Všechno nejlepší k prvním 60 dnům

Všechno nejlepší k 60 dnům v lockdown. A pevný nervy na mnoho, mnoho, MNOHO dalších. Hlavně to pořádně oslavit.  Fiesta must go on. Já vím, šedesát dní nic není, i když nám to připadá jako věčnost.

Zajímavé je, že kdybych byla 'uvězněná'  šedesátým dnem někde v Karibiku na nějakým palmami olemovaným ostrově (nemyslím ten na Kubě), těžko bych to brala jako nucené vězení. A rozhodně těžko bych se vůbec nepozastavila nad faktem, že už je to dva měsíce. 

Je to tak, máme šedesát dní naší fiesty za sebou a nejmíň jednou tolik ještě před sebou. 

Jipííí.

Nebudu předstírat, že si fiesty nějak neužívám. Jako přirozený introvert, když už nemůžu courat po světě anebo se stýkat s přáteli, tak být doma, mně vážně nevadí. Tedy prozatím.

Smířila jsem se s faktem, že naše dovolená příští týden se musela zrušit. Dětské tábory v nadcházejících jarních prázdninách se také konat nebudou. A vánoce? Ano, i na vánoce budem sedět doma. To je celkem jistý. 

Jen nějak nechápu, jak se mohla spotřeba jídla v naší nicotné čtyřhlavé rodině rozrůst na spotřebu jídla hodné pro celou Australskou Navy flotilu. 

A jak jsem oslavila naši oficiální šedesátidenní fiestu? 

Sestřihem.

Vlastním. ... Bohužel!

Google asistentka ani Siri ještě virtuálně vlasy stříhat neumí, tak nic jiného už mi nezbývalo.

Ruku nahoru, kdo se během pandemie uchýlil ke stejnému (zlo)činu. (Vždyť já vím, že v tom nejsem sama.)

Ti, co rádi udržují svůj vlasový porost v tak zhruba okolo té pěticentimetrové délce, se mnou jistě soucítí, že jsem neměla již na výběr. 

Ano, zvažovala jsem nechat si narůst vlasy dlouhý. Ale asi jen na minutu. Přešlo mě to stejně rychle, jak mě to napadlo. 

Normálně chodím na sestřih zhruba každých pět až šest týdnů. Naposledy jsem byla u krásnovlasáče 27. května. To je přesně 140 dní, tedy dvacet týdnů. Ano, 20! Už nejmíň čtyřikrát jsem mohla být ostříhaná. 

Ale nebyla jsem.

Co vám budu povídat, říká se, že život je moc krátký na to, aby člověk měl nudný vlasy. A já zase říkám, že každý lockdown, ehm fiesta, je příliš dlouhý, když člověk chce vlasy krátký. 

Tady se mi něco začalo točit. Támhle to bylo splasklý jak akcie Qantas. Vzádu jsem si z toho mohla v klidu udělat culík, jak nějaký hipík. No prostě sem na tom byla hůř než Pavel Liška po návratu z motorkování v Jižní Americe. 

Takže jsem si řekla, pryč s tím! 

Nádobíčko na to mám, ven bez klobouku stejně nevyjdu, a doma mi furt říkají, jak jsem sličná bohyně ve své přirozené kráse, tak vocogou! 

Mnohokrát jsem si říkala, že ten výcvik na panenkách, psovi a internátu, kde jsem si hrála na Střihorukého Edwarda a holky na patře mi byly pokusnými králíky, se mi musí někdy vyplatit. 

Nemůže to tudíž být tak složité, říkala jsem si. Hlav jsem ostříhala už pěknou řádku a ta moje není v ničem vyjímečná. Navíc jsem si začala libovat, kolik peněz do budoucna ušetřím. Celý ty roky utrácím takový majlanty za vlasy, a teď si to budu umět udělat sám. A ani k tomu nepotřebuju TikTok nebo Youtube video. 

S myšlenkou “Horší to zaručeně být nemůže”, jsem si tedy lehla na záda na lavici na zahradě na trávě a pustila se do toho. Měla jsem to vymakaný - stříhala jsem se v leže a na trávě proto, abych za a) to po sobě nemusela uklízet; a za b) aby mi vlasy nepadaly za krk a nesvědilo mě to ještě týden poté (to říkám, že to mám vymakaný). 

Šmik. Šmiky šmitkyty šmik.

Vlasy padaly do trávy, jako dropbears na neznalé tůristy v australské buši. A já si libovala, jak každým šmiknutím mládnu a cítím se lehčí. 

Když jsem skončila a šla se podívat do zrcadla, musela jsem s překvapením uznat, že hořší to naštěstí vážně nebylo. Ale teda jen o fous. Čekala jsem horší výsledek. Ba co víc, ani děti ani manžel si toho ani nevšimli. Přesto mě překvapily tři věci. 

Tak zaprvé, na Oscara ani do Karlových Varů by mě s tím nepustili.

Ta drahá barva, kterou jsem si před 140 dny nechala udělat, byla kompletně na nic, nikdo ji ve fiestě neocenil a teď už je fuč. Prostě vyhozený peníze. 

A zatřetí, stříhat vlasy druhým, bohužel není to samé, jako stříhat si vlasy sám sobě. Jinými slovy, udělat vrabčí hnízdo na hlavě, aby to vypadalo stylově a trochu k světu, je fakt kumšt. 

Ale neztrácím naději. Příště to musí být zaručeně už jenom lepší. Koneckonců, je víc než jasné, že jsem se nestříhala naposledy. 

Tak na těch dalších šedesát. Čin čin.

Já jdu zatím hledat na youtube video, jak si zaplést vousy do rybích copánků. :)

PS: A jak dopadlo vaše domácí stříhání? Stavte se na pokec v diskuzi, jestli chcete.