Šlo odvrátit intervenci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968?

S blížícím se padesátým výročím intervence vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa se v internetových diskusích často setkávám s poněkud naivními názory lidí, které se tehdejším událostem věnují.

Vzpomínky na to, jak tehdy měnili oni sami, či jejich rodiče svět jsou mnohdy protknuty sentimentem, který je často živen i mainstreamem, který adoruje demokratizační hnutí a probírá následky srpnové intervence, ale který si v podstatě vůbec neklade otázku, zda si v době studené války mohla jedna či druhá světová supervelmoc dovolit ukázat svou slabost tím, že pozbyde kontrolu nad částí svého impéria. Vím, že euforie, způsobena tehdejším uvolněním poměrů, nadějí na nové uspořádání věci veřejných, na vznik demokratického socialismu, poněkud zatemňovala myšlení nejen tehdejších obyvatel našeho státu, ale i našich vedoucích politiků, kteří se vezli na vlně popularity a přestávali vnímat reálie, které nás obklopovaly, ale přece jen po padesáti letech by lidé měli mít poněkud odstup a střízlivější náhled na tehdejší události. Zaprvé je třeba upozornit na to, že tehdejší komunistické straně nešlo o přeměnu režimu na liberální demokracii, ale pouze o liberalizaci poměrů, tedy o onen socialismus s lidskou tváří, který, podle sociologických výzkumů, podporovalo více než osmdesát procent obyvatel Československa. Samozřejmě, že se našli i tací, kteří chtěli zajít dál a radikalizovali tehdejší vývoj, což znervózňovalo nejen naše konzervativce, ale i mnohé sovětské generály a politiky tehdejšího Východního bloku.

Jedni z nejvýznamnějších vědců zabývající se teorii tranzice (přechodu k demokracii) Terry Lynn Karlová a P. C. Schmitter považují za nejúspěšnější formu přechodu tzv. pakt, tedy přechod, který je iniciován reformními silami zevnitř režimu. Základem jeho úspěchu je, že bude eliminován vliv konzervativců na straně režimu a radikálů na straně opozice. Je poměrně známo, že vliv konzervativců výrazně slábl a chystaný sjezd strany by nejspíše vedl k jejich definitivní porážce. Bohužel tlak „opozice“, která tvrdě kritizovala, v časopisech jako Literární listy, Reportér, Student atd., mocenské praktiky KSČ, požadovala obnovení plurality, vystoupení ČSSR z Varšavské smlouvy, akceleraci obrodného procesu apod. dodávala munici našim i zahraničním kritikům reforem, kteří oprávněně pochybovali o schopnostech tehdejších čelných představitelů komunistické strany a vlády udržet rozběhnutý proces pod kontrolou. Důvěru, mezi mnohými komunisty, nevzbuzovala ani formující se opozice, tedy Klub angažovaných nestraníků a K231, tedy klub, který měl sdružovat bývalé politické vězně, protože bylo zřejmé, že lidé, kteří za těmito kluby stáli, nemají k socialismu příliš vřelý vztah.

Konaní „opozice“ a příliš horlivých reformátorů se tedy stávalo kontraproduktivní, protože tito zapomněli, že nežijeme v nějaké bublině, ale na hranicích dvou mocenských bloků. Na Západě viděla veřejnost změny v naší společnosti jistě se sympatiemi, ale politikům se možná líbilo tak akorát drolení Východního bloku, ale o úspěch socialismu s lidskou tváří jistě nestáli, takže nějaká výrazná pomoc z tohoto směru se čekat nedala. Rusové by nám nejspíše dovolili nějaké ekonomické experimenty, ale možnost nějaké finlandizace Československa jistě nepřipadala v úvahu, což musí být jasné každému, kdo se podíval do tehdejší politické mapy Evropy. Případná změna režimu a možný odchod ČSSR z VS, by znamenal vražení hlubokého klínu dovnitř Východního bloku, což je z hlediska geopolitiky nepřijatelné. Z pohledu Sovětů, kteří zde nenašli nikoho, kdo by měl za ně udělat špinavou práci, tak vojenská intervence představovala jedinou možnost zajistit si hranice svého impéria.

Položme si však otázku, byly na straně reformátorů nějaké prostředky, aby intervenci odvrátili? Přesto, že je zřejmé, že někteří naši politici situaci absolutně podcenili a po intervenci se divili, co nám ti „přátelé“ vlastně provedli, nějaké pokusy o zmírnění napětí proběhly. Těsně před invazí proběhly u nás návštěvy nejvyšších představitelů Jugoslávie a Rumunska, což mělo zbytku Východního bloku naznačit, že nejsme sami. Sympatie nám také vyjadřovala většina západoevropských komunistických stran a KS Francie se údajně dokonce nabídla do role moderátora, ale tato aktivita nabyla využita, protože v této době, bylo již o intervenci rozhodnuto. Jedinou brzdou jak zabránit invazi se tak jeví splnění podmínek z Čierne nad Tisou, tedy zejména obnovení cenzury, zákaz činnosti KAN a K231 a odvolání některých čelných reformátorů z politických a vládních funkcí. Z dnešního pohledu by se splnění těchto podmínek jevilo jako kapitulace, či dokonce zrada, ale musíme si uvědomit, že to byla opravdu asi jediná cesta jak udržet správu našich věcí ve vlastních rukou. Takový radikální a nepopulární krok by si ovšem mohla vzít na triko jen velice silná osobnost typu Tita, gen. Jaruzelského, či Teng Siao-pinga, která by byla ochotna nasadit i násilné prostředky proti lidovému odporu, který by po změně kurzu jistě následoval.

Pokud by ovšem tato osobnost pocházela z reformního křídla, tak odměnou za ukončení demokratizace by mohl být salámový komunismus, tedy např. větší volnost podniků v jejich ekonomických aktivitách, lepší podmínky pro drobné podnikání, větší možnosti cestovat do zahraničí, podstatně menší personální čistky a podstatně menší přítomnost sovětských vojsk na našem území. Taková osobnost se ovšem nenašla (dnes by byla nejspíše označena za velezrádce) a tak se dějiny ubíhaly směrem, který známe. Kritikům, kterým se asi můj článek nebude příliš líbit, bych vzkázal, že historie se musí posuzovat v kontextu doby a neměli by zapomínat, že reformní proces se rozběhl v době, kdy Sovětský svaz byl tehdy vojensky i ekonomicky silným a že Brežněv a spol. byla jiná partička než Gorbačov s jeho reformním programem. Odpověď na otázku položenou v titulku tedy zní, ano mohli, ale zatímco dnes můžeme nadávat na – Sověty, Rusy, Ukrajince, Brežněva, Gomulku Ulbrichta, atd., a považovat se za oběť zásahu zvenčí, tak v tomto případě by veřejnost nejspíše nadávala na soudruha (soudruhy) xy, který (kteří) zadusil (i) obrodný proces a nedovolil (i) etablování demokracie a kapitalismu již dávno před rokem 1989, což samozřejmě nešlo, ale to těm naivům stejně nikdo nevymluví.