Zemanovo pokání přichází pozdě a navíc není příliš upřímné

Miloš Zeman ve svém prohlášení k výročí dvaceti let od vstupu ČR do NATO řekl, že považuje bombardování srbsko-černohorské Jugoslávie za akt mocenské arogance.

Odsoudil také mírová jednání Američanů s Talibanem o ukončení téměř 18 let trvající války v Afganistánu, která se dostala do patové situace. Zeman přirovnal toto vyjednávání k politice appeasementu, tedy k ústupkům západních velmocí Hitlerovi v předvečer WW2. Ještě před měsícem by asi Zemanova kritika Američanů sklidila potlesk ať již od těch, kteří již od počátku odsuzovali intervenci NATO proti Srbsku, tak od militantů, kteří věří, že silou lze proměnit k obrazu svému silně konzervativní muslimskou společnost v Afganistánu. Bohužel tato kritika Američanů přišla až poté, co místo Zemana zamířil na návštěvu do Bílého domu Andrej Babiš, což činí celé prohlášení poněkud nedůvěryhodné, protože mnoha lidem přijde na mysl, že tato kritika je jen Zemanovou snahou vrátit Američanům facku, kterou mu uštědřili, když dali přednost Babišovi.

Vraťme se však k válce v Kosovu. Vrcholoví politici, mezi něž Zeman jako premiér ČR patřil, museli již v době počátku konfliktu vědět, že Spojené státy s nimi nehrají čistou hru, když prosazovali zásah v této části Balkánu. Válka v Kosovu totiž byla jen dalším pokračováním hry na geopolitické šachovnici, v rámci které se USA snažily oslabit pozice Ruska v této části Evropy. Spojené státy umně využily tamějších národnostních rozporů, podporovaly separatisty a ignorovaly zapojení islámských radikálů a zločineckých struktur do těchto konfliktů. Mediálně byla tato podpora ospravedlňována jako ochrana civilistů před útoky srbských ozbrojených sil, ale dnes již víme, že násilí páchaly obě strany, že mnohé medializované údajné zločiny Srbů, byly jen provokací - viz Račak, že civilisty mnohdy nevyháněli Srbové, ale že ti byli nuceni k odchodu „bojovníky“ z UCK. Ve vypjaté atmosféře iniciovaly Spojené státy akci NATO - Operaci Spojenecká síla, v rámci které začaly síly NATO v březnu 1999 bombardovat srbsko-černohorské síly a strategické objekty v Srbsku.

 Zeman se dnes omlouvá, že jeho tehdejší vláda se dostala pod tlak „spojenců“ protože akce musela být odsouhlasena jednohlasně a od právě přistoupivšího člena by bylo veto nemyslitelné. Toto Zemanovo prohlášení je zajímavé v kontextu úterního vyjádření vicepremiéra Hamáčka, který řekl, že jako součást NATO Česká republika společně rozhoduje a nikdo ji nic nediktuje. No nevím, čo si pán Hamáček predstavuje pod takým slovom diktát, ale Zeman a spol. se v této době asi pěkně zpotili, protože věděli, že odsouhlasení akce NATO asi většina národa zrovna nepřivítá.  Operace NATO totiž začala prakticky ihned po vstupu ČR do této organizace, kdy vláda odmítla dát lidem možnost hlasovat o vstupu do aliance v referendu, protože průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že pro vstup by nehlasovala většina obyvatel. Navíc mnoho Čechů také cítilo závazek vděčnosti vůči Jugoslávii za to, že tato země odsoudila invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČR v roce 1968. Ale co je vůle občanů proti mocenským zájmům, co je hlas rozumu proti geopolitickým hrátkám. Dnes můžeme jen konstatovat, že ČR přispěla ke vzniku Kosova a Bosny a Hercegoviny, tedy dvou států, kde se vytváří zázemí radikálního islámu v Evropě, států které navíc ještě musí EU štědře dotovat. Pán prezident si dnes sype popel na hlavu, ale mám za to, že kdyby se situace zopakovala, tak se i dnes rozhodne stejně. Naše státní suverenita je dnes skoro stejně iluzorní jako ta za Brežněva, oficiálně se sice můžeme sami rozhodovat a nikdo nám nemá co diktovat, ale jaká je skutečnost ví jistě každý sám.