Turecko šahá po dalším klíči od Evropy

Možnost regulovat pohyb migrantů se ukázala jako docela dobrý byznys a také účinný nástroj politického nátlaku.

A když je tady možnost, tak proč ji nevyužít, řekli si asi v Ankaře a začali Evropu, vyděšenou migrační krizí, pěkně finančně ždímat a politicky vydírat. Ovšem Turek má větší ambice a rád by se stal regionální mocností, což se mu docela daří. Podniká vojenské výpady do sousední Sýrie a Iráku, nárokuje si možnost těžit ropu ve vodách, které mu nepatří a v poslední době se také začal přímo angažovat v občanské válce v Libyi. Proč zrovna v Libyi? No protože tato země je přece bohatá na nerostné suroviny, zejména na plyn a ropu, a také proto, že je branou afrických migrantů do Evropy, kterou otevřela, poněkud neuváženě, Francie se svými spojenci, když tito zlikvidovali, celkem stabilní, režim plukovníka Kaddáfího. No a teď se to tam pěkně maže, a když jde o velké peníze a strategickou polohu, tak se nám do toho začalo míchat hned několik státních aktérů, kteří si chtějí také něco urvat.

 Vládu v Tripolisu podporuje zejména Turecko, Katar a Itálie, vzbouřence vedené generálem Heftarem pak Rusko, SAE, Egypt, Saudská Arábie a Francie. Zpočátku se podpora bojujících stran omezovala na dodávky zbraní, ovšem následně se v řadách vládních sil začali objevovat pro-turečtí veteráni ze syrské občanské války a na straně povstalců žoldáci tzv. Vagnerovy armády, což je soukromá armáda řízená z Ruska. Při poslední eskalaci konfliktu se do něj přímo zapojila i turecká armáda, ruská letadla a o intervenci uvažuje i Egypt. Ať v této přetahované zvítězí kdokoliv, tak je téměř jisté, že klíče od Evropy se dostanou buď to do rukou Ruska, či Turecka, tedy států, které se nebudou „šanovat“ použít tohoto prostředku, když budou potřebovat přitlačit Evropu ke zdi.

 A co na to Evropa? Opět se ukazuje, že je jenom papírovým drakem, neschopným použít svou ekonomickou a vojenskou sílu k prosazení svých zájmů a jen čeká, jak se situace vyvine, zda si klíč pro sebe urve náš „nepřítel“ z Moskvy, nebo náš „přítel“ z Ankary, který nám „dávkuje kyslík“, v podobě počtu migrantů, již delší dobu. Říká se, že chybami se člověk učí a že snad toto platí i o aktérech zahraniční politiky. Jak je ovšem vidět, a bohužel nejenom v tomto případě, tak EU je nepoučitelná a už by si měla pomalu šetřit groše, které nás bude stát další výpalné, jež budeme muset dozajista novým pánům Libye platit.