Zatraceně lstivá bestie, takový Afgánec

„Svlékne se do naha, celý se namastí, až je kluzký jako úhoř...Bojovali jsme proti lstivejm Afgáncům, krvežíznivejm a nemilosrdnejm, a slunce v jednom kuse pralo do těch skal a nám do tejla a do těch nekonečných kamenejch pustin"

Líčili spolubojovníkům své zážitky, z bojů za Britské impérium, veteráni války v tehdejším Afganistánu v humorně laděné knize Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku. To, že válčit s Afgánci není žádná idyla, mohou potvrdit nejen Britové, ale i Sověti a nyní se o tom přesvědčují i Američané a jejich spojenci, kteří se snaží „stabilizovat“ tamější situaci již dlouhých 17 let. Použity už snad byly všechny metody od brutálního masového nasazení početných vojenských sil, přes přesně cílené operace, až po poskytování rozvojové pomoci, ale výsledky jsou mizivé. Situace je stále chaotická, nadšení pro naše hodnoty není příliš vidět, ze země prchají tisíce uprchlíků, umírají vojáci na obou stranách a bohužel také civilisté, kteří jsou ve vojenské hantýrce cynicky označováni jen za vedlejší oběti konfliktu.

Oprávněná odveta za útok, teroristické organizace al – Káida, z 11. 9. 2001 ve Spojených státech se zvrhla v nekonečnou a nesmyslnou válku, jejímž vítězem se mohou stát jen zbrojařské firmy, které na ní vydělávají miliardy dolarů. Západní politici si stále nedovedou připustit, že afgánská společnost je naprosto kulturně odlišná a příliš národnostně a kmenově nehomogenní na to, aby přijala vládu a politický systém vnucenými jim, zvenčí, nevěřícími „ďaury“. Tedy nejvyšší politické a vojenské kruhy v USA již o tom samozřejmě vědí, ale nejsou si schopny přiznat své pochybení a přehodnotit svou politiku, protože by tím ukázali slabost Spojených států, což se při celosvětové velmocenské hře, na geopolitické šachovnici, neodpouští. Proto nadále umírají v Afganistánu lidé, proto je veřejnost na Západě oblbována správami v mainstreamových médiích, které papouškují tvrzení politiků o tom, že přinášíme do Afganistánu demokratické hodnoty, bojujeme proti terorismu na jeho půdě, bráníme rozpínavosti radikálního islámu a svou přítomností zamezujeme zvětšování proudu uprchlíků z Afganistánu do Evropy.

Položme si však otázku, jsou všichni afgánští bojovníci radikální islamisté, nebo je to jen všeobjímající nálepka pro afgánský protiokupační odboj? Samozřejmě, že mezi afgánskými bojovníky jsou fanatičtí muslimové, pro které je džihád celoživotním posláním, ale určitě je mezi nimi také mnoho těch, pro které je okupace jen potupou a brání se zavádění novot, které narušují jejich konzervativní chápání života. Politici a média nás straší armageddonem, který by údajně nastal, kdyby Západ své vojáky stáhl, ale nějak zapomínají dodat, že dnešním postupem jen prodlužujeme agonii, která nemůže trvat do nekonečna. Přijatelným řešením by bylo uzavření mírové smlouvy mezi hnutím Talibán a loutkovou afgánskou vládou pod patronací Ruska, Číny a Spojených států, která by zamezila vyřizování si účtů s „kolaboranty“, po odchodu zahraničních vojsk. Spojené státy by se také museli postarat o ty své afgánské spojence, kteří by byli odvetou nejvíce ohroženi, protože spoléhat na právo a pořádek se v zemi, z kategorie ke které náleží i Afganistán, příliš nejde.

Jak již jsem uvedl výše, tak za prodlužováním současné agonie stojí především snaha Američanů zachovat si tvář, ale otázkou je, proč u toho asistuje i naše armáda. Naši politici nejčastěji uvádějí argumenty, které jsem již také uvedl výše, a pravdu se člověk doví jen tak nějak mimochodem, když se náš nějaký vrcholový politik nechá unést silou okamžiku, či zpytuje-li své svědomí jako se to stalo poslancům Babišovi a Zaorálkovi v nedělním pořadu ČT – OVM, když komentovali českou zahraniční politiku. Pan Babiš v tomto pořadu, svou kouzelnou češtinou, mumlal něco o tom, že jsme pevně zakotveni v NATO a EU, a že tedy musíme držet basu. Pan Zaorálek pak řekl něco v tom smyslu, že naše ministerstvo zahraničí nemůže našemu super spojenci USA nic odmítnout, pokud se chceme těšit jejich přízni. Z vyjádření obou pánů je vidět, že ČR rezignuje na svou suverénní zahraniční politiku a, skrze členství v NATO, je jen nástrojem zahraniční politiky Spojených států. „Nová“ politika amerického prezidenta Trumpa přitom v praxi znamená, že šéf Bílého domu se snaží, aby „spojenci“ převzali část lidských i materiálních nákladů, jež na svá zahraniční dobrodružství vykládají Spojené státy. Z toho, že naši zákonodárci nedávno navýšili počty vojáků ve vojenských misích je vidět, že naši politici, vyjma z těch z KSČM a SPD, této vyděračské politice podléhají, i když to není v zájmu ČR, i když toto ČR neúnosně finančně zatěžuje a bohužel přináší i oběti mezi našimi vojáky.