit, ale těžko budu v budoucnosti naši cestu synchronizovat s mořskými proudy a nejnižším odlivem.

Tak jsme to riskli.

Příliv je ve skutečnosti tím druhým zásadním faktorem, zda otisky jdou vidět nebo ne. Broome a celá okolní oblast je proslulá tím, že příliv a odliv zde dosahuje těch největších výkyvů kdekoli na světě. Neuvěřitelných až 10m, což prý představuje až 15km odliv; a některá místa jsou tudíž přístupná jen několikrát v roce, kdy jsou přílivy obzvláště nízké. Navíc, každý měsíc je prý jen třídenní okno, kdy je příliv dostatečně nízký, aby stopy odhalil. 

A že to vážně stojí za to. Jen za posledních deset let průzkumu, zde prý identifikovali 21 druhů dinosauřích stop na zhruba 100km pobřeží - cože je prý nejvíc kdekoliv jinde na planetě.

Ale! 

Tím prvním a podle mě tím nejdůležitějším faktorem, je prachobyčejné štěstí. Ano, štěstí. Neexistují totiž žádné mapy, nebo přesný návod, kde a jak je najít (z pochopitelných důvodů). Navíc, otisky vůbec není snadné rozeznat, i když jich na zdejším pobřeží je okolo tisíce a přijdete sem ve správnou dobu. Když totiž nejsou stopy zrovna pokryté slanou vodou, celkem umně se schovávají pod přílivovým písčitým nánosem, mohou být pokryté slizkým bahnem, řasami anebo podivným mazlavým porostem. Takže i když máte nějaký ten otisk přímo před nosem, je dost pravděpodobné, že ho vůbec nevidíte. Tak, jako já. Že jsme jich z tohoto důvodu minuli několik, tak o tom jediném jsem zásadně přesvědčená. 

Ale pěkně od začátku. 

Sever Západní Austrálie, oblast pojmenovanou Kimberley, jsem toužila navštívit od prvního dne, co jsme před deseti lety v Austrálii přistáli. Letos se nám to nějakým zázrakem podařilo, i přes vrchol pandemie. Nějakou naprosto neuvěřitelnou závadou v matrixu na dobu, kdy jsme měli od vánoc letenky koupené, se spěšně hranice otevřely - jakoby jenom pro nás. Ale jen proto, aby se po našem návratu zase rychle zavřely a už tak zůstaly. To bylo na začátku května. Kdybychom tam letěli o týden dřív, tak se tam nedostanem, a o měsíc později také ne. 

Za dinosaury vyrážíme na Gantheaume Point, kousek za Broomem. Na skalnatém výběžku je obrovský maják, na kterém sídlily dvě rodiny mořského orla, a který byl nedávno za několik milionů na prodej (to jen pro ty, co by měli zájem investovat do zámořských nemovitostí). Tady z bílého písku Cable Beach vystupují impozantní červené útesy, které v kontrastních barvách neskutečně soutěží s třpytivými barvami tyrkysového Indického oceánu.

A co ti dinosauři?

O dinosaurech všichni fantazírujeme už od dětství. Proto, když se taková příležitost poštěstí, člověk tomu nejdřív ani nevěří. Je to opravdu surreálně absurdní. O dinosaurech se přece čte jen v knížkách anebo se na ně chodí dívat do muzea. 

Proto mi to dovolte zopakovat, asi aby mi to samotné došlo - hledali jsme 130 milionů let staré stopy dinosaurů. 

DI-NO-SAU-Rů! 

Wow.

S těmi to bylo tak ...

Bylo nebylo, když ještě Austrálie byla součástí superkontinentu Gondwany, dinosauři tu zanechali stopy na tehdejší hlinité pláni. Dnes ovšem všude kam oko dohlédne, je oceán. Stopy v bahnité hlíně byly pokryty sedimenty, a ty časem ztuhly. Moře si to ale nenechalo líbit a sedimenty pár tisíců let odnášelo a dnes - když přeje štěstí a moře je dostatečně nízko - naskytne se možnost je najít. 

Nečekejte tu žádné nápisy, cedule, zátarasy nebo zábradlí. Dokonce se ani neplatí vstupné. Když slezete několik desítek metrů po příkré pískovcové skále k pobřeží, jste tu jen vy, desítky ostatních turistů se sklopenými hlavami, a (nepřející) příroda. 

Čím zhrběnější tělo, tím lepší šance nějakou tu stopu najít, řeknete si. Možná. Osobně jsem došla na to, že je to ta nejlepší strategie, jak si co nejméně ublížit. Těžiště svého těla jsem přenesla trochu níž, a tudíž, když jsem padala, nepadala jsem tak daleko. A že jsem padala často. Kameny jsou slizké, neskutečně všechno klouže, myslíte si, že šlapete na pevný písek a proboříte se až po kolena do bahna. Ano, přiznávám, asi po půl hodině hledání jsem to chtěla vzdát a naštvaná jít domů. Štěstí mi nepřálo (mezi námi, já ho využila na těch letenkách).

Z knížek všichni víme, jak nějaká ta dinosauří stopa vypadá.

Nacházejí se tu 1.5m velké stopy sauropoda, což bylo zřejmě to největší zvíře, které kdy chodilo po Zemi.

Pak tu jsou Brontosauří vypukliny

Stegosauři, Velociraptoři, Ornitopodi a Allosauři a mnohé jiné...

Asi nejznámější jsou stopy Megalosaura broomensis, středně velkého masožravého teropoda. Zdejší lid Yawuru tyto stopy připisují „Emu Man“ nebo „Marale“ - jednomu ze stvořitelů a tvůrců Dreamtime, který tudy kráčel.

Pro ty, co se sem chystají někdy vyrazit, můžu doporučit jedno - chce to pořádný boty a nevzdávat to. A od věci není taky nějaké koště. Ty stopy tu fakt jsou. 

Štěstí naštěstí přálo mému manželovi, který byl se synem houževnatější. 

Tahle patří některému z teropodů, středně velký masožravec, možná dost podobný nechvalně známému T-Rexovi. Dokonce i první Austrálci mají stopy dinosaurů zanesené ve svých Dreamtime stories.

Je dost úžasné stát v dinosauří stopě, kterou tu nějaký teropod vytvořil, když lovil večeři před více než 100 miliony let. S postupným zvyšováním mořské hladiny je ale bohužel víc než jasné, že za pár let tyto stopy nenávratně zmizí. Je víc než jisté, že několik dalších tisíců stop je dnes stejně zalité vodou a pískem a už je nikdy nespatříme. Možná ale moře odkryje časem další pro budoucí generace.

Asi vás nepřekvapí, že si myslím, že dinosauří stopy jsou docela velký 'WOW' factor. Bohužel ne pro všechny. Je šokující, že toto místo není už dávno chráněné UNESCO. A místo toho se zde plánují výstavby plynových rafinerií, které tohle nádherné pobřeží a unikátní ekosystém zdevastují. Aktivisty naštěstí zrušená plynová rafinérka na nedalekém James Price Point je zářným příkladem. Musí to být fakt těžký vybrat si mezi krátkodobými zisky ve prospěch hrstky lidí a zdevastováním unikátního pobřeží s nevyčíslitelným přírodním bohatstvím ve formě neopakovatelného kulturního dědictví, přírodními habitaty a endemickými biotopy s florou a faunou, která se nikde jinde nevyskytuje. 

Anebo že by to až zas tak těžké nebylo?