Verdikt Ústavního soudu aneb, když stabilita vítězí nad právem

Tak jako za reálného socialismu, tak i dnes jsou soudci pevnou oporou režimu, i když se nám establishment a média snaží namluvit pohádku o jejich nezávislosti.

Dnes a denně slýcháme pohádku o neovlivnitelných soudcích a nezávislých soudech, ale jen naiva může těmto báchorkám věřit. Ano jistě existují mezi soudci jedinci, kteří se snaží každý případ posuzovat nestraně, ale jistě se najde i dost těch, kteří jsou v některých případech ochotni přivřít oči, ohnout paragraf, když dostanou nabídku, která se neodmítá, když je potřeba vyjít vstříc příteli, když je jim nabídnuta jistá protislužba atd. Najdou se ovšem jistě i takoví soudci, kteří před právem preferují i nějaké vyšší zájmy, ideje, kterým věří, což je ovšem také špatně, ale bohužel to tak funguje. Není také nic nového, že se různé mocenské skupiny, či dokonce mafiáni snaží dostat své lidi na klíčová místa ve státní správě, tedy i na místa soudců na různých stupních našeho soudního systému. Pokud jde o stupně nejvyšší, tak zde do hry vstupují i politici, kteří v těchto institucích potřebují mít své lidi, jenž podpoří jejich rozhodnutí, jsou-li náhodou u těchto soudů rozporována. Nemusí přitom jít jen o snahu o přímé ovlivňování, ale o proces jejich jmenování na vybrané posty na základě znalostí jejich názorů na určitou problematiku, či jejich ideovou spřízněností s tou, či onou stranou.

V USA se veřejně probírá, zda ten či onen soudce má blíže k republikánům, či demokratům a prezident většinou jmenuje soudce Nejvyššího soudu podle toho, kdo má blíže k jeho partaji, kdo věří ve stejné hodnoty. U nás si stále hrajeme na to, že nejvyšší místa zaujímají jen ti nejlepší z nejlepších, že politika v jejich výběru nehraje žádnou roli. Pokud se týče výběru soudců Ústavního soudu, tak zde navrhuje kandidáty prezident a soudce pak schvaluje senát. V minulosti, za prezidenta Zemana, byl pravicový senát jistou pojistkou, že se na místa soudců dostanou lidé, kteří nevadí ani navrhovateli, ani těm kdo ho schvalují a že tedy lze od nich čekat jistou nestrannost.  Prezident Pavel je ovšem ze stejné líhně jako ti, co ovládají senát a pravici tedy nic nebrání ve výběru soudců dle svého vkusu, tedy zejména těch, o kterých vědí, že je případně podpoří. Mimochodem byla to právě volba prezidenta, která částečně stojí za kauzou, ke které se vztahuje včerejší sporný verdikt Ústavního soudu.

Kauza krácení valorizace důchodů přijatá parlamentem ve stavu legislativní nouze byla zdůvodněna neodkladností, protože údajně hrozilo, že v rámci vysoké inflace bude stát muset vyplácet důchodcům navíc průměrně o 1 770 Kč více, což by neúměrně zatížilo státní rozpočet.  Vládní koalici sice bylo již zřejmě nejpozději v lednu minulého roku jasné, že se bude muset k takovému kroku odhodlat, ale vyčkávala až proběhnou prezidentské volby, protože předčasné zveřejnění jejich rozhodnutí by mohlo odradit voliče od volby jejich nepřímo podporovaného kandidáta. Volba se vydařila, a tak teď bylo potřeba rychle zákon přijmout, aby státní finance byly zachráněny, což se ve zkráceném jednání vládním stranám podařilo. Peripetie okolo přijímání zákona, tedy nedostatečný čas k jeho projednání, neopodstatněné využití zákona o legislativní nouzi, jeho retroaktivita, to, že nenaplnil očekávání důchodců na zvýšení jejich penzí se snažilo využít hnutí ANO k jeho napadení u Ústavního soudu, kde ale neuspělo. Soud rozsudek zdůvodnil i tím, že státu mohla vzniknout přiznáním důchodů velká zátěž, že takovou výši inflace nikdo nepředpokládal, a že tedy vyhlášení stavu legislativní nouze bylo oprávněné, že nejde o retroaktivitu, že očekávání by bylo nenaplněno až po oficiálním přiznání důchodů.  Ovšem co se týče inflace, tak i běžný občan si v druhé polovině roku 2022 zajisté všiml, že ta strmě roste, což potvrdili i mnozí odborníci, jen holt k vládě a soudcům Ústavního soudu se to nějak nedoneslo. Mimoto, kdyby vláda zvládla růst cen energií, což nastartovalo inflaci, tak by nemusela řešit problém s valorizacemi penzí, ale to je jiný příběh.

Také s tím očekáváním a retroaktivitou to není tak úplně jasné, protože i někteří odborníci mají na tento případ jiný názor než ten, který prezentuje verdikt US. Mnozí se dnes tedy oprávněně ptají, zda za rozhodnutím soudců nestojí spíše obavy o ohrožení systému, kterému slouží, ekonomickými a politickými otřesy. Jejich vazby na představitele vládní koalice, jejich ideová spřízněnost s nimi. Jak se zdá, tak stabilita systému dostala přednost před právem. Pro mnohé to ovšem nebylo až takové překvapení, napověděla již výměna soudce zpravodaje za člověka, eufemisticky řečeno, s velmi specifickými názory. Kdo četl výše, tak jistě pochopil, že se nebude jednat o ojedinělý případ, kdy právo dostane na frak, kdy to bude o politice, i když soudci přece s politikou nemohou nic mít, jsou nezávislí a nestraní.

O této kauze také: Vládní lež a trnité dilema prezidenta Pavla

https://alesmerta.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=799006