Turecko – důkaz nesmyslnosti volebního práva pro občany žijící v zahraničí

Turecké referendum o posílení pravomocí prezidenta ukázalo Evropě, že integrace migrantů z islámského kulturního okruhu je velmi obtížná, a že umožnění volit občanům žijícím v zahraničí je iracionální.

Když se v padesátých letech minulého století začal do Německa proudit mohutný proud gastarbeitrů z Turecka tak se zdálo, že to bude výhodné pro obě strany. Němci se těšili, že jim Turci pomohou s poválečným rozvojem Německa a pro Turky znamenala práce v Německu záruku slušných příjmů, kterými mohli podporovat své příbuzné ve své vzdálené domovině. Turci se ovšem nespokojili jen s možností výdělku, ale začali se v zemi hostitelů i usazovat a podle nynějších odhadů jich tam nyní žije něco přes tři milióny. Němci dlouho žili v iluzi, že se turečtí přistěhovalci zdárně integrují do společnosti, a i když se sem tam vyskytly nějaké excesy, např. vraždy ze cti, či odesílání dcer, které se nepodřizovali rodinné autoritě na převýchovu do země svých předků, tak německá společnost věřila v úspěšnost multikulturalismu. Islámské kulturní obrození, jehož počátky můžeme dohledat na konci minulého století, ovlivnilo samozřejmě i život a smýšlení Turků žijících v Německu a vedlo k vytváření paralelní společnosti, která se vzdaluje západnímu způsobu života a jeho demokratickým principům. Důkazem toho to tvrzení je i přístup německých Turků k referendu o posílení prezidentských pravomocí, které v Turecku vyhlásil turecký prezident Erdogan a které pravděpodobně Turecko dovede k autoritářské formě vlády s islámskými prvky.

Erdogan ovšem nemá v Turecku své jisté, protože podle posledních průzkumů je postoj voličů k této otázce asi padesát na padesát. Rozhodnout tedy mohou voliči žijící v zahraničí, zejména ti z Německa. To, že se tito, podle posledních průzkumů, vyjadřují zejména na podporu Erdogana je ovšem pro Němce opravdu velkým překvapením. Turečtí migranti dávají svými preferencemi najevo, že loajalita ke státu, který jim nabídl lepší život, není až tak silná, a že více než demokratické principy jsou jim bližší principy autoritářské formy vlády. Navíc jsou ochotni naslouchat výlevům tureckého prezidenta, který jejich nový domov nazval fašistickým státem. Referendum také jasně ukázalo na nesmyslnost umožnění hlasování občanům žijícím v zahraničí, protože na ně důsledky jejich volby nedopadnou, ale mohou negativně a zásadně ovlivnit život občanů v jejich bývalé domovině. Evropa i naše země by si z toho to precedentu měla vzít poučení a přehodnotit přístup k imigraci a rozšiřování volebního práva i na ty, kterých se výsledky jejich hlasování netýká. O lidech se říká, že jsou to tvorové, kteří jsou se schopni ze svých chyb poučit. Naši politici ovšem toto schopnost poněkud ztrácejí a dostávají společnost do značných nesnází. Pokud se lidé na Západě brzy neprobudí a nezačnou tlačit na zásadní společenské a politické změny, tak brzy budeme řešit podobná témata jako obyvatelé Turecka.